Introit: Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni , kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. (Ga 3, 26n)

Písně: 560; děti 172; 244,1–2; 188; 426

Čtení: Žalm 110, 1–4

Milí bratři a sestry,

I. Jak vlastně Ježíš působí dnes, po své smrti a vzkříšení?

První církev na tuto otázku často odpovídala citátem z Žalmu 110.: Řekl Pán Pánu mému: Zasedni po mé pravici, já ti položím nepřátele za podnoží k nohám. Tak křesťané porozuměli chvalozpěvu; jako zaslíbení, že Bůh bude vládnout nad nepřáteli prostřednictvím Pána, kterého do této vlády dosadí. Usedni po mé pravici… je i dnes srozumitelný pokyn k výkonu moci. Ten, kdo je po pravici vladaře, je nadřazen těm dole a má právo vládnout nad nimi. Ve vzkříšeném Ježíši, který o velikonocích potěšil rezignované, ustrašené učedníky a vzbudil v nich víru a odhodlání sloužit mu – tedy v tomto Ježíši rozpoznali Krále, kterého Hospodin vyvýšil a posadil po své pravici v nebesích. Sedí na pravici Boha Otce všemohoucího…, vyznáváme v apoštolském vyznání víry.Tak dnes působí – z nebes, to znamená, že je pryč z dosahu pozemské skutečnosti, dočasnosti, pozemských zákonů i z dosahu lidí. On sám však má na to všechno vliv a moc nad tím. Jenomže ta moc je jiná, než my jsme zvyklí. Prostředí, které si pro působení své moci zvolil, jsou především lidská srdce. Až tam jeho moc sahá – až na dno lidských srdcí. A to není nic jiného, než že má vliv na lidské rozhodování. To není málo. Uvidíme, že odtud je možné ovlivnit na zemi velmi mnoho.

II. „… ale je tak vysoko!“ To může být povzdech obdivný, ale i projev lítosti, že tady jej nevidíme; zklamání, že Pán je nedostižný. Právě takto však má moc. Protože je vyvýšen nade vším stvořením, přesahuje naši skutečnost. Vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, … Co si pod tím máme představit? Jsou to obrazy, metafory pro pozemské vlády a mocnosti. Máme se vůbec pokoušet je odhalit, co za nimi je? Všechny jsou shrnuty pod slovem jména. Všechny mají jména, to znamená, že se jim přičítá magická hodnota, mohou být vzývána – jména, která jsou vzývána jak v tomto věku, tak v budoucím. (v. 21) Jsou to síly, říkejme tomu tak, které i moderní člověk dnes uznává. Chápe, že jsou tu přírodní zákonitosti, společenské struktury, ideové vlivy a tradice. Ty člověka ovlivňují. Cítíme, že nás ohrožují bytostně, že nám na ně nestačí jen intelekt, rozum. Lidé říkávají: „všechno se nedá vysvětlit, je to silnější než já, je to ve hvězdách…“ atd. Znamená to: „nemohu si proti nim pomoci, musím se jim podvolit“. Odtud je krůček k jejich uctívání: například nadřazení jedné rasy nad druhou a zákony, vůči kterým byly kulturní evropské národy minulého století nejen bezbranné, ale pod jejich diktátem hubily národy jiné. Docházelo a dochází ke zbožštění mocností, kterým by se lidé podvolovat nemuseli, ba, měli by se umět rozhodnout proti nim. Dnes pozorujeme obrovskou zemi, Rusko, v níž se miliony lidí podřizují absurdní ideologii a příkazům ničit sousední národ. Jinde se zase lidé neodvažují vzepřít diktátu konzumu a různých tržních praktik. Nadzemské mocnosti spoluovlivňují lidský život, ale i náš vztah k Bohu.

Záleží, jak je hodnotíme, jaké jim dáme místo v životě. Byly tu a budou ohrožovat lidstvo, dokud jim člověk nevykáže místo, které jim náleží. Nemusíme dělat, že neexistují. Apoštol Pavel je bral na vědomí, ale ukazoval, jak je možné je odzbrojit, zbavit moci, odbožštit. Samy o sobě tyto mocnosti vždycky zlé nejsou. Jsou však snadno zneužitelné. Třeba politická moc – má sama o sobě dobrý důvod a smysl ve společnosti. Když však svou moc povýší na absolutní, božskou, stává se zlem.

Máme se naučit chápat funkci těchto vlivů (vlád, mocností, sil a panstev) v Kristu: to znamená hledat ve víře, jaký smysl jim dal Bůh. My jimi býváme ovlivněni, ale nejsme jimi předurčeni. Nemusíme podléhat tomu co „se dělá“, co „se nosí“, „co se věří,“… . My jsme předurčeni ke společenství s Bohem. Pro něho jsme odděleni. Máme žít život obrácený jen k němu. On je poslední autoritou i nad těmi mocnostmi. Ty mít poslední slovo nebudou, Kristus však ano.

III. Kristus je tedy nadřazen všemu: světu i církvi. Každému však jiným způsobem.

Svět je polem Kristova vladařského zájmu. Až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu, je psáno o několik veršů dříve. A my jsme četli: Všechno podrobil pod jeho nohy. Tento Boží plán nemohou zmařit přímí nepřátelé Boží, ani ty nadzemské mocnosti různých jmen. V Kristu je tu přítomen smysl stvoření. V Kristu je přítomna naděje pro stvoření.

A církev? – I církvi je Kristus nadřazen. Tak, že je její hlavou. Bůh Krista ustanovil svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem. Církev patří do tohoto světa. Nesmí z něj unikat; žít, jako by se jí svět se vším všudy netýkal … Církev v něm má své místo, které jí propůjčil Bůh sám – dokud se nenaplní čas. Nemůže se od světa oddělit, ale liší se, má svůj zvláštní smysl a úkol. Svou praxí je jiná – stojí na straně Kristově, ukazuje „nové lidství“, „člověka podle obrazu Božího.“

Ale Pán je i nad ní. Jako se tělo nemůže oddělit od své hlavy, nemůže si církev žít a spravovat se, rozhodovat se, působit, bez Krista. Církev je plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest. (v. 23) To znamená nejprve to, že Kristus je v církvi přítomen plně. V církvi je dostupný. Jestli se chceš, člověče, setkat s Kristem, tak přijď do církve, do sboru. – Není to problematická věta? odvážil by se ji každý z nás vážně vyslovit? Ale ano, já ji říkám vážně i s vědomím vší slabosti, nedokonalosti, pokaženosti našeho společenství. Je to přece Boží zaslíbení, ne moje. Bůh ze své veliké milosti si vybral lidi, aby mezi nimi jeho Syn přebýval, aby tu mluvil, konal, aby mezi námi i trpěl a byl zabit. Jsme si toho vědomi? On slíbil po ukřižování – jako vzkříšený Pán, aj já jsem s vámi až do skonání tohoto věku!, s vámi, s námi, v církvi, kterou si vybral, vyvolil. Nazývá ji dokonce „svatou“ a nás bere za své syny a dcery. Bůh není naivní. To jen my si někdy myslíme: Tam nebo jinde mají krásné společenství, tam je uprostřed nich Pán, tam bychom mohli někoho pozvat. Ale k nám? Tady by tomu nikdo nerozuměl. U nás by návštěvník brzy poznal, že to naše křesťanství není zase tak slavné, a my toho z Bible moc neznáme a ani moc příkladní křesťané nejsme, atd.

A přitom, znovu říkám, to není na nás, abychom posoudili, kde ještě církev je a kde už není. Církev je tam, kde je Kristus a Kristus je hlavou církve. Přijal naše tělo takové, jaké je. Přijměme je také a nestyďme se za ně. Má přece tak vzácnou hlavu.

Ale ani církev, podobně jako stvoření, ještě není u cíle. I ona vyhlíží naplnění všeho. Je na cestě. Rozdíl od světa je však zřejmý. Církev má vedení. Církev, která skutečně je vedena Kristem jako hlavou, která tělo naplňuje smyslem, taková církev na zemi ztělesňuje Kristovu „plnost“ a světu tak slouží plností Kristových darů. To je ta její odlišná praxe. Na ní svět může poznávat, co mu chybí. Církev se může modlit, důvěřovat v Boží pomoc a nemusí spoléhat na světské a nadsvětské mocnosti. Svou nezávislostí tyto síly vlastně oslabuje, otřásá jimi. Ukazuje jinou možnost všem, kteří se rozhlížejí. A to i se svou slabostí a hříšností, jaká k tělu na tomto světě ještě patří. Právě v tom, jak se svou hříšností a svými chybami církev nakládá.

Pokud by to bylo stejně, jako to dělá svět: že své chyby a provinění neuznává, popírá, hází na druhé, pak by tu opravdu byla k ničemu a znamenalo by to, že Krista jako svou hlavu již nepřijímá.

Pokud však se svými hříchy trápí, veřejně je vyznává a prosí o jejich odpuštění; pokud i v bolestech zápasí o vzájemné smíření; pokud i o své újmě pracuje na nápravě tohoto světa; ano, i pokud se jí mnohdy nedaří odpovídat příkladu Ježíše Krista, hlavy církve – i pak je pro tento svět nezastupitelným svědkem. Je ukazatelem, kam má smysl napřít všechno úsilí. A vydává svědectví, které nebrání výhledu k „pravému lidství“ a k plnosti, kterou církev vyhlíží spolu s celým stvořením. Amen.

Modlitba: Pane a Králi, Ježíši Kriste, jsme tvým tělem a prosíme o tvé vedení. Děkujeme, že ty svou církev nikdy neopustíš, jakkoli je slabá. Chraň nás, abychom my neopustili tebe. Amen.