Introit: Kristus řekl: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě. (J 12,32)

Písně: 1; (děti 38,1-3); 255,1–4; 564; 426

Čtení: Sk 1,15–17.21–26

Milí bratři a sestry,

když Ježíš odešel do nebe, neznamená to, že proto jsme na tom dvakrát hůř – že na zemi není s námi Otec ani Syn. Je to jinak: Syn se navrátil k Otci, aby od něho, z nejvyššího místa, mohl působit mezi námi. Platí jeho slova, která řekl posmutnělým, nechápajícím učedníkům: „Prospěje vám, abych odešel …“ (J 16,7) Od té chvíle se za nás nepřestává přimlouvat. A začal s tím právě touto modlitbou, které se někdy říká „velekněžská“. Nám je to možná vzdálenější než těm, kteří ještě rozuměli židovské chrámové bohoslužbě, v níž byl důležitý právě velekněz přinášející oběti za hříchy lidu na Hospodinův oltář a vracející se pak s odpuštěním. Takovým, ale již jediným a jedinečným veleknězem je pro nás Pán Ježíš. Hříchy nás všech, nejen Izraele, ale hříchy celého světa, nesl jako oběť na svém těle, sám sebe jimi obtěžkal. Nebyla to jeho vina, co jej přivedlo na kříž. Ale naše, kterou na sebe z lásky k lidem vzal. A pro jeho lásku pohlédl nebeský Otec milostivě na Syna obtíženého našimi hříchy. Nikdo jiný nás toho břemene nemohl zbavit. To jeho oběť na kříži otřásla dějinným řádem zákona „hřích-odplata-odpuštění“ a to prostřední, odplatu, pokládá Bůh jednou provždy za zaplacenou ve svém Synu. Už dost. Není třeba víc. Od té chvíle Bůh už není nedosažitelný, neznámý, chladný, nedotknutelný … Když Ježíš 40. den po svém vzkříšení odešel, nebyli jsme obráni, ochuzeni, ale naopak obdarováni. Celý dnešní text je vlastně o velkém dávání, obdarování nás, kteří tu jsme. Protože Ježíšova modlitba za učedníky je platná i pro nás, jeho dnešní učedníky a následovníky. „Za ně prosím, ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji …“

Vypsala jsem si ty dary, které pro nás Pán Ježíš u svého Otce vyprosil: Boží jméno, slovo, radost, ochrana od zlého, posvěcení pravdou. Podívejme se na ně postupně.

1. Jméno

„Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal.“ Až dosud bylo jméno Boží pro člověka nevyslovitelné, nedotknutelné, tajemné. Kolik jen je toho o Božím jménu ve Starém zákoně napsáno! A přece jsme je neznali. Známe je tedy dnes? Ano. To, co o Bohu máme znát, abychom se k němu směli obracet s děkováním i prosbami, nám bylo zjeveno v Ježíši Kristu. V jeho jménu se zároveň obracíme k Bohu. Ještě si povšimněme, že ta známost jména není něco jako plošné očkování. Spíš bych to přirovnala k adopci, osvojení těch, kteří přišli ze světa do nového domova. A tam, v úzkém, nejužším vztahu Otce a Syna jsou, jsme předáni tomu, na kterém jsme Boží jméno mohli poznat. Ukázal to mnohými způsoby. Za nejvýmluvnější podle evangelisty Jana pokládám tu chvíli, kdy byl mezi dvanácti ještě i zrádce Jidáš. Tehdy Ježíš všem, i jemu, sloužil jako otrok, když jim umyl špinavé nohy. Označil to jako službu, kterou nutně potřebovali, aby poznali, jaká je jednotná vůle Otce se Synem – v službě lásky, kterou zanedlouho spatří již skutečně. Ne symbolicky. To až uvidí svého Pána viset na kříži. Pak oni sami mají ve službě lásky pokračovat. Aby vytrvali, přimlouvá se Syn u Otce a odkazuje na pomoc, kterou tu zanechává.

2. Slovo

Tato pomoc spočívá v jeho slovech, která tu zůstávají: „Slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a … oni tvoje slovo zachovali.“ Mnoho lidí se seznámilo s Ježíšovými slovy. Třeba v jeho kázání na hoře, nebo podobenstvích … A přece cítíme, že tu jde o něco víc než jen o znalosti. Jde o slova, která jsou k zachování. K přivlastnění a životu s nimi. Jinak, jak známo, slova jen zní, padají kamsi do éteru a mizí. Tak nakládat s Ježíšovými slovy by nestačilo. Vždyť přisvojení jeho slov vyvolává ve světě odezvu. Jeho učení není teorií, ale novou existencí, kterou na sebe učedník bere. Ale tato kristovská existence jako by vždy někde vyčuhovala z normálu. Nutně k sobě přitahuje pozornost. Kdo se s jeho slovy setká, víc cítí než rozumí, že jsou živoucím poselstvím z nebe. A kdo se tomu poselství vyhýbá, či je nesnese, ten to dá jeho nositeli najevo. Setká se s nenávistí. Tím víc však je takový učedník přitažen k svému Pánu. Tak těsně, až o takových může Ježíš říct: „V nich jsem oslaven.“ To slyšet, je jistě velkým povzbuzením pro všechny, kteří se ke Kristu přimkli a pro jeho pravdu trpí.

3. Radost

„Svatý Otče, nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti.“ Od utrpení jsme skočili hned k radosti. To by bylo jinak velmi podivné. Ten kdo trpí, se přece neraduje. Jedině v případě Ježíšova utrpení se do světa ono nedělní ráno, když smrt a satan byli přemoženi, rozlila plnost radosti ze vzkříšeného Pána. A je tu. Hlavní znak víry a křesťanské existence je přece radost, která trvá a ani smrt ji neukončí. Vzpomeňme na ty první, na svědky vzkříšeného, kteří pro samou radost ani mluvit nemohli. Ale právě radost umožnila, aby jej poznali! O to ještě před smrtí Ježíš Otce prosil. O radost nás nechtěl ochudit, protože radost je nejlepší! S radostí vše neseme snadněji, statečněji. Vždyť, co viděli? Rány, které jim Ježíš ukazoval. Ale ukazoval je ten živý! Ten, který má již utrpení a smrt za sebou. Takovou naději tedy dává i nám! Již dnes, když vás tolik věcí bolí a děsí, máte naději, že takto to nebude navždy. Kdo se raduje, může cítit, že břemeno, které musí nést, je lehčí a jho, do něhož je zapřažen, tolik netlačí. Protože je nenese sám, ale s tím, kterému jej Otec dal. Patříme Božímu Synu, který nám břemena nadlehčuje.

4. Ochrana od zlého

Nelze tu však asi docela zobecnit, že každá bolest a každý tíživý úkol a strach díky Ježíšovým přímluvám u Otce přejde v radost. Vždyť někdy na sebe nakládáme i nesmyslná břemena, třeba kvůli touze po větším bohatství, úpíme pod nimi také, ale jsou neslučitelná se službou lásky, do které nás vysílá Pán. A strachy si také umíme připravit sami docela zbytečné, když třeba někoho urazíme, odmítneme, utečeme ze závazku a pak nám hrozí následky, oprávněná zloba našeho bližního. Takže bychom pak nejraději utekli z toho všeho a skryli se do náruče milosrdného Boha. K odchodu či útěku ze světa však Ježíš nikoho nevede. A v modlitbě svého Otce prosí jednoznačně o něco jiného: „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého.“ On sám se tuto modlitbu modlil již na rozhraní světa pozemského a nebeského. Již na odchodu. Sám již si je jistý, že nenávist světa na něho dolehne smrtelnou silou. A ví, předvídá, že ty, kteří jsou jeho, a kteří proto také „nejsou ze světa,“ protože se „nově narodili“, bude mít svět v nenávisti rovněž. „Svět k nim pojal nenávist.“ Evangelista to zapsal již tak, že se to děje. A vy, kteří jste třeba také zažili, že pro kristovský způsob jednání jste byli posmíváni nebo třeba odstaveni z nějaké pozice, kde se požaduje jistá tvrdost ve vztazích, tak se nemáte divit. Pro každého učedníka, který dá přednost lásce před tvrdostí srdce, je tu tato Ježíšova přímluva: „Prosím, abys je zachoval od zlého.“ Tato prosba patří k tak důležitým, že ji Ježíš vložil i do své modlitby, které říkáme modlitba Páně, nebo „Otče-náš“. A sami tak třeba denně smíme prosit: „zbav nás od zlého!“ Až to budeme za chvíli říkat, zkuste se přitom těšit z toho, že Ježíš o nás před vlastní smrtí právě takto prosil nebeského Otce. Nemáme odcházet ze světa. Naopak, on nás do světa vyslal a opatřil svými slovy, která nám pomáhají ve službě lásky, v dobrém životě Ježíšových přátel.

5. Posvěcení pravdou

Proto si máme neúnavně otvírat Písma a zkoumat a opakovat slova tam zapsaná, protože ona jsou nástrojem, který nás může uchovat v Otcově jménu; v tom nejužším společenství Boha a člověka, které je třeba k záchraně, ke spáse. A tak přečtu ještě tu poslední prosbu našeho Pána: „Otče, posvěť je pravdou. Tvoje slovo je pravda.“ – Po celé lidské dějiny se zkoumá, co ta jedna Pravda vlastně je. A jestli se něco obecně o Pravdě dá říct, tak je to, že není ze světa. Neboť je to Pravda Boží. Být posvěceni, tedy odděleni pro tuto jedinou Pravdu, znamená patřit Bohu. A patřit Bohu znamená žít v jednotě jeho Ducha s Otcem i Synem. Nehledejme za tím složitou dogmatiku. Připomeňme si to, co jsme právě ve slovech Ježíšovy modlitby četli. Pravda, podobně jako tvrdá měna, musí být kryta něčím věrohodným. Pravda Boží je kryta obětí jeho Syna na kříži. Bylo za nás zaplaceno. To je pravda, kterou nikdo a nic nemůže zpochybnit. Hlasme se k ní, neboť nás může v tomto světě i pro věčnost posvětit: to jest očistit a oddělit pro svět Boží a tak zachovat od zlého. Amen.

Modleme se.

Svatý Otče, prosíme pro Ježíše Krista tvého Syna, posvěť nás, abychom byli způsobilí a s radostí nesli do světa tvé Slovo pravdy, tvé evangelium.