Introit: Své oči stále upínám k Hospodinu, on vyprostí z léčky mé nohy. (Ž 25,15)

Písně: 260; děti 282,1.4; 421; 41; 710,1–4

Čtení: Sk 2, 22–28

Základ kázání:

Josef se hlasitě rozplakal. Slyšeli to Egypťané, slyšel to dům faraónův. Tu řekl bratrům: „Já jsem Josef. Můj otec vskutku ještě žije?“ Bratři mu však nemohli odpovědět; tak se ho zhrozili. Josef je proto vyzval: „Přistupte ke mně.“ Když přistoupili, řekl jim:„Já jsem váš bratr Josef, kterého jste prodali do Egypta. Avšak netrapte se teď a nevyčítejte si, že jste mě sem prodali, neboť mě před vámi vyslal Bůh pro zachování života. V zemi trvá po dva roky hlad a ještě pět let nebude orba ani žeň. Bůh mě poslal před vámi, aby zajistil vaše potomstvo na zemi a aby vás zachoval při životě pro veliké vysvobození. A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh.” (Gn 45,2–8a)

“Povězte otci, jakou vážnost mám v Egyptě, a vše, co jste viděli. Pospěšte si a přiveďte ho sem.“ Padl svému bratru Benjamínovi kolem krku a rozplakal se a Benjamín plakal na jeho šíji. Políbil také všechny bratry, sklonil se k nim a plakal.Teprve potom se bratři rozhovořili. (Gn 45, 13–15)

Milí bratři a sestry,

v době postní častěji než jindy během roku přemýšlíme o tom, co je to pokání. Kde se to vlastně máme učit? Například na mladém Izraeli: Na tom jak vede Bůh svůj lid k pokání, můžeme více rozumět tomu, kudy vede nás. A vidíme, že dost těžkou cestou, přes mnoho překážek. A jen, když je člověk překoná, dojde do cíle. Pokání není laciné gesto. Nemůže být, protože cíl, nebo zisk, který je na konci je velmi drahocenný. Tím cílem pokání není nic menšího než odpuštění a smíření. Odpuštění a smíření mezi Bohem a lidmi a mezi lidmi navzájem. I ten, kdo to takto neumí pojmenovat, kdo není zvyklý na biblickou a bohoslužebnou řeč, i takový člověk nějak ví, že bez odpuštění a smíření se mu žije zle. Že mu něco podstatného chybí; i kdyby jinak měl všechny skvosty světa pohromadě a k dispozici.

Izrael nám od začátku slouží jako ukázka lidského příběhu, do kterého vstupuje Hospodin. Ten příběh se odehrává všem na očích, na jevišti světa. Kolik generací před námi již například tento příběh o Josefovi a jeho bratřích četlo a učilo se na něm! Celé generace, mezi nimiž jsme i my, mohou pochopit, že za vším, čím jsme si prošli, byl Bůh. Jenomže tohle poznání přichází až úplně nakonec. Když jsme uprostřed zkoušek a zažíváme únavu a neúspěchy, tak je nám nepochopitelné, proč dobrý Bůh tohle na nás dopouští. Proč? Proč nás k tomu dobrému cíli nepřivede přímo? Otázek je víc než odpovědí. A asi proto to mnozí vzdávají. Takového Boha nechtějí. Ale jen vytrvalost vede k cíli, to bychom snad mohli vědět všichni. Čeho se tedy chytit, abychom ten dlouhý Josefův a Izraelův příběh s užitkem prožili a zpracovali? Častá přirovnávání Boha k rodičům by nám mohla pomoci i tentokrát. A vlastně ještě užitečnější je dělat to obráceně a přirovnávat rodičovskou lásku k té Boží. Protože rodičovské lásce má být vzorem ta láska Boží. Podle ní milující rodiče nedávají svým dětem vše zadarmo. Ano, dovedou i potrestat, aby se děti pohnuly správným směrem dál. A zde opravdu Bůh z lásky trestá svůj lid, Izraele.

Trnitá cesta bratří do Egypta a zpět a znovu do Egypta tu je například proto, aby Josefovi bratři sami museli starému otci Jákobovi prokázat, že Josef ještě žije. Že jej neroztrhala divá zvěř, jak mu namluvili. Musí pochopit, co vlastně spáchali, když bratra nenáviděli až k smrti. Vzájemnému poznání pravdy a odpuštění tady slouží všechno a všichni; i tak globální jev, jakým byl hladomor. A tak hlad přivede Izraelovy potomky až před egyptského vícekrále, který si s nimi podivně zahrává. Oni až dodatečně pochopí, že ta Josefova hra s nimi byla hrou o bratra a tedy vlastně hrou o život. V té rozhodující zkoušce jde totiž o samotného Hospodina a jeho požehnání.

Pozorujeme, jak se v několika rysech situace opakuje: Znovu je ohrožen život jednoho z nich. Sami vícekráli přiznávají: „A jeden, ten už není.“ Opravdu pro ně bratr Josef již není, neexistuje. A pak další, Šimeón. Poprvé se přece z Egypta vrátili bez něho. Sice s naloženými velbloudy a osly, před hladem na čas zachráněni, ale o dalšího bratra chudší. „Připravujete mě o děti!“ – naříkal starý Jákob/Izrael, když přišli a když žádali ještě nejmladšího Benjamína poslat do Egypta s nimi, protože zásoby zase došly. „Ten muž nám přece řekl: Nespatříte mou tvář, nebude-li s vámi váš bratr.“

Ten muž nebyl nikdo jiný než Josef. Na zemi u jeho nohou bratři uskutečnili dávný jeho sen: „Všechny vaše snopy se budou klanět tomu mému! A slunce i měsíc a hvězdy se mi budou klanět!“ – „Jakže! Rozčílilo je to tehdy: Ty si myslíš, že my a otec s matkou se před tebou budeme sklánět a kořit?!“ A jejich zášť a nenávist vůči Josefovi tehdy jen vzrostla. Na cestě pokání se nyní museli pokořit a zároveň si připomenout své provinění vůči bratrovi. – „Pojďme, zabijme ho!“ „Pojďme, prodejme ho a otci řekneme, že Josefa roztrhala divá zvěř.“ – Tak se přece tehdy umlouvali, aniž by měli výčitky svědomí. Teď se ale jejich svědomí probudilo: A řekli si navzájem: „Jistě jsme se provinili proti svému bratru; viděli jsme jeho tíseň, když nás prosil o smilování, ale nevyslyšeli jsme ho. Proto jsme přišli do tísně teď my.“ Rúben jim odpověděl: „Cožpak jsem vám neříkal, abyste se na tom hochovi neprohřešovali? Neposlechli jste, a teď jsme voláni za jeho krev k odpovědnosti.“ (Gn 42,22)

V pokání jsou vedeni prožít si vše znovu. V sázce je teď Benjamín, mladší bratr Josefův, druhý syn milované Ráchel, kterou však již otec také oplakal. Teď už chápou, co je bude stát záchrana bratra.

“Krev bratra bude křičet k tobě ze země!” Znovu lidi dostihnul jeden z prvních pozemských hříchů: bratrovražda. Ve svědomí se to bude navždy vracet. Prolitá krev nikdy neumlkne. Nevytěsníme ji ze své pozornosti, ze svých životů. I když ji popřeme, ignorujeme, svalíme na jiné… Bratří jsou voláni k odpovědnosti. A již svou vinu poznali a vyznali.

Nevěděli, že jim Josef rozumí, neboť s nimi mluvil skrze tlumočníka.

Josef se od nich odvrátil a zaplakal. –I jemu se to vše vrací a také jeho to bolí. Ani on se svými princovskými šaty od tatínka není docela bez viny. Ale život jde dál a cesta pokání s ním. Zdaleka není všemu konec. Bratři již podruhé leží v prachu země před tím záhadným egyptským pánem a prosí o potravu; v srdci zmateni i šťastni, protože Šimeón je propuštěn na svobodu. Snad tedy sám Bůh je tu při díle? A naklonil srdce mocných Egypťanů velkoryse vůči nim, otrokům. Opravdu jsou zcela vydáni do rukou cizího pána. – Jaké ponížení pro syny Izraele! Boží požehnání teď pro ně není; přišli o ně vlastní vinou. I jejich starý otec, ten slavný Izrael, je na to přece připravil, že přijde trest. Proto je vybavil tolika dary. Jimi měli obměkčit srdce Egypťana, aby odpustil, že nezaplatili. Peníze za obilí záhadně skončily v jejich pytlích místo v egyptské pokladnici. – Bezesporu toto ponížení a vydání na milost a nemilost trestem je. Ale jakým? Touto cestou pokání je Hospodin trestá, ale s láskou. Podivuhodně, jak hned uslyšíme:

Josef pak přikázal správci svého domu: „Naplň žoky těch mužů potravou, kolik jen budou moci unést, a stříbro každého z nich vlož navrch do jeho žoku. Můj kalich, ten stříbrný, vlož navrch do žoku nejmladšího spolu se stříbrem za nakoupené obilí.“ I učinil, jak mu Josef uložil. (Gn 44:1-2)

Teď teprve Josef rozehrává tu nejnebezpečnější partii výchovy svých bratří. Vystaví milovaného Benjamína obvinění, které jej může stát život. A sami bratři to dokonce ve své nevědomosti horlivě nabízejí: Jak bychom mohli ukrást stříbro nebo zlato z domu tvého pána? U koho z tvých otroků se to najde, ten ať zemře a my se staneme otroky svého pána!(44, 8.9) Blouzní snad? Nebo jsou si sebou tak jisti, že by už nic špatného neudělali? Na tak fatální návrh nepřistoupí ani správce Josefova domu. Ani ten Egypťan nezajde tak daleko jako náboženští horlivci Izraelovi! Ani v Egyptě hned o smrti nemluví. Ani neuznávají vinu kolektivní. Ne, jen ten, kdo se provinil už odtud neodejde, ten ztratí navždy svobodu. Jen ten jeden. – A ono se to potvrdí. Zase tu je jen ten jeden, kterého si ti, kdo právě mají moc, vyžádají. Kalich se našel v žoku Benjaminově. (44,12) – Zde vrcholí zkouška Jákobových synů. Jak teď obstojí? Mohli by ze sebe zase jako tehdy v Dótanu svůj problém shodit. Mohli by se zbavit toho jednoho a sami vítězně odejít. – Až do tak riskantního okamžiku to Josef nechal zajít. Budou jednat jinak? Změnili se? Činí pokání?

Ano, jednoznačně ano. Juda drží slib, který dal starému otci. Již ho nikdy nechce nechat trpět. Sebe a svůj život okamžitě nabízí na místo svého bratra. “Proto dovol, aby tvůj otrok zůstal u svého pána v otroctví namísto tohoto chlapce a chlapec ať smí s bratry odejít. … Což bych se mohl dívat na utrpení, které by mého otce postihlo?” (44,33n)

Tohle již Josef nevydrží. Zkouška je u konce v tomto svém vyvrcholení: Josef se rozplakal a padá bratru Benjamínovi kolem krku. “Já jsem Josef, váš bratr, kterého jste prodali!” Nejdřív na chvíli bratři v hrůze ztratili řeč.

Avšak netrapte se teď a nevyčítejte si, že jste mě sem prodali, neboť mě před vámi vyslal Bůh pro zachování života.” Takové je rozuzlení. “A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh.”To Bůh dává život, tam kde lidé rozsévali smrt. Dvě základní otázky jsou konečně zodpovězeny k úlevě a radosti všech takto: Můj otec ještě žije a Josef ještě žije. Protože Bůh stojí nad lidskými činy a v zápasu o bratra i lidský hřích obrací ke spasení.

Modlitba. Hospodine, ty vracíš řeč do našich rozpaků, píseň na naše rty a radost do srdcí! Oslavujeme tě pro tu podivuhodnou cestu, na které jsi i náš hřích použil k záchraně života – v obětovaném i oslaveném Kristu. Jemu spolu s tebou i s Duchem svatým za to patří čest i sláva nyní i na věky. Amen.