Písně: 481; Aleluja (Hoř 464); 477,1–3; VP-358.759; 482; 483

Čtení: L 2,1–12

Introit: Bůh, který řekl „ze tmy ať zazáří světlo“, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Ježíše Krista. (2Kor 4,6)

Text: A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“

Milí bratři a sestry,

nebeské zástupy a andělé – umíte si to představit? Za starých časů prý se „nebeské zástupy“ říkalo tomu ohromnému množství hvězd na nebi. To pro lidi nebyla jen prázdná a studená tělesa, jak nás učili ve fyzice. Oni si představovali, že na nich sídlí andělé – že ty nekonečné prostory vesmíru jsou plné bytostí. Asi jako ve fantastických filmech. Jenže Bible, to není scénář pro další díly Hvězdných válek. Podle ní jsou všechny ty bytosti poddány svému Stvořiteli, a nebeská vojska proto spolu nebojují, ale svého Pána chválí a vzdávají mu slávu a čest.

A pak se jedné tmavé noci z nekonečných dálek, z nepředstavitelné výše toto všechno soustředilo na jediné místo tady na světě. Tam to všecko nadšeně prozpěvuje Pánu Bohu k slávě.

Jenomže, kde to bylo? – Jistě ta sláva přišla z nebe pro celou zemi. Ale zde je i geografický údaj, že šlo o krajinu kolem Betléma a jen pro pár pastýřů! To je dnes výmluvné, že tím kousíčkem země, kde se ukázali andělé, prozpěvující a chválící Boha na výsostech, byly kopce právě nad Betlémem. A jak asi víte, Betlém je v Palestině. Tehdy tam žili židé; nebo také židé. Dnes tam z větší části žijí Palestinci. Ta vánoční událost je otevřená i Palestincům. A to nejen proto, že mezi nimi ještě tu a tam jsou křesťané! Tak právě tam tehdejší pastýři směli slyšet vznešené chvály a mohli se k tomu chvalozpěvu připojit. Směli zahlédnout záři nebeské slávy. Směli porozumět těm slovům, kterými nebeské zástupy Boha oslavovaly. Tady se tlačili všichni andělé z celého nebe u cesty, kudy přišel Bůh na tuto zemi. Nebyl tam červený koberec, nepřijížděly limuzíny ani kočáry, a přece to bylo mnohem a mnohem slavnější a krásnější. Andělé jsou vždycky krásní – i když jsou to třeba jen malé děti navlečené do bílých košilek. Ale ty opravdové, které viděli pastýři, ty si ani představit neumíme – tenkrát je nikdo nevyfotil a Bible nám je zde – možná k našemu zklamání – nepopisuje. Ale zato víme, co volali. Nejprve o Bohu: Chválili a oslavovali ho za to, že přišel. A za to, co přinesl. Poněvadž právě tím se oslavil. „Sláva na výsostech Bohu!“

Je to zvláštní – jen se nad tím zamysleme, i když už jsme o tom tolikrát slyšeli: Bůh je přece nanejvýš svatý a slavný, přece o Vánocích slyšíme o zvláštním tajemství: Že On se rozhodl zjevit svou slávu a oslavit se tím, co učinil v Ježíši Kristu. Oslavil se v tom děťátku, které se v Betlémě narodilo. Oslavil se v tom muži, který z toho dítěte v plenkách a v jeslích vyrostl. V muži, který neměl, kde by hlavu složil a který nakonec zemřel na kříži. Oslavil se když byl vzkříšen z mrtvých. Taková byla svatá Boží vůle, kterou už dříve ohlašoval v kázání proroků.

Lidem to vždycky bylo divné a nepochopitelné. – To vidíme z toho, jak málo jich tehdy uvěřilo, jak málo jich vydrželo při Ježíši po celou jeho cestu. Jak málo jich bylo věrných Božímu slovu v celých dalších dějinách. To vidíme také z toho, co nakonec udělali z Vánoc…

Ale andělé tomu rozuměli, a proto tak jásali a slavili. Chápali, jak je to nevypověditelně slavné a veliké, co Pán Bůh dělá: Že koná dobrodiní, že chystá lidem záchranu, že za nimi přichází. Z nejvyšších výsostí, z říše světla – na temnou, smutnou zemi. Do chudého Betléma mezi obyčejné lidi. Proto: „Sláva na výsostech Bohu!“

A andělé pověděli ještě dvojí: Co Bůh lidem přinesl, co jim tím svým příchodem způsobil – a proč to všecko udělal.

„Na zemi pokoj mezi lidmi …“ Přinesl pokoj. Pokoj totiž nebyl a není. To si dnes nemusíme říkat dvakrát. Ale nemysleme jen na ty hrůzy posledních dnů a na globální světové problémy. Podívejme se i do svého srdce, do soukromí, do našich rodin, církví a sboru. Copak je pokoj tady u nás? – Čeho je to příznak? Především toho, že nebyl a není pokoj mezi Bohem a lidmi. Lidé se proti Pánu Bohu postavili, odmítli ho, vzbouřili se proti němu. Rozhodli se, že si vystačí bez něho. Nevyjdou pak však ani mezi sebou. Není pokoje a míru ani mezi nimi, mezi lidmi a národy na celém světe – už ani o těch svátcích… Víme, jak snadno se rozhoří konflikt ať mezi manžely, sourozenci nebo mezi různě věřícími a smýšlejícími a hlavně mezi sousedními národy či menšinami – a jak těžko se vyjednává aspoň příměří!

Je pokoj hudbou budoucnosti? Nebo dokonce něco neuskutečnitelného? Nevíme si rady, když slyšíme o šíleném násilí mladého vzdělaného člověka vůči bezbranným. Nebo když sledujeme přímý přenos třeba zrovna z té Palestiny, jak tam střílí po zuby ozbrojení Izraelci a jak se tam v tunelech k úderu chystají teroristé z Hamásu a mezi tím se snaží pomáhat zdravotníci a v hromadách sutin hledají teplé oblečení pro své děti obyvatelé Gazy. A to jsme ještě nepřepnuli na ukrajinské či ruské drony a rozbité domy pod nimi … Tuhle mi jeden člověk přišel říct, že nechápe, jak se na to Bůh může koukat a proč netrestá pachatele…

To vypadá, jako by to Bohu bylo jedno. Ale On si s lidmi dlouho dával práci. Daroval jim Zákon. Napomínal skrze kázání proroků a také trestal rukou nepřátel. Nic nestačilo. A tak nakonec sám přišel v tom dítěti z Betléma a skrze ně nabízí smíření a odpuštění. Místo aby svou moc a slávu prosadil silou, nabízí to, co je mu nejdražší, svého Syna. Bůh platí nejvyšší cenu pro naši záchranu. Na lidskou vzpouru odpovídá tím, že se o pokoj postará sám. Stálo jej to velmi, velmi mnoho.

A proč to Bůh dělá právě takto? – Na to andělé odpovídají, když zpívají, že „Bůh má v lidech zalíbení.“

Nemluví o „lidech dobré vůle“, ale o tom, že Bůh jim dobrou vůli přeje a dává. Bůh má s námi dobrou vůli. To my si někdy namlouváme, že jsou tu lidé, třeba my, kteří stále mají s druhými dobrou vůli. Sami sobě se celkem líbíme. I ten nejhorší člověk si umí namluvit, že jedná správně a spravedlivě, ačkoli páchá zlo. Ale Boha tím neoklameme. Každý je hříchem nějak poznamenán a pokřiven, takže přestal být obrazem Božím. Málokdo vzdává svým životem Pánu Bohu čest.

A přesto andělé zpívali, že „Bůh má v lidech zalíbení,“ má s námi dobrou vůli. To prostě znamená, že má lidi rád. A poněvadž je má rád, lituje jich, nechce, aby museli zůstat takoví, jací jsou: zlí a mezi sebou rozhněvaní a nešťastní a k smrti odsouzení. Proto se to všecko stalo. Proto Bůh poslal svého Syna, aby připravil smíření a napravil všecky věci a obnovil a odhalil opět Boží slávu, kterou lidé zakryli a zapomněli. Aby na něm ukázal, jak vypadá dobro a spravedlnost a láska. A aby to nakonec dopadlo tak, že nejenom nebeské zástupy, ale všichni lidé a všechno stvoření bude jásat a radovat se z toho, jaký náš Bůh je a bude ho chválit a oslavovat na věky věků. A tak se, milí přátelé, nepřipravujme pořád na to nejhorší. Připravujme se na radost, kterou nám chystá ten, který nás navštívil z Výsosti. Aby se náhodou nestalo, že my tu radost mineme, promarníme, až k nám přijde … protože jsme ji už vůbec nečekali. Amen