Introit: Moje srdce se raduje a moje sláva jásá, v bezpečí přebývá i mé tělo, neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš aby se tvůj věrný octl v jámě. Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho. (Ž 16, 10n)

Písně: 589; (děti 682); 594,1–4; 524; 689

Čtení: Iz 49, 13–18

Milí bratři a sestry,

víte, že se o někom říká „ten nebo ta žije duchovně“, nebo to je „duchovní člověk“. Konečně, i farářům se někdy říká „duchovní“. Vyjadřuje se tím jakási schopnost těchto lidí povznést se nad tělesné přízemní záležitosti. S určitým obdivem se hledí na všechno, co je „duchovní“. Ale dnes jsme četli z evangelia, že Ježíš důrazně dával najevo, že on v tomto smyslu povznesenosti duchovní není. Záleží mu na tom, aby učedníci pochopili, že s nimi je také tělesným způsobem. A o to je to ještě pozoruhodnější, že jim to říká po svém vzkříšení! Vstal z mrtvých a chce, abychom věděli, že vstal tělesně. Že i tělo, nejen duch, bylo vzkříšeno.

Když na to pomyslíme, jistě nás to překvapí, podobně jako to překvapilo učedníky tehdy v Jeruzalémě. Když se sešli, mnozí již měli se vzkříšeným Ježíšem nějakou zkušenost. Právě si o tom vyprávěli: Zjevil se Šimonovi. Se dvěma z nich šel do Emaus, ale poznali ho až při lámání chleba u stolu. Pak ovšem „zmizel jejich zrakům“. Ani se Šimonem nezůstal viditelně. Co si o tom myslet? Pán je živý! O tom se přesvědčili. Tomu uvěřili. Ale něco je jinak než před ukřižováním, než před jeho smrtí. Co je jinak?

„Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich a řekl jim: Pokoj vám.“ – Mezi učedníky diskutujícími o Ježíši Kristu, se najednou Ježíš Kristus zjeví. Je uprostřed nich. To, co následuje, skoro vyvolá dojem, že je tam nějak navíc. Že ho rozhodně nečekali. Je nepříjemné připustit si, že církev se může sejít v neděli k bohoslužbám a přitom se chovat, jako by Pán Ježíš byl hrdinou minulosti, s kterým si my současníci již můžeme dělat co chceme. Povídat si o něm co chceme a nečekat, že on by nám do toho mohl živě vstoupit.

A když se najednou v kruhu svých učedníků objeví a dá se jim poznat, tak je to vyděsí. „Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha.“

Že by Ježíšovi učedníci mohli být přirovnáváni k takovým pověrčivým lidem? Toto velikonoční setkání se Vzkříšeným jen odhaluje, že lidský přirozený sklon k náboženské pověrčivosti je velmi silný. Je pravda, že křesťané a zvlášť evangelíci jsou v těchto věcech dost nedůvěřiví. Ale jsme si sebou tak jisti? Nevěříme i my víc svým představám a tomu, co si sami namluvíme, než Božímu slovu? A to, i když jsme toto Boží slovo, které svědčí o Kristu od začátku až do konce, slýchali dlouhá léta. Podobně jako ti učedníci. Vždyť, kdo měl lepší příležitost poznat Ježíše než oni? A přece, když se Vzkříšený postavil doprostřed nich, místo aby jej přivítali, „zděsili se a domnívali se, že vidí ducha“. Chovali se jako ti, kteří bez jakékoli znalosti Bible a zkušeností s Ježíšem věří tak zvaně „na duchy“, „na mimozemšťany“, „na něco nad námi“, nebo jak někdy také říkají, že věří „na boha“. Vypadá to, že by to učedníkům stačilo: již věří, že Kristus Pán vstal z mrtvých. Ale pozemského života se netýká. Jeho tělo si uchovají ve vzpomínkách, živá je idea – duchovno a do něho se vejdou naše představy o Bohu. Vejde se tam toho hodně. A dá se o tom jistě stále znovu mluvit, diskutovat, scházet se kvůli tomu. Víra v boha povzneseného nad zemi je pohodlnější – protože takový bůh do pozemských záležitostí lidem nemluví. A je to estetičtější věřit v jakési duchovno, které se nešpiní s lidským tělem. Které se povznese nad tělesné bolesti a pozemskou špínu. Oddělí co nejostřeji oblast tělesnou a duchovní. Oddělí to v práci i rodinném životě. Ve dnech týdne. Jedno do druhého zasahovat nemusí, ba ani nesmí.

Tomu však Ježíš, jak jsme řekli hned na začátku, důrazně čelí. Neopustí své učedníky. Nevysměje se jejich bláhovosti a nevěře. Postaví se doprostřed jejich shromáždění a začne jim podávat důkazy, že je mezi nimi tělesně. Proto jim nejprve ukazuje své ruce a nohy. „Vždyť jsem to já. Dotkněte se a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“

Co tím chce dokázat? – Přesvědčit učedníky, že nehledí na nějaký přelud, že on nemá nějaké astrální tělo, které je docela jiné než to naše. Ne. A na tomto těle vidí a možná i hmatají rány po hřebech, kterými byl jejich mistr přibit na kříž a umučen k smrti. Ježíšovy ruce a nohy jasně svědčí o jeho identitě – je to tentýž Ježíš, kterého znali a kterému věřili. Svědčí o tom, že mají věřit „v těla z mrtvých vzkříšení“. A že právě do lidské tělesnosti a pozemskosti Boží vzkříšení musí zasahovat a proměňovat mnohé.

Mezi učedníky toto zjištění vyvolalo radost. Ale jakousi zvláštní, hysterickou radost, která brání uvažování a vlastně brání i víře. „Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili..“, vyžádal si Ježíš ještě jídlo a před nimi je snědl.

Podal jim tedy důkazy své tělesné existence. A popřel tím zároveň, že by byl jen duchem. Říkám „jen“ duchem, protože teprve v tělesné podobě člověka poznáváme. A Bůh chtěl, abychom jej právě tak poznali, proto se v Ježíši stal člověkem. V evangeliích je to o Ježíši několikrát vyjádřeno tak, aby nebylo pochyb: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi…“, „narodil se“… také je zmíněno, že Ježíš jedl a pil, musel odpočívat, spát, že plakal a také se hněval či radoval.

Tím vším se nám chce říct, že nic z toho, co snášíme my pro svou tělesnost, Ježíši není cizí. A to ani po vzkříšení! Je tu s námi i po velikonocích – v těle novém – ale solidárním se všemi bolestmi a potřebami těla našeho. A není cílem křesťanského života nějak z těla vystoupit a povyšovat se nad jeho bolesti a potřeby. Dělat jako by věřící člověk již tělo neměl a žil jen duchovně. V Ježíši Kristu se Bůh zná k našemu tělu a rány na Ježíšově těle nám mají provždy připomínat, že své utrpení podstoupil právě pro to, co způsobuje tělesné strádání a utrpení, totiž pro hřích. Hřích je spojen s naší tělesností. Ne že by tělo samo bylo hříšné, ale má k hříchu sklon. Snadno mu podléhá a nechává se jím postavit proti Bohu. Právě hřích byl na kříži odsouzen a zničen. A nám pro Ježíšovu smrt na kříži je odpuštěn.

Vzkříšený Ježíš usiluje prostými, hmatatelnými důkazy o to, aby jeho učedníci toto pochopili a uvěřili. I my máme věřit, že naše tělesné starosti, bolesti a potřeby jsou také Ježíšovými starostmi, bolestmi a potřebami. A nejen naše, ale všech lidí celého světa. Ano, celému naříkajícímu a bolavému stvoření přinesl Kristův kříž osvobození od hříchů a všech bolestí, které lidský hřích způsobil.

Uvedu příklad, který se mi opakovaně připomíná, když přichází časopis Lékařů bez hranic. Je plný svědectví o lidském utrpení v mnoha zemích světa. A také děsivých obrázků, co může člověku způsobit terorismus a nesmyslné války. Takové se vedou v Súdánu, v Bangladéši, na Haiti a tak dále. V Jemenu – už prý ani domácí nechápou smysl bojů a kdo proti komu stojí. Pahýly místo končetin, vyhublé děti jsou důkazy lidské tělesnosti, na které hřích páchá zlo. – Proto je velmi důležité, aby Ježíšovi učedníci, abychom my, za lidským utrpením viděli tělo Kristovo. Jeho rány. Jeho hlad a žízeň. Příkoří, které se jemu dělo. A abychom věřili, že v tom všem je s těmi nejubožejšími, za kterými jsme posíláni také my.

Proto tu Ježíš nechává církev s Biblí v ruce, aby se o tomto Božím záměru mohla stále znovu přesvědčovat. Písmo svědčí o Kristu – a to ve všech svých částech. Když čteme o Božím milosrdenství, s jakým se Hospodin znovu a znovu vracel k nevěrnému Izraeli a opět a opět jej přiváděl na cestu života; v Zákoně Mojžíšově i Prorocích a Žalmech nás tím již ke Kristu odkazuje.

„Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých, v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky.“

Víra je porozumění, že Kristovo utrpení a kříž souvisí s odpuštěním. Máme se starat o to, aby ti, kteří to dosud nevědí, o odpuštění nepřišli. Ti spoutaní záští a zlobou za všechny křivdy, aby byli uvolněni, osvobozeni. To je jinak mezi lidmi nemožné. Ale skrze Krista to možné je. Všichni mají mít možnost obrátit se k němu o pomoc.

Když svým učedníkům vzkříšený Ježíš řekl: „Vy jste toho svědky“, zavázal je tak ke svědectví o tom. A stejně jsme ve křtu zavázáni i my, abychom svědectví o Kristu nesli dál, a tak se všichni lidé dozvěděli, že rozvázání pout a nesmyslných spletenců lidské zloby a bolesti je k nalezení. Je pro každého člověka připraveno u tohoto Ježíše, který tělesné rány a potřeby nepřehlíží v žádné době a nepovznáší se nad ně, ale se soucitem a láskou ke každému člověku se s nimi ztotožňuje. Naše rány a starosti jsou i jeho. V jeho dlaních jsou vyryta naše jména, nemůže na žádného zapomenout. Je to pro nás útěchou. A je to i rozšířením našeho soucitu a lásky směrem od nás ven, ke všem, kteří kolem nás trpí a svými ranami a tělesnými potřebami připomínají Ježíšovo trpící tělo. Amen.

Modlitba: Vzkříšený Pane, Ježíši Kriste, děkujeme, že chceš mezi námi probouzet pokoj a ne strach a zmatek. Dej, abychom nikdy nepřestávali prosit s celou církví: „Přijď doprostřed nás“! Tak upevňuj naši víru v odpuštění hříchů a vzkříšení těla. Amen.