Skrytý poklad: Gn 43

Pobožnost pro 21. neděli po Trojici (1. listopadu 2020) s kázáním na Gn 43: nahrávka a text

Kázání: Kateřina Roskovcová
Zpěv: komorní pěvecký sbor Východomoravského seniorátu ČCE pod vedením Evy Ježíkové
Varhany: Jan Trusina

Pozdrav Pokoj vám ve jménu Boha Otce, i Syna i Ducha svatého.

Introit „Na maličký okamžik jsem tě opustil, avšak shromáždím tě v pře­velikém slitování. V návalu rozlícení skryl jsem na okamžik před tebou svoji tvář, avšak ve věčném milosrdenství jsem se nad tebou slitoval, pra­ví Hospodin, tvůj vykupitel.“ (Iz 54, 7.8)

Modlitba Pane církve, Ježíši Kriste, prosíme, přijď mezi nás, i když se dnes shromažďujeme jen na dálku. Nevidíme jeden druhého a nemůžeme si podat ruku. Pak si připadáme se svou vírou osamělí. Jsme vděční za technické vymoženosti, které umožňují to, co dřív nešlo. A přece strádáme a toužíme po společenství. Po lavicích, které by obsadili naši bratři a sestry. Po tvém stolu, kolem kterého bychom mohli v kruhu stát a přijímat tě spolu. Po dětech, které by mezi námi běhaly a smály se. Po těch nejstarších bratrech a sestrách, kteří nás spojují s minulostí.

Pane, prosíme tě, prokaž svou moc i svou milost, abychom v době nouze rozpoznali nové dary, které ty nabízíš. Abychom z nich čerpali k posílení i ke službě těm, kteří tě neznají a strádají mnohem víc než my. Požehnej dnešnímu zvěstování Slova a oslav své jméno mezi námi i po vší zemi. Amen.

Píseň Vezmi, Pane, život můj, EZ 473A

Základ kázání Genezis 43,134

Hlad těžce doléhal na zemi dále. 2 Když spotřebovali obilí, které dovezli z Egypta, řekl jim otec:„Nakupte nám znovu trochu potravy.“ 3 Juda odvětil: „Ten muž nás důrazně varoval a prohlásil: ‚Mou tvář nespatříte, nebude-li s vámi váš bratr.‘ 4 Jsi-li ochoten pustit s námi našeho bratra, sestoupíme do Egypta a nakoupíme ti potravu. 5 Nejsi-li však ochoten ho pustit, nesestoupíme. Ten muž nám přece řekl: „Mou tvář nespatříte, nebude-li s vámi váš bratr. 6 Izrael se otázal: ‚Proč jste jednali vůči mně tak bezohledně a pověděli tomu muži, že máte ještě bratra?‘ 7 Odvětili: ‚Ten muž se nás neodbytně vyptával na nás a na náš rod. Ptal se: ‚Je ještě naživu váš otec? Máte ještě bratra?‘ Pověděli jsme mu jen to, nač se přímo zeptal. Což jsme vůbec mohli tušit, že řekne: ‚Přiveďte svého bratra dolů‘?“ 8 Potom se na otce Izraele obrátil Juda: „Pusť toho chlapce se mnou, ať můžeme jít. Tak zůstaneme naživu a nezemřeme – ani my ani ty ani naši maličcí. 9 Já sám se za něho zaručuji, můžeš mě volat k odpovědnosti. Jestli ti ho nepřivedu a nepostavím před tebe, prohřešil jsem se proti tobě na celý život. 10 Vždyť kdybychom nebyli otáleli, mohli jsme už být dvakrát zpátky.“ 11 Otec Izrael jim řekl: „Když to tak musí být, učiňte toto: Vezměte si do nádob něco opěvovaných vzácností země a doneste je dolů tomu muži jako dar: trochu mastixu a trochu medu, ladanum a masti, pistácie a mandle. 12 Vezměte s sebou dvojnásobnou částku stříbra a stříbro, které vám bylo vráceno do žoků, osobně vraťte; snad to byl omyl. 13 Vezměte i svého bratra a hned se navraťte k tomu muži. 14 Sám Bůh všemohoucí ať vás obdaří před tváří toho muže slitováním, aby propustil vašeho druhého bratra i Benjamína. Teď zůstanu úplně bez dětí!“ 15 Ti muži tedy vzali onen dar, vzali s sebou dvojnásobnou částku stříbra a Benjamína, vydali se na cestu, sestoupili do Egypta a postavili se před Josefem. 16 Když Josef spatřil, že Benjamín je s nimi, řekl správci svého domu: „Uveď ty muže do domu, poraz hned dobytče a připrav je, neboť ti muži budou jíst v poledne se mnou.“ 17 Muž udělal, co mu Josef řekl, a uvedl je do jeho domu. 18 Ale ti muži se báli, že byli uvedeni do domu Josefova, a říkali si: „To jsme předvedeni kvůli tomu stříbru, které nám bylo posledně vráceno do žoků. Teď se na nás vyřítí, přepadnou nás a zajmou nás i s našimi osly jako otroky.“ 19 Proto přistoupili k muži, který byl správcem Josefova domu, a ve dveřích domu se s ním domlouvali. 20 Říkali: „Dovol, pane; my jsme sem posledně sestoupili, abychom nakoupili potravu. 21 Když jsme vstoupili do noclehárny, rozvázali jsme žoky. A hle, každý měl své stříbro ve svém žoku navrchu, v plné váze. Vracíme je tedy osobně zpět. 22 Přinesli jsme s sebou ještě jiné stříbro, abychom nakoupili potravu. Nevíme, kdo nám vložil naše stříbro do žoků.“ 23 Ale on řekl: „Upokojte se, nic se nebojte. Bůh váš a Bůh vašeho otce vám dal do žoků ten skrytý poklad. Vaše stříbro jsem přece přijal.“ A vyvedl k nim Šimeóna. 24 Když správce uvedl ty muže do Josefova domu, dal jim vodu, aby si umyli nohy, a jejich oslům dal obrok. 25 Oni zatím připravili dar pro Josefa, až v poledne přijde; slyšeli totiž, že tam mají stolovat. 26 Jakmile Josef vkročil do domu, přinesli mu tam svůj dar a klaněli se mu až k zemi. 27 Zeptal se jich, jak se jim vede, a otázal se: „Zdalipak se vede dobře vašemu starému otci, o němž jste mluvili? Je ještě naživu?“ 28 Odpověděli: „Tvému otroku, našemu otci, se vede dobře, je dosud živ.“ Padli na kolena a klaněli se mu. 29 Tu se rozhlédl a spatřil svého bratra Benjamína, syna své matky, a tázal se: „Toto je váš nejmladší bratr, o kterém jste se mnou mluvili?“ A dodal: „Bůh ti buď milostiv, můj synu!“ 30 Nato se Josef rychle vzdálil. Byl hluboce pohnut a dojat nad bratrem až k pláči; vešel proto do pokojíku a rozplakal se tam. 31 Potom si umyl obličej, vyšel a s přemáháním řekl: „Podávejte jídlo.“ 32 Podávali zvlášť jemu, zvlášť jim a zvlášť Egypťanům, kteří s ním jídali; Egypťané totiž nesmějí stolovat s Hebreji, poněvadž to je pro ně ohavnost. 33 A seděli před ním od prvorozeného, jak náleželo prvorozenému, až po nejmladšího, každý podle svého věku. Jeden jako druhý trnuli úžasem. 34 Potom je Josef uctil ze svého stolu; nejvíce ze všech, pětkrát víc než ostatní, však uctil Benjamína. Hodovali s ním a hojně se s ním napili.

Kázání

Milí bratři a sestry, chystá se druhý sestup Jákobových synů do Egyp­ta. „Hlad těžce doléhal na zemi dále.“ V celém vyprávění se zvyšuje na­pětí a také vyostřují rozdíly v tom, co ví Josef a čtenář, tedy my, a co nevědí bratři, synové Jákobovi. Ale je naše vědomost, že „pán té země/ten muž“, je totožný s prodaným Josefem, skutečně tím hlavním tajemstvím, které příběh skrývá? To je ono. To hlavní je tu skryto.

My sice můžeme sledovat, jak se bratři pomalu ale jistě chytají do pasti, do smyček zkoušky, kterou na ně Josef chystá, ale přitom nám to hlavní může uniknout. Tedy, ne ten děj, ale spíš rozhovory a vnitřní monology naznačují, kdo je tu vlastně v pozadí a kdo sleduje záchranu Izraele.

V tom ději nesmí být vynechán ani jeden. Ani ten nejmenší – Benjamínek. Bratři chtějí co nejrychlejší cestou zajistit potravu, utišit hlad a všech­no ostat­ní, co se týká Egypta a souvislostí s Egyptem spojených, zase zapomenout. Nevracet s k nim. „Už dvakrát jsme mohli být zpátky“, vyčítá otcovo zdržování Juda. Ale jen tak to nepůjde. Jako by je až do Kenaanu provázel varovný hlas „toho muže“. „Mou tvář nespatříte, nebude-li s vámi váš bratr.“ – Juda doslova otci připomíná: „varoval nás ten muž, varoval“. A tak nabízí, že se sám za nejmladšího zaručí. Sám ponese odpovědnost a přijme trest, když bratra nepřivede zpět. To už je po Rúbenovi druhý z bratří, který pochopil, že život bratra nemá jen tak k dispozici. Život za život. Svůj za jeho.

Synové Jákobovi-Izraelovi nemohou obejít překážky, které před ně postavil pán Egypta. Pokud chtějí udržet sebe a své rodiny naživu a nezahynout hladem, musejí je přijmout a zdolat. První překážkou je odpor otce Jákoba pustit s nimi nejmladšího Benjamína. Otec jim nevěří. Tedy doma se jim nevěří – že bratra nezavedou do nebezpečí života, že ho zvládnou ochránit. Ba, dokonce jim otec vyčítá, že zbytečně mnoho mluvili o rodině, a tak pána Egypta sami přivedli na nápad přivést tam Benjamína. A dále: v Egyptě se jim nevěří. Jsou v podezření ze špionáže; jakkoli sami vědí, že je to nesmysl. Musejí se očistit. Musejí to napravit. Jak na to půjdou? – Přes dary. Jákob věří, že tak může naklonit srdce neznámého mocipána, a bratři se s ním nepřou. Ten Josefův signál, že o peníze tu nejde, zdá se, nepostřehli. Nemohou přece zůstat dlužni, to je důležité. Takže: „Vezměte do nádob něco opěvovaných vzácností země a doneste je dolů tomu muži jako dar, trochu mastixu… a tak dále. A hlavně to stříbro. „Vraťte to z pytlů za poslední nákup obilí a ještě jednou tolik vezměte na nákup nový.“ Bratři otce poslechnou a my budeme svědky, jak se stále k tomu stříbru budou upínat. Jak budou připomínat: My zaplatíme. Nechceme nic zadarmo. Posledně to bylo zřejmě nedopatření.

Dlouhou cestu do Egypta vyprávění přeskakuje. Teď tam tedy jsou – a Josef je nechá uvést do vlastního domu. Dobře vidí, že Benjamín je s nimi. Pro bratry chystá hostinu, větší poctu pro příchozí z jakési vzdálené, primitivní krajiny si těžko představit. Ale na bratry z toho jde hrůza. Tak jako před tím: setkávají se s přízní, mohli bychom říci s „milostí“, ale neradují se z toho, bojí se toho. Pořád čekají, kdy se začne účtovat. Tu nepochopitelnou přízeň si vykládají podle svého (podle svého svědomí?): jako léčku. Co když už živí nevyjdou? O násilí uvnitř domu se nikdo nemusí dozvědět. Co ubohý otec? Co si jen pomyslí? Co si jen počne? Ještě jim zní v uších jeho truchlivé slovo na rozloučenou: „Teď zůstanu úplně bez dětí!“

A tak se bratři třesou, že teď dojde na trestání. Pán Egypta si jich sem svolal všech jedenáct. Izrael už nebude. „My a nakonec i ti osli upadneme do otroctví.“ Dopadnou stejně, jako kdysi jejich bratr.

Ale třeba je to všechno kvůli tomu stříbru. To by se přece dalo napra­vit, o peníze přece nouzi nemají. Tady mohou prokázat svou poctivost, o níž minule ten egyptský pán tolik mluvil. A tak hned ve dveřích domu o překot vysvětlují a vysvětlují správci Josefova domu: „Když jsme vstoupili do noclehárny a rozvázali jsme žoky… jaké překvapení, stříbro bylo tam! Každý z nás je měl zpátky ve svém pytli! Ale podívej, vracíme je osobně zpět. Snad nemusí být tak zle.“ Pokud jde o peníze, mohou svou poctivost prokázat.

Dostane se jim však zvláštní odpovědi. Už podruhé k nim v Egyptě, tedy na místě, kde by to sotva čekali, zazní slovo o Bohu. Minule je ten „pán země“ ujistil, že se „bojí Boha“, ale nezdá se, že by tomu věnovali pozornost. Mohli si říci: kdoví, o jakém bohu mluví. A dá se takové řeči cizího mocipána věřit? Teď slyší od jeho správce: „Upokojte se, nic se nebojte. Bůh váš a Bůh vašeho otce vám dal do žoků ten skrytý poklad. Vaše stříbro jsem přece přijal.“ A vyvedl k nim Šimeóna.

Teď už nemůže být pochyb: tady je řeč o Hospodinu. „Bůh váš a Bůh vašeho otce,“ Bůh Jákobův, to je jejich Bůh. To je náš Bůh. Také si na něj vzpomněli tehdy, když poprvé našli to stříbro zavázané v pytli u jednoho z nich, ale se zděšením: „Co nám to jen Bůh učinil!“ Teď tady v Egyptě – v té zemi smrti, jak se o něm v Izraeli mluvilo – slyší o svém Bohu. A o jakémsi skrytém pokladu, kterým je obdaroval!

Co to je, ten skrytý poklad? Zní to tajemně – a je to tajemné. Není to náhodou ještě něco jiného, ještě něco víc, než to odvážené stříbro, za které měli nakoupit obilí? Rozumějí tomu bratři? Zdá se, že (zatím) ne. A zdá se, že se po­dobná situace v lidu Božím opakovala a opakuje mnohokrát. Ta neschop­nost všimnout si toho „skrytého pokladu“, kterým nás náš Bůh, Bůh Abra­hamův a Jákobův, Otec Ježíše Krista, obdarovává. Můžeme si připomenout třeba ten vánoční příběh, v němž mudrcové z cizí země hledají narozeného krále, o němž jeho vlastní lidé nemají ani ponětí. A nebo ten velikonoční příběh, v němž překvapené ženy u hrobu musejí slyšet, že nemají hledat živého mezi mrtvými.

Bratrům o „skrytém pokladu“ napovídá v cizí zemi cizí člověk, to slovo se k nim dostává v prostředí, v němž by to vůbec nečekali – a tak jim zřejmě připadá neuvěřitelné.

My jsme si zvykli o Božích pokladech, o jeho obdarováních, slýchat v kos­telích, při bohoslužbách. Kostely jsou teď zavřené, bohoslužby se nekonají nebo jen v jakýchsi „náhradních“ podobách, kázání čteme nebo posloucháme na internetu, někteří vůbec. A kolem nás země postižená pandemií, šířící se ne­mocí, která není smrtelná zdaleka pro všechny, ale pro některé ano. A tak si dejme povědět: i v situaci, v níž bychom to rozhod­ně nečekali, v prostředí něčemu takovému naprosto cizím, se můžeme setkat se skrytým pokladem na­šeho Boha, s pravdivým svědectvím o něm.

Synové Jákoba-Izraele tomu dosud nevěří. Dostali poklad, ale nevěděli o tom. Směli žít z darů milosrdenství, ale jen se strachovali, co s nimi bude. V této chvíli ještě k rozuzlení nedojde. Když do domu přijde Josef a bude žehnat svému bratru Benjaminovi, skryje své pohnutí a rozpláče se až za dveřmi pokojíku. A pak, když už sedí u hostiny, ještě i tehdy mno­ho zůstává skryto. Bratři trnou úžasem, když každý dostane své místo u stolu přesně v pořadí podle věku. Nechají se hostit ze stolu Josefova; Benjamín pětkrát víc než os­tat­ní. Čteme, že se napili s Josefem „hojně“, doslova to znamená, že se i trochu opili a tak asi i konečně uvolnili ze své ztrnulosti a obezřetnosti. Ani když ráno vystřízliví, tak to nechápou. A také my vidíme, že ještě všechno není, jak má být. Ještě spolu neseděli u jednoho stolu – ale u stolů odděle­ných. Ještě k sobě nepatří. Cesta ke smíření je těžká a dlouhá. Ale přece jen: už je tu opravdu dvanáct bratří spolu. Poklad Božího milosrdenství ještě zůstá­vá skrytý. Ale je tu.

Modleme se: U tebe, svatý Bože, milostiplný Otče, je skryt poklad, z něhož se dá žít navěky. Chválíme tě za to. Za vykoupení našich hříchů, které přišlo ve tvém Synu Ježíši. On je tím pokladem, který byl zjeven světu. Amen.

Píseň Zpívejte Pánu nové písně, Ž 98

Přímluvy

Pane Bože, ve jménu tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, se dovoláváme tvého milosrdenství a prosíme tě, abys nám pro ně otvíral srdce. Pomoz nám i všem křesťanům projít zkouškami tohoto času. Ukazuj nám nově moudrost, kterou nám dáváš v Písmu. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Prosíme posiluj víru všech křesťanů, v níž bychom si zachovali dobrou naději uprostřed pochybností a špatných vyhlídek. A v lásce sloužili všem, kteří to potřebují. Prosíme za ty, kteří jsou pokoušeni a posmíváni pro tvé jméno. Za pronásledované pro víru v Krista kdekoli ve světě. Stůj při nich. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Přimlouváme se za rodiny a domácnosti, v nichž nucená izolace těžce zkouší vzájemnou trpělivost a dobrou vůli, když schází soukromí a chvíle klidu. Svým evangeliem probouzej naši velkorysost, humor a pochopení pro slabost druhých. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Prosíme za ty, kteří onemocněli covidem a je jim zle. I za lidi, kteří se bojí nákazy, protože jejich zdraví je chatrné. Za nemocné dalšími vážnými nemocemi. Prosíme o naději na uzdravení. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Prosíme za lidi, kteří nesou odpovědnost: lékaři, sestry, pečovatelé, učitelé, rodiče. Ale i politici a naše vláda. Modlíme se o záchranu lidské společnosti v době pandemie, v době bojů, v době katastrof, jakými naše generace nyní procházejí. Do tvých rukou, Pane Ježíši, který jsi své ruce pro naši záchranu nechal probodnout a rozepjal je na kříži, do tvých rukou svěřujeme tento svět. A spolu se ve tvém jménu modlíme:

Otče náš, který jsi v nebesích,

posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého,

neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

Poslání Mt 13,44

Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecno, co má a koupí to pole.

Požehnání Fp 4,4–7

A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.