Introit: „Potěšte, potěšte můj lid,“ praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění. I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa. (Iz 40)

Písně: 667; Jozue; Ž 25,1–4; 694; 568

Čtení: 2 Kor 6,1–10

Milí bratři a sestry,

evangelista Marek nás bez dlouhých úvodů staví rovnou do hlavního dění, do přelomové chvíle, přímo do středu dějin: „Naplnil se čas…“ To znamená, že vše z minulosti se stalo a splnilo tak, aby mohl nastat přelom. Tím, kdo to rozhodl, že vše je naplněno a připraveno, že čas nazrál, tím je jediný: Bůh Stvořitel a Spasitel světa. Tohle by pro nás mělo být samozřejmé, vždyť jsme uvěřili! A přece, když na to přijde a připomeneme si to, když to v evangeliu doslova čteme: „Naplnil se čas…,“ tak znovu žasneme. Vždyť zvnějšku to vypadá, jako by dějiny běžely jakýmsi samospádem. Ale není tomu tak. Dějiny spějí k Božímu království, k poddání a návratu všeho stvoření pod Boží vládu.

O cíli dějin rozhodl Bůh a proto, když se naplnil čas, poslal svého Syna. Kam? – U Marka nejsou betlémské jesličky a nemluvňátko, ani chrám a dvanáctiletý chlapec udivující svou moudrostí učence, ale je tu pustina kolem Jordánu. Sem přímo z Galileje, kde vyrostl, přichází Ježíš. Jako na zavolanou! Opravdu, o jeho příchodu kázal prorok Jan Křtitel: „Za mnou přichází někdo silnější než já!“ Lidé byli plní očekávání. Patrně i sám Jan čekal bouřlivý a jednoznačný Boží zásah do světa. – A on přišel Ježíš! Od samého začátku jedná Bůh jinak, než by lidé čekali. Bůh jedná překvapivě. Na to si stále zvykáme. Ale nejedná nesrozumitelně. Vždyť v Ježíši můžeme dodnes vidět, jak se naplnila dávná proroctví, která v Písmu čteme. Například to Izajášovo, kterým jsme dnes otevírali bohoslužby: „Čas jeho (Izraelovy) služby se naplnil, odpykal si své provinění. I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa.“ (Iz 40) Máme spatřit, uvidět, co Bůh promluvil. Uvidět Boží slovo. Slovo se dá vidět, právě přichází, právě začíná mluvit Ježíšovými ústy: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží…“

To první, co Ježíš přinesl, byla tato zvěst. Dobrá zpráva, tedy evangelium, nejprve srozumitelné pro ty, kteří toužili a věřili, že Bůh, věrný smlouvě s Izraelem, dovede svou věc ke slavnému konci. Že neopouští a neruší své sliby. Ale evangelium o Božím království jako říši pokoje, lásky a spravedlnosti naplňuje touhy i všech dalších lidí, kteří také doufali, že křivdy budou jednou narovnány, utrpení odstraněno, bolest utišena. Zkrátka všichni lidé, kteří nebyli spokojeni s bídou a hříchem svého života a toužili po novém „zlatém“ věku. Toto naplnění největších lidských tužeb se nyní přiblížilo doslova na dosah ruky. To byla ta neslýchaná zvěst Ježíšova! Všichni, židé i pohané, si ten zlatý věk malovali jako něco pohádkově krásného, ale i nesmírně vzdáleného. Ale Ježíš káže: „Přiblížilo se, ano, už je vlastně tu!“ Hlásal to ještě mocněji než Jan Křtitel. Protože Boží království se přiblížilo – a to je to nejdůležitější – v něm, v samotné Ježíšově osobě. Skrze něho Bůh jedná s lidským rodem. V jeho slovu i dílu jsme postaveni před tvář samotného Panovníka Hospodina.

Blížící se království je Boží. Ne lidské. Přichází k nám z druhé strany. Postupuje opačným směrem, než se pohybujeme my, posluchači tohoto kázání. Boží království přichází z budoucnosti, vstupuje do světa mezi nás. Od naší současnosti je zatím odděleno Božím soudem. To lidem připomínal svým kázáním Jan. Proto volal „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů!“ Čiňte pokání! To je to další, co slyšeli lidé i od Ježíše. Pokání je přímý důsledek ohlášení, že Boží království se přiblížilo. Je to důsledek a výzva pro nás: Připravte se!

Dnes jsme tak daleko, že většinou už ani nevíme, co si pod tím představit. Ti, kdo už o pokání slyšeli, možná pomyslí na „svátost pokání“, která je v Římskokatolické církvi spojena se zpovědí a skutky nápravy. Nebo že je to vnitřní sebedrásání a pokoření, jež tzv. zbožní dávají na odiv. Ostatním je to protivné. A ještě jiní se mohou domnívat, že pokání je potřebné jen pro zjevné zločince. Pokání však znamená něco docela odlišného. V původním smyslu: „Změňte svou mysl a navraťte se!“ – Jen si pomysleme, Bůh je nám blízko, stojíme před jeho tváří. Jak bychom si mohli myslet, že je s námi všecko v pořádku!

Podívejme se, bratři a sestry, do svých životů. Nejde o to, že bychom byli nějak obzvlášť špatní a zkažení z občanského hlediska. Hrůza a vážnost lidského hříchu se nepozná nejlépe na zločincích a vyvrhelích. O nich můžeme říct, že jsou to výjimky. Daleko větší zlo v lidské společnosti působí hřích nás, pořádných a tzv. dobrých lidí. Jak bývá náš život prázdný! Když myslíme na všecko jiné spíše než na Boží vůli. Jak i naše láska bývá divná – plná pýchy, závisti a žárlivosti. A naše dobrota bývá často vlastně jen slabost a nechuť se nějak pálit a něco riskovat! Takový je náš život a takhle nám utíká týden za týdnem a není v nich mnoho toho pravdivého, opravdového; ani láska, ani víra, ani naděje. Nikdo to na nás nemusí vidět. A už vůbec na takové hříchy neplatí světský zákon. Ale právě z těchto hříchů nás, hodných lidí, se dlouhodobě rodí vlastně to nejhorší, co je v lidské společnosti: netečnost, lhostejnost k bližnímu, sebespokojenost, ješitnost a pýcha. To je půda, která pak podporuje světové zlo, jako jsou boje a války.

Vím, že se vám to neposlouchá dobře. Ani mně ne. Ale nechme si to na začátku tohoto Markova spisu povědět, že naše situace je velmi podobná té, která byla, „když se naplnil čas“. Právě do takového světa lidí poslal Bůh Syna, k naší záchraně vyvoleného. A Božím Duchem posvěceného, aby posvěcoval nás a pomohl nám.

K čemu nám má Pán Ježíš tváří v tvář našim hříchům pomoct? On mám pomáhá k tomu, aby naše hříchy nezvítězily a nepřevládl takový obraz skutečnosti, která vede jen k smrti. Proto volá: „Čiňte pokání!“ Máme jeho hlas slyšet stále znovu. Od reformátora Martina Luthera se naši evangeličtí předkové učili rozumět, že celý život křesťanův má být pokáním. Nikdy nejsme hotovi. Nikdy nejsme dokonalí. Musíme se stále znovu k Pánu Bohu obracet. Musíme stále znovu revidovat svůj život. A být stále znovu otevřeni pro možnost, že nám Pán ukáže nové cesty. Křesťan je člověk, který není nikdy sám se sebou opravdu spokojen. Ale neznamená to, že musí být nešťastný! Nestydí se však nechat se poučit, opravit, uznat svou chybu, poprosit bližního o odpuštění. Tak stále znovu činit pokání.

V jednom smyslu žijeme dnes v době, která usnadňuje toto poznání lidského hříchu a která proto zdánlivě vede člověka blíž k pokání, než tomu bylo v jiných dobách. Máme snadný přístup ke zpravodajství z celého světa i dovnitř naší společnosti. Může snad někdo tvrdit, že tam vše je v pořádku? Víc práce by dalo dokazovat dobrotu lidské povahy a spolehlivost výtvorů lidské kultury – to vše před blížícím se královstvím Božím. A tak než skončíme toto první kázání o počátku Ježíšova veřejného vystoupení, musíme si připustit otázku: Obstáli bychom? Obstál by vůbec někdo před hněvem Božího soudu? Vešel by někdo z nás do Božího království? Je tu někdo, kdo se vůbec nepodílí a nenese vinu na bídě tohoto světa? Vždyť se říká, že i ta nemluvňátka zanechávají uhlíkovou stopu a zatěžují životní prostředí tím, co spotřebovávají, atd.

Jenže, bratři a sestry, poznání tohoto stavu věcí ještě samo nemusí vést ke křesťanskému poznání hříchu a k pokání. Mohlo by to také vést k veliké skepsi a k poraženectví. Ve velkém by mohlo vést k zármutku světa, který je sžíravý a nakonec končí ve zmaru a smrti. Výsledkem Janova i Ježíšova kázání však nemělo být konstatování: „Tak tedy všechno je marnost nad marnost! Nemá smysl o cokoli usilovat!“ Dejme pozor na takové nálady ve světě! To není křesťanské východisko. Poslouchejme, jak Ježíš na cestě tou lidskou pustinou pokračoval ve svém kázání: „Čiňte pokání a … věřte evangeliu!“

Křesťanské pokání je nerozlučně spojeno s vírou a na víře je založeno. Ano, člověk zklamal a klame stále. Klame lidský optimismus, ale klame i pesimismus. Bůh však zůstává věrný! Proto, ať ses jakkoli zklamal, nezoufej! Není všechno nadarmo! Buď věrný na tom místě, kde stojíš a konej své dílo. Čiň pokání ze svých hříchů, ale připomínej si, že Bůh odpouští. Neboj se, protože Boží milost platí.

A proto křesťanův život je životem pokání. Ale jeho pokání není zoufalstvím a není pesimismem, protože náš život je zároveň životem víry – víry v moc a lásku a moudrost Boží. V této naději a jistotě žijeme i uprostřed veškerého zmatku a veškeré bídy našeho lidského života, neboť i nám platí evangelium, i nám platí zvěst, že se přiblížilo království Boží!

Modleme se.

Milosrdný Bože, pozvedáš nás k sobě. Pozvedáš nás z hříchů a smrti a pro Ježíše Krista, svého milovaného Syna, chceš s námi mít společenství. Nevycházíme nad takovou milostí z údivu! Amen.