Introit: Dobrořeč, duše má, Hospodinu! Hospodine, Bože můj, jsi neskonale velký, oděl ses velebnou důstojností… Zemi jsi založil na pilířích, aby se nehnula navěky a navždy. Propastnou tůň jsi přikryl šatem. Nad horami stály vody; pohrozils a na útěk se daly. (Ž 104)

Písně: 288; (děti 785); 701,1.2.5; 558; 712

Čtení: Mt 24, 36–44

Základ kázání: Gn 6, 5–8; 7,1–7.17n; 8,1–3.15–17.22; 9,8n.16

Milí bratři a sestry,

znáte jistě to úsloví „po nás potopa!“ – Je to zoufalý výkřik člověka, nebo lidstva, které již nemá v co věřit, a proto se upne jen na přítomnou chvíli. Tu si však hodlá užít a využít do poslední minutky, do poslední koruny, do poslední kapičky potu a krve, do poslední trošky čistého vzduchu, vody, přírodních zdrojů. „Po nás potopa!“ znamená beznaděj. A beznaděj panuje tam, kde člověk ztratil víru v dobrý smysl svého života, v dobrý smysl dějin, v budoucnost. Beznaděj je tam, kde člověk ztratil úctu k druhému člověku a nakonec i sám k sobě. Myslí tím nutně: i „po mně potopa!“ Na ničem už nezáleží, jen na mém „teď a tady.“ Beznaděj je tam, kde už člověk nepočítá s Bohem. Kde si člověk postavil na piedestal jen sebe samotného v nadživotní velikosti – a cítí, že se kácí, že neobstojí.

Je situace na naší zemi tak vážná, jako je to popsáno, že byla vážná před biblickou potopou? Že země je plná lidského násilí a každý výtvor mysli i srdce člověka je v každé chvíli jen zlý? Blíží se k hromadné smrti, když předtím hromadně odpadli od Boha? – Upřímně, to se nám asi přece jen věřit nechce. Vždyť stále je tu dost dobrých lidí, odpovědného jednání, soucitné služby, obětavosti a také víry! Jsou tu církve, živá shromáždění, oslavující Pána Ježíše Krista a právě, když míra zla je vysoká, jako výstrahu připomínající si jeho slova: „Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noeho: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu, až přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka.“

Ježíš sám tedy zmiňuje tohoto bájného muže, Noeho: jako svůj předvoj. Kdo byl Noé? Jaký byl? Jeho jméno v sobě nese úlevu, potěšení a milost. Je docela tichý, poslušný. Sám dlouho nepromluví. Ano, v celém příběhu o potopě neuslyšíme ani jediné slovo z jeho úst. Mluví jen Bůh. Přikáže postavit loď. Ne však na vodě, nýbrž na suché zemi. Bláhový nápad! Ale Noé uposlechne a staví loď na suché zemi. Neodmlouvá, na nic se neptá. Záhadný Noé uposlechne bez jediného slova. Pak mu Bůh poroučí vstoupit do archy a vzít s sebou manželku, tři syny, jejich manželky a po páru z každého zvířecího druhu. Nikde žádná voda. Pro okolí to musela být podívaná: Loď bláznů! A Noé zase beze slova poslechne všechno, jak mu přikázal Hospodin.

„I zavřel Hospodin za ním.“ Toho si všimněme. Noé nemá klíč od archy, nýbrž Bůh. Noé je teď vydán na milost a nemilost božím rukám. A jako Bůh stanovil, kdy má vejít do archy, tak také potom určuje, kdy ji má opustit spolu se všemi, které tam přivedl. A zase uposlechne beze slova. Je jako němý.

Ale nemysleme si, že Noé byl vybrán pro svou svatost. I on potřebuje záchranu. I jeho rodina. Archa nebyla jejich zásluhou. V jediném se liší od masy ostatních lidí: „Noé nalezl milost před Hospodinem.“ Jedině to je důvod, proč byl se svou rodinou zachráněn. Tato milost před Hospodinem se projevila již při jeho narození. Tehdy nad ním jeho otec prohlásil: „Ten nám dá potěšení a odpočinutí od naší práce a námahy našich rukou, kterou nám přináší země prokletá Hospodinem.“ (5, 29) A Noé opravdu naplnil toto očekávání. Proto o něm jediném může být řečeno, že byl spravedlivý a zbožný ve své době a ustavičně chodil s Bohem.

Noé sám nám nic neobjasní. Není na scéně proto, aby nás přesvědčoval a dával návod. On tu prostě je a my na něj hledíme a smíme víc rozumět – ne Noému – ale Pánu Bohu. Skrze Noého nám dává porozumět svým záměrům se světem Tak tedy skrze Noého víme přesně k čemu jej a těch celkem osm lidí zachránil. Smyslem a účelem božího jednání tu totiž není nic menšího než záchrana lidského rodu a záchrana stvoření. Poslušný Noé je nástrojem této záchrany, nástrojem v Božích rukou. Dovolme si jedno srovnání: V babylonské báji o potopě se říká, že zachránění zanesli do archy především všecko své stříbro a zlato. O Noém neslyšíme nic takového. Noé je nástrojem záchrany, nástrojem milosti, nástrojem nového začátku po vykonaném soudu.

Nevíme, co se v něm odehrávalo. Ale z toho, co dělal můžeme usoudit, že toužebně vyhlížel konec potopy. Tak jako staří mořeplavci vysílal ptáky jako kompas, zda už je na zemi možné znovu žít, nebo zda vody stále přikrývají celý zemský povrch. Zástupně za celé stvoření Noé touží po vysvobození ze soudu, kterým i on musí projít. Ze smrti, která je všechny obklopuje. Touží, věří i v době Božího soudu.

„Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí.“ – Pravil Hospodin Noému. Vposledu jde o to, co na zemi vidí Bůh. On má právo posuzovat, jestli už je toho zlého přes míru, nebo ještě ne. Jen On. I když nám se ta otázka vtírá také. Týká se naší přítomnosti a budoucnosti. Copak naše země není již plná lidského násilí? Copak tu není člověk, kdo vyhrožuje, že použije zbraně, které doslova vyhladí všechno živé na ohromném kusu země? Ba, nebyl by člověk již schopen přivodit vesmírnou katastrofu? A odpověď všichni známe: Člověk dnes toho schopen je! A proto, nedospělo to už tak daleko, že Bůh nás má dost? Pro toto nezměrné násilí a pýchu znovu přivede svůj soud na tuto zemi? Mohli bychom se mu divit? – Jak to tedy je? Byla by atomová válka vlastně tím, co připravili lidé, ale Bůh to na ně dopustí? Nebo máme čekat přímo od Boha něco úplně jiného? Na co se vlastně máme připravit?

V tom se dnešní lidská společnost přece jen liší od té bájné předpotopní. Alespoň na první pohled. Hrozivé situaci a výbuchům zla lidé nepřihlížejí trpně. Berou ty signály vážně. Jak se to projevuje? Různě. Jedni horečně jednají u stolů a snaží se spojit síly a zabránit nejhoršímu. Pomáhat napadeným. Přijímat utečené. Léčit zraněné. Jiní zase však myslí jen na sebe pod heslem: „Zachraň se, kdo můžeš.“ A staví archy. Samozřejmě moderní. Jinak než Noé. Ne podle Božích pokynů. Nestaví je pro záchranu lidstva. Neotvírají dveře do svých arch pro mnohé další, aby se také zachránili. Jen sami chtějí uniknout božím soudům. Klíče od nich chtějí mít samozřejmě sami ve svých rukou. Nestavíme spíše archy jako Babyloňané, kteří do nich nejdříve zanesli své stříbro a zlato?

Vloží se do toho Bůh? A hlavně, jak se do toho vloží? Co nám chystá On? Jeho pohled nás má zajímat. Když ztichneme jako onen záhadný Noé, neunikne nám, jak veškeré zlo na zemi vnímal Bůh hned na začátku: „Trápil se ve svém srdci.“ – My rozumíme tomu, co znamená trápit se v srdci. Protože srdce máme. A teď zjišťujeme, že Bůh má srdce také a trápí se nad každým zlem v člověku, na zemi. Jestliže my neseme svá dílčí trápení, tak je to jen nepatrný díl toho, co cítí nebeský Otec, když vidí své stvoření trpět vinou lidské pýchy. A tak máme rozumět, že při potopě trpěl nejvíc Bůh. A nejdříve začal trpět On, když lidé od jeho životadárné lásky začali odpadat a tak se zároveň vrhat do zkázy.

Před touto lidmi vyvolanou a zrežírovanou zkázou chrání Bůh svým soudem, v němž je zároveň očištění i východisko k záchraně. A je tu připravena archa, do níž nás Boží Noé zve. Neznamená to, že soud nad zlým a hříšným světem se už nekoná. Ale koná se jinak. Bůh je věrný své smlouvě, v níž po potopě slíbil, zavázal se: „Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi.“ (9, 11) A tak zatímco lidstvo zkoušelo, jak se samo spasí nejrůznějšími způsoby – ušlechtilými i velmi hroznými, tak Bůh pracoval pro záchranu po svém. Pracoval tiše – jeho nový Noé. Svou milostí vůči nám a svou obětí na kříži připravil odpočinek, úlevu celému stvoření. Svým vlastním utrpením vstoupil do utrpení našeho. Svým trápením do našeho trápení. Krok za krokem rostla archa záchrany – mnohým k posměchu, mnohým však k záchraně. Připomeňme si ještě nakonec Jeho slovo:

„Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noeho: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu, až přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka.“ Přijde, věrný své smlouvě, abychom v jeho arše propluli k nové zemi, kde již zlo ani utrpení nemají místo.

Oslavujme jej a díky jemu vzdávejme.

Ukřižovaný i vzkříšený Pane, tys nastoupil na cestu Noého, abys poslušně a pokorně připravil záchranu z našich hříchů a smrti. Oslavujeme tě za to! Amen.