Opuštěný král Mk 15,1-20

Introit: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám, nebuď mi vzdálen, blízko je soužení, na pomoc nikoho nemám! (Ž 22,2.12).

Písně: 275; děti 529; 449,1–4; 608; 620,1–4

Čtení: Mk 11,1–11

Milí bratři a sestry,

když evangelista Marek začal psát, tak první byl nadpis: „Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího.“ A když Ježíš vystoupil na veřejnost, tak kázal, „naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ – Boží království se blíží. Jak? Blíží se spolu s příchodem jeho krále. Musíme mu pomáhat? Jak se to vezme. Ježíš vjel do Jeruzaléma na oslátku a učedníci jej zdravili a oslavovali jako krále. Rozpoznali v něm krále. Dnes je Květná neděle, kdy si to církev připomíná. Květy a první zelené větvičky slouží k oslavě přicházejícího krále Ježíše Krista. Naše pokání, to znamená opravdová lítost nad vlastními vinami a naše víra, to je dnes na místě. Stačí to? Nebo se od nás očekává ještě víc? Že pomůžeme království Boží do tohoto světa nějak protlačit? Jako si to myslel třeba Barabáš.

Nějaký povstalec, který zřejmě bojoval o odstranění vlády Římanů v Izraeli, aby tak připravil cestu přicházejícímu království. Bar-Abbas, znamená syn otce. Zajímavé, že v jedné církevní tradici od 9. století se jeho jméno psalo „Ježíš Barabáš“. Podle jedněch náboženský blouznivec a politický utopista. Podle jiných vítaný vůdce revoluce, který vzal odpovědnost za národ do rukou a je ochoten pro to i trpět. Přitom však nechal trpět i další lidi. Při nějakém pokusu o vzpouru zabil člověka. Barabáš byl vrah. Ale vrah v zájmu lidu, jak se uvidí. Protože lid žádá jeho propuštění. Ať máme o Velikonocích Barabáše na svobodě! Ať je zase mezi námi! To si přáli. A to se stalo. Jenže další vliv a přínos Ježíše–Barabáše jsme už v dějinách nezaznamenali.

Ale my jsme četli, že rozhodování opravdu bylo mezi těmi dvěma. Ježíš či Barabáš. Chceme Ježíše za krále, nebo Barabáše? Připadá vám to absurdní? Ono to je absurdní. Dokonce celá ta scéna s „židovským králem“ před Pilátem a před vojenskou setninou má rysy komedie. Černé komedie.

Měl to být soud. Velekněží se na tom usnesli a spoutaného Ježíše vydali Pilátovi. To znamená světské moci. Pilát byl zástupcem císaře v Judsku. Vykonavatel římského zákona. A tento soudce Pilát se ukáže být velmi nerozhodným. Mohl přece okamžitě sám rozhodnout, co s Ježíšem udělá. Ale on váhá. Je mu to divné. Ze strany velekněží cítí velikou zášť vůči Ježíši. Z čeho jej však obviňují? Žalují mnoho. Ale jasné to není. Pilát se stále ptá Ježíše: „Ty jsi král Židů?“ – „Ty sám to říkáš“, zní odpověď. Není z ní moudrý. „Nic neodpovídáš?“ – „Ježíš však už nic neodpověděl.“

Tak přece nevypadá revolucionář. Pilát v Ježíši správně žádné politické nebezpečí nemůže rozpoznat ani potvrdit. Z čeho jej má vlastně obvinit? Proč jej tedy hned nepropustí?

Protože je tu zástup. Dychtivě čekající na vladařovu odpověď. Dav lidí je nebezpečný. Nikdo předem neví, kam a proti komu se pohne. A když se jej včas chopí šikovní manipulátoři, tak je lid tou nejnebezpečnější hrozbou pro každou vládu. Známe to také. Přitom v davu se jednotlivec ztrácí. Dav působí jednolitě, jakoby jedné vůle. Zde Boží lid jedné vůle. A jaké? „Zástup přišel Piláta požádat o to, v čem jim obvykle vyhověl“, píše evangelista. Propustit vybraného vězně. Využít velikonoční amnestie. Jeden jejich člověk bude osvobozen. To je samo o sobě potěšující událost. A Pilát se nezdráhá to udělat. Jen sám nabízí, kdo by tím amnestovaným měl být. Kdo si to podle něj zaslouží, protože není z čeho jej obžalovat. „Chcete, abych vám propustil židovského krále?“

Tou otázkou se dál rozbíhá děj špatné komedie. Proč, když se objeví někdo spravedlivý, svět jej nesnese? Stihne jej posměchem a vyhoštěním ze svého středu? „Velekněží podnítili zástup, ať jim raději propustí Barabáše.“ Nemusí se moc snažit. Vždyť kvůli Barabášovi přišli. Nebo ne? Kdo ví, kvůli kterému z nich se vlastně srotili. Ježíš Nazaretský nebo Ježíš Barabáš? Někomu v davu se to může i plést. Poptávají si sousedů: Koho vlastně mám volit? Který je lepší?

Je nutné se rozhodnout sám? Proč to není jasné? Proč se musejí rozhodovat? Pilát jim dává na vybranou. Není už tohle absurdní? Představitel pohanského národa se sám kloní k Ježíši víc než Boží lid. Barabáš je jim nakonec sympatičtější. Chlap, který jde přímo za cílem. Nepáře se s překážkami. Jde doslova přes mrtvoly. Ale copak to v tomto světě jde jinak?!

Pilát se jich znovu zeptal: „Co tedy mám učinit s tím, kterému říkáte židovský král? – Tu se dali do křiku: „Ukřižuj ho!“ A pak ještě jednou, aby nebylo mýlky: „A čeho se vlastně dopustil?“ – Oni však ještě víc křičeli: „Ukřižuj ho!“ A Pilát vyhoví zástupu. Dosud váhavec, se ze strachu o vlastní křeslo nechá přesvědčit. „Propustil jim Barabáše; Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován.“ Byla to jeho pravomoc. Tím končí. Už se o víc nestará. Jeho vojáci vědí již, jak s odsouzencem mohou nakládat. Nikdo jim nebude bránit, aby se pobavili na jeho účet.

„Nastavuji záda těm, kteří mě bijí a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním.“ Tak s ním nakládali. Izajášovo proroctví o spravedlivém služebníku, který trpěl za mnohé, se stalo předobrazem pro utrpení Ježíšovo. Setnina – údaj o 400 mužích – byli vojáci, posbíraní z různých koutů říše. Cizinci, jejichž pozice byla politováníhodná. Teď mají možnost ponížit ještě někoho, kdo je níž než oni sami. Nejen vysoká politická hra mezi velekněžími a Pilátem, ale i nejnižší lidské pudy se podílejí na odstavení a zničení toho, kterému „říkáme židovský král.“ – Takto je vláčen ten, kterému před pár dny volali v Jeruzalémě na uvítanou „Hosanna! Požehnaný, který přicházíš ve jménu Hospodinově! Požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!“ Zesměšněný král Božího lidu, je zesměšněný Bůh! Kdo se toho může dopustit a ujít trestu? Proč Bůh neburácí z nebe nad takovou karikaturou milovaného Syna – s trnovou korunou na hlavě… ? Kdo si teď na něj ještě vzpomene?

„Jako beránek vedený na porážku, …ani ústa neotevřel, … byl raněn pro nevěrnost mého lidu.“ (Iz 53) – V tom nářku nad Božím služebníkem můžeme slyšet Boží hlas. Ovšem není to hlas bezradný. Bůh v bolestné, ale i vítězné cestě Ježíšově ukazuje cestu nám. – Proto, když ty se rozhodnešpro Ježíše, tak musíš vědět, žes zvolil cestu ponížení. Žes zvolil krále, který je na jedné lodi se všemi trpícími a posmívanými. Kolik jen jich je vláčeno světem! A musíš přijmout, že tvůj židovský král byl vystaven světu jako karikatura vladaře a i ten poslední žoldák si před ním mohl uplivnout. Byl ubit, trestání snášel … ale bylo to pro naše nepravosti, byly to naše hříchy, které na sebe vzal a tak ošklivě vypadaly, že on pod nimi ztrácel lidskou podobu. „Kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti.“ (Iz 53,3)

Tak jsme my lidé převrátili Boží spásu vzhůru nohama. Všichni: Pilát a jeho úřad, vojáci, velekněží i zástupy lidí, kteří si rádi říkají obyčejní a nejsou zvyklí nést odpovědnost za své davové projevy.

Je však možné z davu vystoupit. Ježíš znovu nabízí lidskou důstojnost každému, kdo ji ztratil. A staví Boží záměr znovu na nohy. Je možné jej ve víře přijmout: Tak, když se přimkneme k tomuto poníženému králi; když vyznáme, že jen jemu se svěřujeme a dáváme mu svou důvěru. A budeme-li ochotni setkávat se s trpícím Kristem právě v dnešních trpících a nespravedlivě souzených lidech.

Modlitba s vyznáním vin:

Pane Ježíši Kriste, Boží králi, vyznáváme, že i my se často schováváme v davu a nevystupujeme statečně proti bezpráví a utrpení nevinných. Tak se i my proviňujeme na tobě, Beránku Božím.

Dovoláváme se tvého milosrdenství a předstupujeme před tebe s nadějí na odpuštění – jestliže jsme tě zapřeli, jestliže jsme zklamali a zranili svého svou ženu, muže, své rodiče, nebo děti, či své bližní, kterým jsme mohli pomoci. Prosme spolu nahlas těmito slovy: Prosíme tě, odpusť nám.

Připomínáme si, že Bůh v Kristu odpustil i nám, a proto i my odkládáme všechen hněv i výčitky a odpouštíme těm, kdo nám ublížili. Vyznejme to hlasitě pro lásku Kristovu: Odpouštíme.Amen.