Oheň a jméno Ex 3, 1-15

Introit: Byť se i hory pohybovaly a pahrbkové ustupovaly, milosrdenství své od tebe neodejmu a smlouva pokoje mého se nepohne. Praví slitovník tvůj, Hospodin. (Iz 54,10)

Písně: 246; 401, 1–2; 723; 291; 769

Čtení: Žd 4, 12–16

Milí bratři a sestry,

jeden farao umírá a jiný se po něm ujímá vlády, ale otročina synů izraelských trvá dál a ještě se stupňuje, takže se stává neunesitelnou a izraelští se uchýlí k tomu, co dosud zřejmě nedělali: Začnou úpěnlivě volat k Bohu „pro bezohlednost jejich drábů.“

Biblickému pisateli na tomto místě zřejmě velice záleží na tom, aby nás ujistil, že to nebylo a není nikdy marné počínání, že takové „úpění, vzdychání a sténání“ lidí nešťastných, sevřených a pokořených není volání do prázdna, nýbrž nalézá svého adresáta. Že tu je ucho, které slyší úpěnlivé volání. A je zvlášť povzbuzující, že Bůh slyší, i když jej ti lidé skoro neznají. Možná jen matně tuší, že jejich předkové měli dobrého boha, ke kterému se dá v nouzi obrátit o pomoc. Ale, jak jsme také četli, zřejmě už v této generaci neznají „jeho jméno“. Proto již jen úpí a sténají. Ale Hospodin svým dětem rozumí. On čeká i na to sténání. A my se přesvědčujeme, že ani takové volání o pomoc není marné.

Dnešní slova Písma to připomínají i našemu sboru a také každému z nás osobně: Hospodin není Bůh, který na tebe zapomíná, když ty zapomínáš na něj. Neodvrací se od tebe, když ty se odvrátíš od něj. Jistě to není v pořádku, když voláš teprve pod tíhou svého trápení, teprve, když už si sám nevíš rady ani pomoci. Ale tím se nedej odradit, měj naději v tom, že Bůh, k němuž voláš, není jako člověk. On neruší smlouvu, kterou uzavřel s Abrahamem, Izákem a Jákobem. Abraham, Izák ani Jákob už tu není. Farao, který znal Josefa (Jákobova syna) a jeho zásluhy už tu není. Vše se změnilo. Svět se změnil, nezměnila se však jeho věrnost, jeho sliby pevně platí. Platí, i když ty nevidíš a třeba ještě dlouho neuvidíš žádnou změnu a jeden farao jde za druhým a tíha otročiny zůstává či vzrůstá – Boží smlouva platí.

I my se tu můžeme učit, jak „směle předstupovat k trůnu milosti.“ (slovy apoštola, ep. Žd). Mojžíš je ten, na kterém vidíme, jak se o tom člověk postupně přesvědčuje a dodává si odvahy a tím vlastně víry. Hospodin si jej vybral pro veliké vysvobození svého lidu. Zastavil si jej a svým ohněm roznítil oheň horlivé víry. Na začátku ovšem Mojžíš nic netuší, nic neočekává. Věnuje se svým věcem. Stejně jako my býváme zabráni do své práce – když nás Bůh zavolá a povolá do své služby. Mojžíš pásl stáda ovcí svého tchána na hoře Choréb …

Pravda, jeho život byl bohatý na dramatické zvraty, byla v něm vášnivá odhodlání, kterými vzplál vůči svým bratřím. Ale to vše je nyní ve stínu, odsunuto, když k němu zazní Hospodinův hlas. Uvidí Hospodinova posla v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Ve stepi dochází k požárům. Ale tento oheň je nezvyklý. Keř hoří, ale není jím stráven a oheň neuhasíná. Mojžíš zatím neví, že v jeho životě nyní začíná hořet oheň nový, oheň, který tu je znamením Boží přítomnosti.

Reaguje na ten úkaz: „Půjdu blíž a podívám se na to“. Zcela lidsky. Ale: odbočuje – odbočuje ze své dosavadní cesty a práce. – Dokázali bychom to my? Úkaz je to lákavý. Ale my se často cvičíme právě v tom, že v naší práci nás nesmí nikdo a nic vyrušit a lákat k nějakému „odbočení“. Na Mojžíšově příkladu vidíme, že jsou případy, kdy je dobře umět přestat, zastavit se i ve své práci a podívat si, zamyslet se nad tím, co nám ukazuje Bůh. Jak Bůh chce změnit cestu zaběhaného člověkova života. A že slibovat si všechno jen od toho, že já si svou prací vydobudu to nejlepší, může být zcestné. Dobře udělal Mojžíš, že se nechal vyrušit, zastavil se a odbočil ze své cesty.

Tu jej Hospodin oslovuje osobně, jménem – Mojžíši! „Ano, tebe míním, právě tebe.“ A čeká, až se ten člověk ozve, až odpoví.

Zuj si obuv! Teď se setkáš se svatým Bohem, který je svrchovaným Pánem. Teď už je konec s pouhou zvědavostí. Na místě je tvá úcta k němu.

A Mojžíš uznává jeho svrchovanost. Proto si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět. Vidí, že ten, který tu mluví, jej nezměrně přesahuje. Proto vyzouvá obuv a zakrývá si tvář. Tím vyjadřuje: „Já nejsem hoden. Jsem vinen. Ty máš slovo. Já mlčím. Poslouchám.“

Tím máme také začínat. To, co nám Bůh chce říct, vždycky obrátí naši pozornost tam, kde jde o opravdové a vážné, věčné věci. Obrací i Mojžíšovu pozornost od jeho práce a rodinných záležitostí, aby jej získal ke službě, k účasti na prosazování Božího království. A to vždy začíná, když se Bůh slitovává nad trpícími. O jeho lásce a pomoci má nyní Mojžíš přinést první zprávu Izraelcům v Egyptě: Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil… (v.7.8a) A přesně k tomu si Hospodin povolává Mojžíše: „Pojď, pošlu tě a vyvedeš můj lid.“

My nejsme Mojžíš, ale i pro každého z nás má Bůh poslání, úkol, malý nebo velký. Možná na něj někteří ještě čekáte, možná to někoho ještě ani nenapadlo, že se tak může stát. Když se tak stane, je třeba se ptát a zkoumat, co mám dělat, jak mám dělat…

To dělá i Mojžíš. A i když v pozici uctivého odstupu a poníženosti hříšníka, přece to neznamená, že přestal přemýšlet, že vysadil mozek a vůli. Někdy to lidé věřícím vyčítají, že přestanou myslet a trpně, poslušně jdou, aniž by věděli, co dělají. Na Mojžíšovi pozorujeme, že stát se vykonavatelem Božího poslání je velmi činorodá a zvídavá činnost. Skoro se nám může jevit, že se Mojžíš vyptává dost směle a všelijak se vykrucuje. Vede s Bohem rozhovor. Má dvě námitky. A Hospodin je snáší. Vůbec je neodmítá. Dokonce to skoro vypadá, jakoby je měl raději než samozřejmou pobožnost, která s Bohem souhlasí ústy, ale srdce u toho není.

Na námitku: Kdo jsem já, abych šel k faraónovi… a vyvedl lid, odpovídá: Vždyť budu s tebou! Neexistuje ani malý ani velký úkol, který bychom měli splnit ve své vlastní síle a moudrosti a odvaze. Je lépe se přiznat k vlastní neschopnosti, než předstírat, že na všechno stačíme. Mojžíš se může vyptávat, a zpochybňovat vlastní schopnosti, tím Hospodina neodradí. Naopak, On Mojžíše povzbuzuje.

A tu je jeho druhá námitka: Kdo jsi ty, Bože? Bohů je množství. Který je ten, na kterého se mohou Izraelci spolehnout a kterého mají poslouchat, do jehož rukou mají vložit svou existenci a budoucnost? Jaké je jeho jméno?

Ehje ašer ehje ₌ Jsem ten, který tu jsem a budu pro vás. To je jeho povzbuzující zvěst, obsažená v tom jménu „Hospodin“, jak jsme zvyklí překládat hebrejský zavedený výraz „můj Pán“ (Adonáj) do češtiny. Jsem ten, který tu jsem a budu pro vás. To není nějaká filozofická spekulace o bytí a podstatě Boha. Toto jméno je příslibem lidem v jejich bezútěšném postavení. V tomto jménu je Hospodinův program: být tam, kde je a kde trpí jeho lid, být tu s tímto lidem v jeho soužení, pokoření, otročině, být s ním v Egyptě, na poušti, a nakonec i v zemi zaslíbené. A jako by říkal: „To ostatní uvidíte; co z toho bude a jaký já budu. Jednu jistotu smíte mít od této chvíle provždy, když si mě tímto jménem budete připomínat: Hospodin je Bůh, který je tu pro nás a který tu bude pro nás.

A my dnes s vděčností vyznáváme: Ano, my jsme uvěřili, že jsi tu, Hospodine, i pro nás ve svém Synu a Služebníku Ježíši. On hořel tak velikou láskou k lidem, že svůj život pro nás obětoval, aby nás všechny vysvobodil z otroctví hříchu a smrti. Jeho jméno je nad každé jméno na nebi, na zemi i pod zemí. Ježíš Kristus je víc než Mojžíš. On je Spasitelem světa. Jemu vzdejme čest!

Amen.

Píseň: Buď Pánu čest, 291