Introit: Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratři bydlí svorně. … Tam Hospodin udílí své požehnání. Tam udílí Hospodin život navěky. (Ž 1331.3B)

Písně: 560; s dětmi 401; 584; 541; 399

Čtení: Iz 26,12–20

Milí bratři a sestry,

„Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“ – Blahoslavená je církev a tím všichni pokřtění v ní, kteří po téměř dvou tisíciletích neviděli Pána a věří. Je to možné tak říci? Proč by ne? „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili!“ Ale také titíž křesťané potřebují slyšet – ne vidět – ale slyšet toto evangelijní čtení o tom, jak to bylo v církvi na začátku: první a druhou neděli.

„Téhož dne večer – prvního dne po sobotě“ …, tedy v neděli, když Ježíš vstal z hrobu, čteme, že jeho učedníci byli spolu, shromážděni, tak jako my jsme tu shromážděni, ale měli strach, proto zavřeli dveře. Zřejmě máme rozumět, že dveře zavřeli tak, že se za nimi schovali, že se o nich a jejich shromáždění nemělo venku vědět. Vlastně se někde zamkli. Místo není uvedeno. První sbor první neděli vzkříšení nemá adresu. Proto si je také nikdo nemůže najít a připojit se k nim. Ale oni mají důvod, proč nezveřejňují své shromáždění: protože „měli strach ze Židů.“ Měli nepřátele. Něco jim hrozilo. To my nemáme. Tak se nám to mluví. Petr přece měl své zkušenosti. Strach. Veliký strach v něm vyvolala služka na dvoře veleknězova domu. Takových obyčejných lidí, kteří by v učednících poznali Ježíšovy přátele by mohlo být víc. „I ty jsi k němu patřil!“ „I ty jsi jedním z nich!“ Stačí to slyšet a už se člověk vyděsí, že z toho něco bude.

Byli však pospolu. Tak je jim lépe, ale až se rozejdou, asi budou dělat, že spolu nemají nic společného, že k sobě nepatří. Je to nepříjemné slyšet. Je to ponižující, že láska, kterou jistě k Ježíši měli, vydržela tak krátce. Víra však nemůže žít bez setkání se Vzkříšeným. A k tomu setkání došlo. Protože – a evangelista to píše v jedné větě, v níž psal o strachu – „přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: Pokoj vám!“ Jednoduše stojí uprostřed nich. Žádné zavřené dveře ani neznámá adresa jeho příchodu nebyly na překážku. Jeho místo je uprostřed. Uprostřed shromážděné církve.

„Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.“ – Ze setkání se vzkříšeným se rodí radost. A radost je znakem Kristovy církve. Někdy se zdá, že na to zapomínáme. Do kostela chodíme spíš s vážnou tváří a pak teprve za dveřmi, venku u kávy se rozesmějeme. Při povídání o všem možném. Ale, myslím, že to také tak cítíte, tahle radost ze setkání s Pánem je jiná. Někdo řekne, že ji má ukrytou hluboko v srdci a že nevyprchá tak rychle. A jistě to tak je. Ale pokud i my, bratři a sestry, jsme se uprostřed shromáždění setkali s Pánem, pak tu radost nemusíme rozdělovat. I ta venkovní patří k té vnitřní. Ale ani se nemusíme snažit v kostele nějakými zářivými úsměvy nahrát tu radost, o které se tu píše. Všimli jste si jistě, kdy se učedníci zaradovali: když jim Pán ukázal své ruce a bok! A to znamená, že při první setkání se vzkříšeným museli hledět na jeho rány. A ono to v nich nevyvolalo zděšení, nýbrž radost!

Jak rány z kříže našeho Pána mohou působit radost? – Těm, kteří se strachovali, že neobstojí před lidmi venku, že jsou slabí, zmožení, zklamaní, osamělí – Pán dosvědčuje svou moc. Po tak strašném ponížení a kruté smrti je živ. Ale nejen to. On nepřestal pamatovat na rány, jaké si navzájem zasazují hříšní lidé. Jaké možná zasáhnou i jeho učedníky, až vyjdou z těch zavřených dveří ven. Vzkříšený Ježíš není zářící bytost, které už se z našeho slzavého údolí nic netkne. On přichází doprostřed nás a přeje nám pokoj. Svůj pokoj, který zahrnuje vítězství nad strachem, bolestí, zradou. „Pokoj vám!“ ten pozdrav církev přijímá a ožívá jím. Zvedá se v ní vlna radosti. Protože ten, kterého milovali, nebyl zničen smrtí, ale naopak, smrt přemohl a svou lásku v pozdravení pokoje obnovuje a potvrzuje. Tohle tam venku za dveřmi nikdo nabídnout nemůže. Pokoj vám! Je přání jedinečné, přání z nebe pro nás na této zemi.

To však není všechno. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám! Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ „Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“

Znovu „pokoj“, ale tentokrát si jej nemají nechat pro sebe. Potěšeni a utvrzeni ve víře, protože Pán je uprostřed nich a vždy znovu bude, jsou všichni jeho učedníci – i my – pověřeni ke službě. Způsob, jakým vzkříšený Ježíš vybavuje k tomuto poslání, je zvláštní jen na první pohled. Tak přece jedná Bůh. Když v chřípí člověka vdechuje život! Podobně nyní dává sám ze sebe, abychom my měli, co v nás nebylo a co v sobě nenajdeme. Bez čeho však plnit úkol odpouštět či zadržovat hříchy nemůžeme. Božího Ducha!

Zdá se nám to možná nepřiměřené. Copak my jsme Bůh? Jak by se Bůh mohl tak dobrovolně omezit, když svěří lidskému úsudku odpouštění a neodpouštění hříchů?! Vykonávání soudu? Jak bude na zemi, tak potom bude i v nebi. Není tu chyba v textu? – Pak by ale, bratři a sestry, musela být chyba i v modlitbě Páně. Copak to nečteme i tam a neopakovali jsme to nesčetněkrát? „A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Bůh nás ujišťuje, že své odpuštění nechce mít bez našeho odpuštění. To není teorie. Bůh chce, aby se jeho dílo záchrany, dílo jeho Syna, uplatňovalo dál na zemi. Naše odpuštění je prostředek Božího odpuštění.

Jsme to my, lidé, křesťané na zemi, kdo jsou posláni zápasit s hříchem. Ve světě venku se nic nezměnilo. Ten strach není posměchu hodný. Však také Ježíš nepřišel doprostřed těch ustrašených, aby je vyplísnil. Přišel, aby je potěšil – dal radost. A aby je vyzbrojil Duchem svatým proto, že to budou potřebovat. Nyní je na zemi Bůh ve svém Duchu a působí skrze církev a to znamená také skrze každého pokřtěného jednotlivě. Svět je nyní závislý na zvěstování odpuštění, které se nabízí v Kristu. S tímto velikým darem máme jít. To opravdu není málo. Někdy se ptáme: A co mám těm lidem říct? – Tedy toto: V Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nebo jinak: Díky Kristově oběti, jestli chceš, smíš přijmout odpuštění hříchů a pokoj Boží. – Kdo nechce, u toho hříchy zůstávají. Tak rozumím tomu „zadržování“, nebo v Ekumenickém překladu „tomu neodpustíte.“ Bůh rozhodl, aby jeho záchrana, obrazně řečeno, nepadala z nebe. Jeho záchrana jde přes zemi, přes kříž jeho Syna. Jeho záchrana bolí! Proto měli učedníci hledět na jeho rány. Ta záchrana z našich hříchů stála Božího Syna na zemi krev a smrt na kříži. To nebylo lacino.

Chtěl by snad někdo ty rány vidět? Není to ostuda nás všech – připomínat si mučení Božího Syna? – I pro víru, která žádá důkazy, je tu však místo. Vždycky budou lidé, kteří je budou žádat. Tak jako učedník Tomáš. Nebyl onu první neděli ve shromáždění. „Ostatní učedníci mu řekli: Viděli jsme Pána!“ Slyším z té zprávy závan oné radosti. Ale Tomášovi svědectví očitých svědků nestačí. On odpovídá dokonce vyostřeně. Ne jen vidět Pána a jeho rány tak jako vy! Ale, „dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Proč to tak chtěl? Co to znamená? Tomáš, kterému tradice přiřkla přízvisko „nevěřící“, vlastně koná službu za nás všechny. Svou žádostí dává příležitost Pánu, aby nás přesvědčil, že Boží slovo se opravdu stalo tělem, jak to stojí na začátku Janova evangelijního spisu. A toto tělo bude navždy poznamenáno ranami, které pro nás a za nás hříšné lidi vytrpělo.

Situace o druhé neděli je velmi podobná té první. Učedníci byli opět uvnitř a tentokrát Tomáš s nimi. „Ač byli dveře zavřeny, Ježíš přichází, staví se doprostřed a říká: „Pokoj vám.“ Pak Tomášovi nabídne všechno, co si přál. Je možné cítit Kristovy rány na své vlastní kůži. Bude k tomu mít Tomáš opravdu odvahu? Není tu řečeno, že té nabídky využil. Samotná skutečnost, že Ježíšovo tělo je tu pro nás obětované a jeho láska jde tak daleko, že nikoho nenutí, aby kvůli své záchraně také podstupoval oběť kříže, tato skutečnost vzbudila v nevěřícím Tomášovi víru a jeho jazyk nyní přirozeně vyznává: „Můj Pán a můj Bůh.“

A tehdy mu Ježíš odpoví ta slova, jimiž jsme dnes začínali: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“

My Pána nevidíme. Nabízí se nám spolehnutí na ty očité svědky a jejich svědectví. Ale je tu ještě něco jiného: Neděli za nedělí od té doby si můžeme ověřovat – že moc odpuštění je moc skutečná. A jestli se mezi námi děje na zemi, pak se děje i v nebi. Moc Vzkříšeného za námi stojí. V nebi jsme bráni vážně. Opravdu na nás záleží, aby mnozí zažili, že odpuštění na zemi působí blahodárně. Uvolňuje pouta stísněnosti a uzamčenosti našich srdcí i vztahů. Uvolňuje je k jásavé radosti, i k tomu vnitřnímu pokoji. A nutká nás jít s tímto darem Ducha svatého dál a dál.

Modlitba: Vzkříšený Pane, tys ve svém vzkříšení přemohl také náš strach a naše viny. Vstupuj, prosíme, doprostřed nás stále a dávej nám svůj pokoj. Amen.