Narození k živé naději: 1. Petrova 1,3–9

Písně: 132,1–4; 693 děti; 580,1–3;549; 352; 769

Čtení: Iz 64,1–7

1 Pt 1, 3-9 Křestní kázání farářek Jany Hofmanové a K. Roskovcové

3Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. 4Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích 5a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. 6Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, 7aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. 8Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, 9a tak docházíte cíle víry, spasení duší.

Milí bratři a sestry,

jsou různá významná výročí. Jsou slavnosti, svátky a památné dny. Slavíme 8. května? Možná, že když zrovna není neděle, tak je to vítaný den volna navíc… Možná se někde konají vzpomínkové akce nebo vojenské přehlídky, ale jinak? Je pro vás dnešek dnem radosti, dnem očekávání, anebo dokonce starostí? Nebo nám možná běží den za dnem a těžko se v té životní setrvačnosti zastavujeme. Často se radosti i starosti v našich životech mísí a stačí málo, aby jedno převážilo nad druhým, co bude zítra s jistotou nevíme… Snažit se, jak to jde, užívat dobře každý den, jak se dá, o to přece jde, ne? Co by člověk mohl chtít víc?

Jenže když jsme dnes otevřeli bibli, tak tam právě ta výzva k „něčemu víc“ zazněla.

„Radujte se!“ Dneska se taky radujte. Nebo: taky dneska se radujte!

Možná je to připomínka. Takové odvážné a provokativní pozvání: ať jste na tom jakkoli – nezapomeňte, že je pro vás připravena jakási veliká radost. Doléhá na vás tíha? Anebo prázdný obzor? A zvlášť, jestli se vám život zdá příliš temný a nad vaše síly – připomínám vám, že také vy jste zahrnuti do opravdu radostných souvislostí, které tma nepohltí…

Není to náhodou nějaká filosofie pozitivního myšlení? Apoštolům se to možná žilo a radovalo, když měli Ježíše ještě docela nablízku; když je cíl nebo milovaný člověk na dohled, snáz se překoná, co nás tlačí. Ale co si měla počít církev po Velikonocích? Ta temnota přece nebyla jen zdáním. Museli se začít skrývat. Dostávali se do sporů se svými rodinami i věřícími přáteli. Co s tím? A když se my podíváme na zpravodajství z bojišť blízkých i vzdálených, nebo do tváří lidí, kteří před nebezpečím museli utéct – to jsou přece události, které člověkem otřesou. Kdo by se divil, že v takových dnech se k nám buď vkrádá bezmoc a výčitka, která přetlačuje víru?

Jenomže to je právě důležité: že tenhle biblický dopis byl napsán pro povelikonoční časy jako jsou i ty naše; právě pro ty křesťany, kteří už neměli vedle sebe Vzkříšeného Pána na dosah a přece je nějak zaujal. Přece nějak poznávali, že se mu dá věřit a dávali se pokřtít. Apoštol je přece oslovuje: „Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte…“ Je to pro nás možná první povzbuzení, které si z toho dopisu můžeme odnést: Jde to. Nejsme první, kdo se modlí a přichází k Pánu Bohu a od počátku k tomu patří i to, že se to děje tváří v tvář těžkostem. Víra ve vzkříšeného Pána a v dobrou budoucnost s ním, která se nám úplně ukáže až jednou, se do světa a do života vejdou, i když se je leccos snaží předběhnout. Vlastně, už když se po něm začneme ptát, dáváme Pánu Bohu místo.

To je pravda, vlastně to tak často bývá, že cesta k radosti se začne klubat v otázkách. Možná by té výzvě „radujte se“ mělo předcházet „ptejte se“. Zkoušejte nalézt dobré odpovědi. Nebojte se ke svým pochybnostem přidat otázky. Bible je plná takových otázek a dobrých pokusných odpovědí. Zná dobře situace, které vypadaly beznadějně, a přece se ukázalo, že bez naděje nebyly. Svou vírou se přidáváme k lidem, kteří pro sebe leckdy třeba neviděli východisko, a přece se před nimi náhle otevřelo řešení.

Když jsme na setkáních s Adélou a Radkou braly do rukou Bibli, četly jsme svědectví lidí, kteří ve svém životě zakusili, jak Bůh proměňoval jejich úděl. Izrael v Egyptě prožil přímo zázračné vysvobození a uniknul smrti. A Pán Ježíš dával poznat Boha v mnoha překvapivých podobenstvích – třeba jako milosrdného otce, který odpouští hříchy a zve provinilého syna zpátky do svého domu k radostné hostině. Ale nejen s biblí si můžeme klást otázky a hledat odpovědi, pátrat po té radosti, ke které jsme zváni. Jsou tu přece i živí lidé, svědkové v dnešním světě, bratři a sestry, které spojuje nikoli vlastní pokrevní pouto, ale krev Pána Ježíše Krista a vyznání, že on jde před námi i v těch otázkách a zkouškách a otevírá tu cestu k radosti. Dnes i vy, Radko a Adélo křtem získáte množství bratrů a sester; ptejte se i jich (ptejte se nás!), jak se nám víra osvědčila ve zkouškách.

Však církev tu je odedávna vlastně proto. Církev je církví, když se společně ptá, společně vztahuje k Pánu Ježíši Kristu a jím se dává vést. Drží nás pohromadě důvěra, že nás drží on sám. Radost z víry se dostává ke slovu tehdy, když se z víry žije, když na druhých záleží, když se nedá zavřít do soukromí a společně ji sdílíme, objevujeme, povzbuzujeme se, svěřujme se Pánu Bohu. Jistě i k tomu míří slova z toho apoštolského listu, kterým se dnes necháváme vést: „Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení.“

To je další důležité povzbuzení: to ptaní se, věření a důvěřování má svůj cíl. Spasení. Dobrý cíl, dobrou a úplnou odpověď z Boží strany, která je pro nás připravena. Z toho se máme radovat, k tomu máme s důvěrou a vytrvale směřovat. Ve křtu se otevírá tato nová budoucnost, kterou i vám, Radko a Adélo, zvěstujeme. Vše je připraveno a stojí to za to. Nejde jen o chvilkové povzbuzení mysli, o radost na chvilku dnes, na jeden den, na 8. května, ale po všechny vaše dny – trvale platí naděje Boží blízkosti, kterou pro vás Pán Bůh v Kristu Ježíši připravil. Trvale platí, že váš život se mu neztratí z náruče, že když se k němu obracíme, poznáváme, že ještě dřív se on svou láskou obrací k nám. Bůh nám staví před oči Ježíše, který se nenechal strhnout lidskou zlobou a hříchem, z lásky k lidem, z věrnosti v Boží lásku raději podstoupil smrt. A Bůh jeho postoj potvrdil, ukázal svou věrnost, když smrt přemohl. Kristovo vzkříšení nám dává poznat postoj Boží – věrnost, kterou slibuje i vám.

Apoštol mluví o živé naději, ke které se člověk rodí, když svůj život spojuje s Božím milosrdenstvím, s důvěrou v Kristovo vzkříšení. To se děje právě ve křtu. Kromě toho, když přijdeme na svět a poprvé se nadechneme, dává nám sílu a impuls také důvěra, že nám naši budoucnost neurčuje jen náhoda, ale že je v ní spolu s námi Bůh, který prošel skrze temnoty a který Ježíše, jehož lidská nespravedlnost a hřích přivedli na kříž, vyvedl z mrtvých. Mění to naši situaci a naši životní perspektivu. Kromě dechu, který v náš poslední den ustane, je tu impuls, je tu život, je tu láska, která provází až za hrob a i tam jedná. Je tu – pro nás – živá naděje. Moc, která přemáhá i naše hříchy, rozvazuje i naše pouta, provede nás i v našich těžkostech a v naší smrti.

Proto apoštol mluví o našem znovuzrození: už jsme tu nemuseli, neměli být, ale Kristovým vzkříšením se našemu životu otvírá nová budoucnost. Pro Kristovo vzkříšení smíme žít v jistotě domova, o které se dá mluvit jako o dědičném podílu, který v žádném ohledu nepodléhá zkáze a o který nemůžeme přijít. Když apoštol mluví o živé naději, je to jiná naděje než ta touha po dobrém konci, o které říkám, že „naděje umírá poslední“. Živá naděje není jen naší touhou, ale jistou perspektivou. Perspektivou, kterou našim životům dal Bůh, Pán života i smrti, Kristovým vzkříšením. Pro vzkříšení Ježíše Krista platí, že život je nadějný i když jednou umřeme my i naše přání s námi. Nezemře však naděje, kterou máme u Boha – on zná naše jméno. A tak v této naději už teď máme žít.

Máme žít, život nový – tak se o životě z naděje, o křesťanském životě v bibli také mluví. Ne, že by člověk měl všechno za každou cenu nově převrátit, ale že by do všeho měl tuhle naději vpustit, tak tomu rozumím. Měl by to být život, který v prostředí tohoto světa naději odráží. Jako křesťané jsme povoláni dělit se o lásku ve světě, kde se naděje často nedostává, kde ji zdaleka nesdílejí všichni; ve světě, který vidí Krista a ty kdo nesou jeho jméno, často jako cizince. Radujte se! Nedělejte si iluze, o sobě, o světě ani o dnech, které přicházejí – a přece, nebo právě v tom se zároveň radujte. Mějte „živou naději,“ máte totiž nevysychající zdroj životní radosti, tak z něho stále znovu čerpejte.

„I když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek“, píše apoštol. Ve zkouškách, v životních obtížích a trápeních, kéž se vaše víra, naděje opřená o Kristovo vzkříšení, osvědčí a ukáže jako pravá, jako ryzí zlato. Ať je pro vás ode dneška 8. květen i připomínkou Kristova vítězství. Ať se vaše radost nezkalí, ať i vás, Radko a Adélo, nese, ať v ní rostete z moci Ducha svatého. Za to dnes spolu s vámi prosíme.