Mléko slova Božího, 1Pt 1,22-2,4

Introit: Pojďte, slyšte všichni bohabojní, budu vám vyprávět, co mi Bůh prokázal. Svými ústy jsem volával k němu, svým jazykem jsem ho vyvyšoval. Bůh slyšel, mé modlitbě věnoval pozornost. Požehnán buď Bůh, že mou modlitbu nezamítl a své milosrdenství mi neodepřel. (Ž 66)

Písně: 23; děti 301; 330; 503; 399

Čtení: Am 8, 9–14

Milí bratři a sestry,

prý skoro celý Petrův list je jakýmsi křestním kázáním. V dnešním oddílu se apoštol obrací k těm, kdo byli asi nedávno pokřtěni a jim – ale stejně tak nám všem, říká: „když jste nyní přijali pravdu a očistili své duše…“ Kdo přijal pravdu – tedy zvěst slova Božího, touží Bohu patřit, být prohlášen za jeho dítě, být částí jeho lidu. Křest je vstupem do církve, viditelného shromáždění lidí: Sem teď patřím, tady je mé místo – mezi bratry a sestrami – pod Slovem Božím. Někdy to tak říkáváme ještě dnes: Přišli jsme ke Slovu Božímu. Vracíme se sem k němu. Vždyť právě ze Slova jsme se znovuzrodili. Je dobré si to čas od času připomenout. Slovo Boží je tím semenem – známe to i z Ježíšových podobenství – které je živé, má v sobě energii k růstu. Má v sobě životadárnou moc, takže dává nově se rodit. A to rození není do vzduchoprázdna, máme si k tomu dnes přidat. Že by snad každý zrozený se Slova Božího měl pěstovat své vlastní duchovní prostředí. To se hodí do jiného náboženství. Ale křesťanství je spíše hnutí, které vede lidi dohromady, aby spolu šli cestou „pravdy,“ kterou ve křtu přijali.

Apoštol užívá další a další silné výrazy plné teologického obsahu, až se nám z nich může zatočit hlava. Dnes nejsme zvyklí příliš uvažovat o svém životě „poslušnosti“ a „pravdě“. To pěstovali Husité a Jednota Českých bratří – z jejich písní k nám takové mocné výrazy znějí a my pak říkáme, že je to tuze starobylé, nesrozumitelné, nemoderní, i když zvukomalebné. Ale ještě jsme ta slova nedokázali nahradit něčím současným, co by v sobě mělo stejný smysl. Tak stíráme a přestáváme znát například toto propojení: že po křtu je náš život spojen s Pánem, jemuž jsme zavázáni poslušností; neboť Pravda je v něm. Nemělo by se to v nás bouřit proti takové poslušnosti – vždyť to není k zotročení, ani k zaslepení. Křtem se nám otevřela cesta k životu v „čistotě duše“ bez přetvářky. Ubezpečujme se v tom: V tomto světě si smíme dovolit žít v „nepředstírané bratrské lásce a z upřímného srdce vytrvale se navzájem milovat.“

Na tom vidíme, že tu nejsme pozváni do teoretických sfér. Poslušnost pravdě není znalost učení, nějaké filozofie. Ale život v lásce. Ne sdílení stejného názoru v nějaké výběrové skupince, ale k životu, kde si lidé mohou důvěřovat, nést své srdce k druhému otevřené beze strachu, protože jsou si navzájem bratry a sestrami. Nezapomínejme na to, když se i v církvi, kdo ví proč, často oslovujeme pane a paní. Ale vlastně nevím, jestli to převažuje ještě dnes. Během několika let pozoruji, že mnozí se navzájem oslovují jen křestním jménem. Třeba z úcty, či z plachosti si ještě vykáme, ale vidíme v tom druhém stále častěji Josefa, Marii, Věru, Pavla … Tak jako v rodině bratří a sester pokrevních. To je pěkné! Ale na druhou stranu tento projev důvěry v oslovování není nezbytný. Láska a úcta může vládnout při jakémkoli oslovení, když je upřímné a láskyplné. Z apoštolových slov však se dnes učíme, že to dobré nepřichází jaksi samo sebou. O tom by nás ostatně nemusel přesvědčovat. Ve společnosti a ve světě samo sebou daleko častěji přichází nedůvěra či dokonce nepřátelství. A jistě nejen křesťané by to rádi změnili, ale někdy se to úplně vymkne našim snahám a kontrole. Zde nás však apoštol učí, že poslušnost pravdě je dílem Kristovým, dílem jeho kříže a vzkříšení, jímž jsme se „nově zrodili k živé naději“. To už jsme z epištoly společně četli (1,3).

A podobně jako „novorozené děti“, i pokřtěný člověk začne svou životní dráhu cvičením spousty nových poznatků a návyků. To přirovnání, tak jako to s přirovnáními bývá, není stoprocentní. Nejsme docela nevinní, ani bezmocní, a už vůbec ne tak roztomilí … Novorozené děti dává apoštol za vzor z jiného důvodu:

„Jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku.“ Dítě nezajímá v prvních dnech života nic jiného než maminčino mléko. Od chvíle, kdy ho okusí, touží po něm a když má hlad, hlásí se o ně a dožaduje se ho a nic jiného je nezajímá. A když mu ho matka nabídne, nevybírá si, že by raději něco jiného – třeba něco ostřejšího. Jistě, jsou i jiné nápoje, možná chutnější, ale po těch dítě neroste, po těch leda zhloupne.

Na nás dnes útočí spousta nabídek ze světa náboženství – kulty východní a přírodní i všelijaké čáry, astrologie a spiritismus, kdejaký blud potkáte mezi lidmi i v mediích. A prý je všechno jedno – jen si vyber, které náboženství se ti nejvíc líbí – cest je mnoho a Bůh nakonec tentýž. Jak v tom chudák duchovně nedospělý člověk obstojí – jak se v tom má vyznat, když nabídek je tolik? Jestliže čerstvý křesťan podlehne cizím kultům a učením, nebude růst, nedospěje v moudrého člověka, nedojde k cíli.

To bylo i starostí apoštolovou. Znal tehdejší širokou nabídku mystérií a kultů a pohanských božstev útočících na nové křesťany a svádějících je ze započaté cesty za Kristem jako jediným Pánem a Spasitelem. Ale to vše ostatní pokládal za náhražku a někdy jedovatou drogu, která člověka spoutá a zničí.

Nefalšované duchovní mléko – to je slovo Boží – ne nějaký čarovný nápoj, elixír, ale mléko. „Nefalšované“, dá se také přeložit „rozumné“ – „logické“ – mléko obsahující slovo Boží. To, které nám říká pravdu o nás samých: že jsme jen tráva a všechno lidské je jen tráva, co časem uvadá. A spolehnout na ni nelze, ať kvete sebelákavěji. – Ale také, že pro nás je naděje – jaká nepomíjí, ale zůstává – jak jsme četli už v úvodu listu. A kdo o toto mléko stojí, nepohrdá jím, ten roste ke spasení. Nezůstává na začátku a nemyslí si přitom, že už je dost dobrý. Touží po Božím slovu, po slovu potěšení, po posile i radě pro život, protože okusil, že to opravdu pomáhá. Nestačí mu jen tu a tam si zobnout, chce se jím sytit a posilovat.

Je známá věc, že ve chvíli, kdy pije mléko, je děťátko nejspokojenější, nezávidí druhým, že mají třeba něco lepšího. Není nedůvěřivé, že mu snad matka nabízí něco špatného. Nechce být chytřejší než ona a samo to posuzovat. Nepohrdá mlékem, že už je nepotřebuje. – Právě tak mějte touhu po tom duchovním mléku i vy! „Vždyť jste se znovu narodili!“

„Vždyť jste okusili, že Pán je dobrý!“ On pro nás udělal první krok. Často před slavením večeře Páně jsme k tomu okoušení Boží dobroty zváni (Ž 34,9). Setkáváme se s Boží láskou a již ji nechceme ztratit. Chceme žít v ovzduší jeho lásky a péče jako jeho děti. Je snad někdo, kdo může tvrdit, že ještě neměl příležitost poznat Boží dobrotu? Kdo z nás nezažil, jaká úleva je přijmout odpuštění a smíření? Komu z nás neposlal Pán Bůh do cesty laskavé lidi, bratry a sestry, kteří mu prokázali lásku a službu? Kdo nepoznal, jakou posilou je modlitba v těžké chvíli? Jakým povzbuzením zvěst Písma? Už jste to zažili, jak je vám u něj dobře? – Pak nebude těžké uposlechnout apoštolovu výzvu: „Odhoďte tedy všechnu špatnost, každou lest, přetvářku, závist, jakékoliv pomlouvání …“ Nechme všeho srovnávání s druhými, všech pokusů najít sám lepší cestu. Všech oklik, na jakých bychom opustili vyzkoušenou stravu v touze nepřijít náhodou ještě o něco zajímavějšího… Jako milované Boží děti nic takového nepotřebujeme – je o nás dobře postaráno, máme přístup k tomu nejvzácnějšímu a nejprospěšnějšímu.

A tak „přicházejte,“ říká dál apoštol. Nezůstávejte dál sami, nemyslete si, že věřit se dá někde v soukromí, každý zvlášť pro sebe. A nepřicházejte jen čas od času. Jídlo také nepřijímáte jen tu a tam. To byste chřadli a hynuli. Tak hyne i víra, není-li živena Slovem Božím. Buďte po tom „živém a věčném Slovu“ doslova „hladoví.“ Vzpomínáte, jak o tom prorokoval Ámos? V těch temných dobách, kdy už láska i v Božím lidu byla téměř zapomenuta a žili tam mezi sebou jako vlci, tak Hospodin vyhlásil, že se sám postará: „Hle, přicházejí dny, kdy pošlu na zemi hlad, ne hlad po chlebu a žízeň po vodě, nýbrž po slyšení slov Hospodinových.“ – Bůh sám se postará. – Trvalo to dlouho. A všelijakých oklik bylo ještě dost. Ale dnes je to Slovo k nalezení, ke slyšení, k nasycení. Podává se nám v evangelium Pána Ježíše Krista. V něm zůstává navěky pro každého, kdo po něm „hladoví a žízní“ a dohromady tvoří rodinu jednoho domu, domova.

Modleme se.

Pane, tys nás pozval k bohatému zdroji života. Vyvěrá od tvého kříže a proudí k radostnému společenství ve tvém království. Oslavujeme tě za to! Amen.