Introit: Hospodine, oči všech s nadějí vzhlížejí k tobě a ty jim v pravý čas dáváš pokrm, otvíráš ruku a ve své přízni sytíš všechno, co žije. (Ž 145,15n)

Písně: 65,1–3; 611(s dětmi); 688; 504,1–2; 403,1–6; 403,12.13

Čtení: L 12, 13–21

Milí bratři a sestry,

bylo to skvělé vysvědčení pro církev, pokud se o ní říkalo, že mezi jejími členy nikdo netrpí nouzi. Na světě se nedá zařídit, aby nikdo netrpěl nouzi. Samozřejmě to neříkám s lehkým srdcem. Mnoho se organizuje a dělá – třeba i dnešní sbírka na sociální a charitativní fond nesměřuje zdaleka jen do církve – ale pro všechny je nad lidské možnosti to zařídit. V církvi to však možné je. Právě jsme o tom četli. A je jasné, že to nikdo nenařídil shora, ani násilně, ba ani toho jeruzalémští nedosáhli nějakou důmyslnou ekonomikou. Jen tím, že se jedni, kteří měli víc, dělili s druhými, kteří měli nedostatek. Ze svého nadbytku dávali těm, kteří měli nouzi. A ti ji pak už neměli. Vypadá to velmi jednoduše. Je tu příklad jistého Josefa, který: Měl pole, prodal je a peníze přinesl apoštolům k nohám. Apoštolové ho nazvali „Syn útěchy.“ Tak vzniklo jeho druhé jméno; řecky, „Barnabas“. Jako Barnabáše – důležitou postavu mezi misionáři – jej pak známe z dalších kapitol knihy Skutků apoštolských. Takoví ale asi nebyli všichni jeruzalémští křesťané. O mnoha „synech útěchy“ nečteme. To je pravda. A pravděpodobné je také, že toto společné sdílení potřeb a majetku – nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné – že v této podobě v první církvi asi netrvalo dlouho. A přece je užitečné, že si to u nás čteme a připomínáme jako správné a radujeme se z každého projevu sounáležitosti a obětavosti. Proč?

1. Jednak proto, že tomu tak skutečně bylo. I když krátce, ale bylo a je dobré nepokládat to za nemožné ani dnes. Může to nastat v církvi i v každém sboru kdykoliv znovu. Ne nějaký komunismus, s tím si to nesmíme plést – nikdo na začátku nic nerozkázal, nikdo násilím nevyvlastnil majetek bohatých, ani se nehospodařilo v nějakém družstvu se společnými výrobními prostředky. To, co se dělo v první církvi, se dělo spontánně a dobrovolně. Začalo to událostí letnic a vylitím Ducha svatého. To znamená, že to nikdo z lidí nezorganizoval, nýbrž že sám Duch Boží, Duch vzkříšeného Ježíše mezi křesťany působil a měnil je tak, že ti, kdo uvěřili, byli – stali se – jedné mysli a jednoho srdce. Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše a na všech spočívala veliká milost. Duch pracoval a měnil lidi skrze apoštolské svědectví. Konkrétně apoštolé kázali o vzkříšení Ježíše Krista. O tom, že věčný a svatý Bůh tak zbořil bariéru mezi sebou a lidmi, hříšnými a smrtelnými. Pro Kristovu smrt lidem odpustil hříchy, a tak již nic nebrání, aby se takto osvobozeni těšili na jeho druhý příchod. Kdo se z té zprávy raduje a pod jejím světlem hledí nově na svůj život, ten sám začne bořit bariéry mezi sebou a druhými lidmi. Začne myslet i mluvit jinak než dřív. Opravdu, zvěstované slovo o Kristu změnilo způsob lidské řeči: Nikdo z nich NEŘÍKAL o ničem, co měl, že je to jeho vlastní. A nešlo jen o řeč, jak už jsme slyšeli: padla i bariéra majetkových rozdílů: Nikdo z nich netrpěl nouzi. Jednota Ducha se projevuje hmatatelně, reálně.

Když se někdo brání křesťanství tím, že jemu duchovní rozměr nic neříká, že on je člověk materiální a praktický, pak je toto dobrý příklad pro docela neduchovní projev křesťanské víry. Jednota mysli i srdce se projevuje tak, že nikdo v tomto společenství nemá hlad, nikdo netrpí zimou, nikdo nespí pod mostem, atd. To bylo na církvi v Jeruzalémě vidět na první pohled. Ve společnosti, kde mnozí nouzi trpěli, byl životní styl jeruzalémského sboru velmi nápadný a jistě přitažlivý. Však také autor Skutků, Lukáš, několikrát zdůrazňuje, že se mnozí dávali křtít a že křesťanů den za dnem přibývalo.

2. A proč ještě je dobré a potřebné si dnes připomínat, jak žila první církev z Ducha svatého? – Protože následovala Ježíšův vztah k majetku a jeho názor na bohatství. Ten je známý a jednoznačný. A smíme za ním vidět názor Boží. Dobře tomu rozumíme podle onoho přečteného podobenství o boháči a stodolách z evangelia podle Lukáše. Ježíš podobenství pouze vypráví. Neradí však a už vůbec nerozkazuje bratrům, kteří mezi sebou měli spor o dědictví. Boháče v podobenství můžeme pozorovat jako jistý typ člověka, který po svém řeší své majetkové poměry: Měl mnoho majetku a v jednom roce zbohatl ještě o poznání víc. Co budu dělat, když nemám, kam složit svou úrodu? Co dělat s nadbytečným bohatstvím? Ale, a to je pro boháče také příznačné, ten muž z podobenství neviděl své bohatství jako nadbytečné. – To je dost aktuální i dnes, viďte. Vyplouvá napovrch i lecjaké řešení, co všechno se dá za přebytky nakoupit a někde utajit. Vždycky se to dá nějak využít. Tento boháč v nadúrodě spatřoval prostředek k zajištění pohodlného života v budoucích letech: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby. A řeknu si: „Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, je, pij, buď veselé mysli.“ (Všimněme si, že mluví sám se sebou. Dokonce ani o tu radost z nápadu se s nikým nedělí!)

Vedle tohoto bezejmenného člověka si teď postavme Josefa-Barnabáše, který také měl majetek. Pravděpodobně toho měl víc než jedno pole. Mohl samozřejmě jednat stejně jako boháč z podobenství a zajišťovat se do budoucna. On však místo toho, aby si řekl: „Budu jíst a pít a mít se dobře dlouhá léta, když si to všechno nechám“, tak se rozhodl jinak. Ve sboru žil bratr nebo sestra, či rodina, kteří třeba neměli co dát jíst svým dětem, z čeho zaplatit školu či léky … Na ně Barnabáš pomyslel. Prodal pole a apoštoly nechal, aby peníze rozdělili. Nikdo ho do toho nenutil. Znovu si připomeňme: Byl jedné mysli, jednoho srdce s dalšími křesťany – pak mu nemohl být lhostejný některý z nich, který byl právě v nouzi.

Nyní tedy máme před očima oba příklady. Známe i Ježíšův postoj. Je zřejmé, že Barnabáš je vzácným typem. Mnozí by řekli, že již vyhynulým. Kdekdo by jej asi nazval bláznem. Kdo si dnes dovolí to, co on? Takhle rozhazovat! Vždyť je inflace! Ceny letí nahoru! Rozumný raději šetří, aby neklesl dolů. Stále víc lidí žije tak, že právě majetkem tvoří svou identitu, že „jsem tím, co mám.“ Odmalička a dokonce již v rodině se učí vidět v druhém konkurenta, hlídat si to své před svým bratrem. Ztrátou majetku, ano již v jeho dělení a zmenšování, vidí ohrožení. A proto raději větší odstup a vyšší bariéru mezi sebou a tím druhým. Barnabáš je blázen, když se dělil o majetek. – Ne! Dobře jsme to slyšeli. Bláznem nazval Ježíš někoho jiného: toho boháče z podobenství, který se vůbec nedělil. „Blázne, ještě této noci si vyžádají tvou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ Veselou mysl, jak si plánoval, dlouho neměl; možná vůbec. Ale neměli ji z něho ani jeho bližní. Nežilo se jim s ním dobře. Zatímco Barnabáš byl pro ty, kterým pomohl, „synem útěchy“. Rozdával radostnou mysl a pohodu mezi své bližní a tím sám bohatl před Bohem.

Máme se ještě ptát, co je pro křesťana správné? Být chudý nebo bohatý? Takto otázka nestojí. Jsme dnes vděčni za úrodu a za každý plod lidské práce, za léky, za očkování proti covidu a zdravotnickou pomoc, za zázemí domova, za bezpečí a mír … žijeme většinou v dostatku, ano i v nadbytku. Ale bohatí? Bohatí jsou jen ti, kteří jsou bohatí před Bohem. Kdo přijali velikou milost, stejnou, jaká tehdy spočívala na jeruzalémském sboru. Jen ti mohou být veselé mysli, ti se nemusejí bát budoucnosti. A chudí? Chudí jsou ti, kteří nabízené bohatství promrhají ve vlastních stodolách. Za toto svědectví i novou šanci vzdáváme Bohu největší díky!

Modleme se: Bože, tys z nás učinil boháče plné tvé milosti. Bez Kristova obdarování však nemáme nic a nejsme ničím. Dej, ať o toto poznání nikdy nepřijdeme. Dopřej nám radostnou mysl, která se stále obnovuje štědrostí a obětavostí. Amen.