Kéž bys sestoupil dolů! Iz 63,17-64,8

Introit: Naslouchej, pastýři Izraele, ty, jenž Josefa jak ovce vodíš, zaskvěj se, jenž trůníš nad cheruby… Vzbuď svou bohatýrskou sílu a přijď zachránit nás. Bože, obnov nás, ukaž jasnou tvář a budem zachráněni. (Ž 80)

Písně: 432,1–6; (464,4), 431; 438; VP—362; 435,1.4

Čtení: Mk 13,24–27.32–37

Milí bratři a sestry,

slova, která jsme dnes od proroka vyslechli, jsou úpěnlivou prosbou, žalozpěvem, nářkem nad vlastní hříšností a Božím hněvem a současně i voláním o pomoc, dovoláváním se Boží lásky a Božího milostivého zásahu: „Hospodine — prosíme — hleď — všichni jsme tvůj lid!“ V tom je naše jediná a poslední naděje — že jsme tvoji a ty náš Otec. Prorok nevidí jinou cestu k záchraně.

Jeho lid je v bídné situaci. Chybí mu nadšení, síla k budování Božího města a chrámu. Je svázán úzkostí, únavou a výčitkami. Vždyť opět svého nebeského Otce zarmucoval svou nevěrou, svou zpupností a neposlušností.

O tom však zde kazatel nemluví. Jeho kázání není kritikou církve a jejích chyb, nestěžuje si na své posluchače a nekárá je. On překvapivě obrací svou výčitku a své otázky k Bohu: „Proč jsi nás nechal zbloudit, Hospodine, ze svých cest?“ To je opovážlivé! Jakým právem viní Boha — „tvoji svatyni pošlapali naši protivníci.“ — Proč jsi to dopustil? — „My jsme tvoji odedávna, jim jsi nepanoval … nazýváni nebyli tvým jménem.“

Co je to za zbožnost — soudit Boha, jeho rozhodnutí a jednání? Nerozhněvá se ještě víc, když se budeme takto opovážlivě modlit? A přece je lepší taková modlitba, než se od Boha docela odvrátit. Je pro nás lepší, bratři a sestry, žalovat Bohu, naříkat před ním, než se zatvrdit a přestat s ním mluvit.

I my míváme podobné otázky — proč to a ono na nás Pán Bůh dopouští? Proč nechává svůj lid světu napospas? Vypadá to, jakoby vůbec Bůh nebyl. Nebe je zavřené, prázdné. Bůh mlčí či je mrtev, jak někteří tvrdí. Co odpovědět dorážejícím bezbožníkům, posměváčkům, kteří nás pokoušejí — „ukaž, co ten váš Bůh zmůže — kdyby byl — jak by se mohl dívat na všechnu lidskou zlobu, nechat bez trestu tolik zločinů, nezastat se svých zbožných dětí?“

A tu nám je tato prastará modlitba pomocí. To ne až moderní atheisté zpochybnili Boha a jeho moc. Člověk se pochybnostem nikdy neubránil. Už naši otcové volávali k Bohu své úzkostné „Proč?“ — Proč jsi dopustil zajetí, nesvobodu svého lidu? Proč vítězí nepřátelé Tvého jména a Ty nezasahuješ?

Až po to nejúzkostnější Proč? — nejzoufalejší volání žalmu 22: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ To je úzkostná otázka samotného Syna Božího na kříži.

Ale není to rouhání. Ježíš Kristus ani žalmista ani prorok při vší své bídě a Boží skrytosti nepochybují o tom, že Bůh je. Je daleko, mlčí, nechápeme to, jeho činy jsou nám minulostí dávno zavátou časem. – Ale takové vzdechy, to ještě není nevěra. I nám to tak občas připadá a ptáme se: Jak můžeme druhým svědčit o Bohu, když sami toneme v pochybnostech, zda se o nás Bůh ještě vůbec stará?

A přece to není důvod přestat věřit, opustit Boha a církev, vzdorovat mu či propadnout zcela beznaději. Proto máme v Písmu i takovéto texty — snad temné, žalující, ale stále je to ještě modlitba k Bohu, volání: Pohleď na nás a udělej něco — zasáhni — třeba i tvrdě, ale promluv k nám a projev se opět svými činy! Ať svět vidí, že jsi náš Otec.

A když se k takové modlitbě připojíme, dovede nás to i k dalšímu důležitému kroku: poznání a vyznání vlastní viny:„Hle, byl jsi rozlícen, že jsme hřešili“. Tak je to, naše vina to je, že na tom nejsme dobře, že Boží lid ubývá a hyne. „Jako nečistí byli jsme všichni“. To nám bible staví před oči: všichni bez rozdílu stojíme před svým nebeským Otcem poskvrněni hříchem.

A když toto poznáme a vyznáme, tu nám nezbývá než prorokův výkřik: „Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů!“ V jeho slovech se nám otevře nejhlubší tajemství — tajemství samého Boha. Uvidíme, že to je Bůh, který míří k nám dolů, který mnohokrát protrhl nebesa a sestupuje z výšin mezi nás. Taková je cesta k naší záchraně: ne že my se povzneseme k Bohu, že svým pokáním, zbožností. Obětavostí změníme a zlepšíme svou situaci. My sami se k Bohu, nahoru nikdy nedostaneme. Nejprve musí Bůh sestoupit dolů. To je zázrak jeho lásky a milosti, že opustí svou slávu a sestoupí do naší bídy. To je jeho advent k nám.

Z nás lidí se žádnému nechce dolů, tam, kde jsou bolesti, stíny, neúspěch. Žádnému se nechce tam, kde jsou nemoci a slabost a umírání. Všichni chceme nahoru, tam kde je pohoda, kde je nebeský jas a klid, konec všech starostí a problémů a trápení. Ale Bůh, o kterém mluví bibličtí svědkové, proroci a apoštolové, to dělá právě naopak. Energicky protrhuje nebesa. Ničím se nedá zdržet a ničím si nedá zabránit v cestě k nám dolů, tam kde jsme my slabí lidé a trpící porušené stvoření.

Tak ho poznáváme z celého Písma svatého. Tak ho můžeme spatřit u zestárlého Abrahama a neplodné Sáry, které je Slovo Boží pro smích — jak někdy i nám, ačkoli se k tomu nechce přiznat, ani ona ani my. A tak ho zastihujeme, jak protrhuje nebesa a sestupuje v odpověď na sténání lidu zotročeného v Egyptě; a znovu ho vidíme, jak protrhuje nebesa a sestupuje tam, kde při řekách babylonských naříká zajatý lid.

Jen se zaposlouchejte do biblických příběhů a musíte si uvědomit s radostí a potěšením, že tento Bůh není nikdy unaven v tom svém protrhávání nebes a sestupováním dolů a že by ho žádné hlubokosti naší bídy a naší ubohosti nemohly odradit od toho, aby znovu a znovu protrhával nebesa a sestupoval dolů. Aby k nám „adventoval“.

A dochází k tomu, že nakonec sestoupil Bůh dolů v lidském těle, v Ježíši Kristu. Tehdy se nebesa protrhla tak, že zůstala otevřena. Otevřena pro toho, kdo věří. A vidíte toho nebeského Boha dole, jak leží jako malé nemluvňátko v betlémských jeslích. To je dole: ve chlévě, v chudobě, v opovržení. A potom na cestě, na níž se Syn Boží skláněl ke všem ubožákům — k ďábelníkům posedlým zlem, kterých my se děsíme a které spoutat nedovedeme. A sklání se k malomocným, kterých se štítíme, a k těm nejodpučivějším existencím, jako jsou nevěstky a celníci, kolaboranti a jiní ukázkoví hříšníci. Vidíme ho na cestě do Jeruzaléma, kde ho Jidáš prodal za 30 stříbrných peněz, kde ho nejlepší a první učedník zrazuje třikrát po sobě a tvrdí, že ho nikdy neznal.

Až docela dolů sestoupil — stal se obětí lidských selhání, vzal na sebe naše prohry, pochybnosti, ztroskotání a nevěru. Sestoupil do hlubin bezpráví, násilí, zločinu — skončil mezi dvěma zločinci zastupujícími všechny, kteří od dob Kainových prolévají krev svých bratří — na kříži potupně popraven a pak uložen do hrobu.

Znáte snad větší hlubinu, než je hrob? Ani ten však Syn Boží nevynechal, nevyhnul se mu — tak shrnuje celé to sestoupení mezi nás apoštolské vyznání víry a ještě přidá: „Sestoupil do pekel“. Abychom si to stále připamatovávali a vyznávali. Abychom ve svých hlubokostech, tady dole v propastech svých vlastních životů a konců, měli jistotu: není nikde takové peklo, kde by nebyl, kam by nemohl anebo nechtěl. Ne, On sestoupil — protrhl nebesa a sestoupil dolů, až do pekel. To je zvěst bible. O to v ní jde — o toto potěšení — dole, ač sebehlouběji nejsme sami!

A k této zvěsti se nám otvírá cesta už díky prorokovi volajícímu: „Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů!“ Tuto modlitbu a prosbu o Boží nový advent smíme, měli bychom, každý den volat znovu a znovu. Lepšího příchodu pro tuto zemi si nemůžeme přát.

Vyznejme nyní svou víru slovy Apoštolského vyznání.