Introit: Chválu vzdávám Hospodinu celým srdcem v kruhu přímých v shromáždění. On zajistil památku svým divům. Hospodin je milostivý, plný slitování. Dal potravu těm, kdo se ho bojí, navěky je pamětliv své smlouvy. Ž 111

Písně: 158; Ž 14; 473A; 417

Čtení: Mk 15,24–32

Milí bratři a sestry,

v celém příběhu jde o otázku: „Kdo je David?“ Ta vážná otázka je „ve vzduchu“ a vznáší se nad celým tímto příběhem. Na začátku ji provokativně vysloví boháč a statkář Nábal.

Nábal – jehož jméno znamená „Bloud“, nebo rovnou blázen, není první ani poslední Bloud, který přišel k bohatství a který vládne obrovským majetkem. Jeho bláznovství podle Písma není v neschopnosti vyznat se v tomto světě a v podnikání, ale je v tom, že Nábal se nevyzná v Božích věcech, že nechce znát Hospodina a o Davidovi – Božím vyvoleném králi – nechce nic vědět. „Kdo je David?!“ – zní jeho posměšné a pyšné zvolání a výraz ignorance k Božímu jednání v Izraeli. Kdo chce, může již za tímto nábalovským výkřikem zaslechnout „a kdo je Ježíš?!“ a také „kdo jsou jeho následovníci, křesťané?!“ „Neznáme; nevíme a nechceme vědět!“ Zato víme a zajímá nás, co jsou prachy, kde se dají sebrat a na kom se dají ušetřit. Této životní filosofii bychom podle dnešního příběhu mohli říkat „nábalismus“, nebo rovnou bláznovství. A nedejme se zmást tím, že ve světě se to nazývá chytrostí. A že není snadné tohle rozlišení udržet. To nám přibližují právě ty události, které se děly Davidovi. Už už by i on byl blízko tomu, že sám se pomstí, že odplatí tomuto Nábalovi za jeho nevděčnost a hrubost. Vždyť on, David se svými muži opravdu byli Nábalovým služebníkům „hradbou ve dne i v noci“. To znamená, že věrně – jako dobří pastýři a strážci – chránili Nábalův majetek a lidi tak, že se nic neztratilo, nic nevzalo úhonu. A přitom se sami nijak neobohacovali a nevyužili příležitost přilepšit si. Až nyní, ve šťastné chvíli, která Nábalovi nastala v den stříže ovcí. Něco jako naše dožínky, když ještě znamenaly zásadní oslavu úrody pro živobytí na další rok. David poslal za Nábalem své posly s požehnáním, s trojím přáním pokoje – tedy velmi srdečně a víc než zdvořile – a nechal na Nábalovi, jak velkou výslužku či odměnu svým ochráncům pošle.

„Kdo je David?! Kdo je Jišajův syn?! … uprchlý otrok od svého pána! Nebudu se dělit o své výnosy s někým, o kom nevím odkud přitáhl!“ – Tohle vzkázal Nábal Davidovi. Nedivíme se, že to v něm vyvolalo zklamání a vztek a rozhodnutí nedat si takovou urážku líbit. David teď jedná jako každý jiný člověk ve vzteku: pomstít se, vzít věc pevně do ruky – a tak ozbrojuje sebe i své muže, a to vše rychle, rychle, už jsou na cestě ke Karmeli.

Ale ještě někdo v tom příběhu jedná rychle. Hned dvakrát spěchá vykonat rázný čin. Ne však zločin. Naopak, čin smíření a nápravy, čin záchrany. Je to Nábalova žena Abígajil. Je tu vylíčena nejlépe, jak to jen jde: žena bystrého rozumu a krásné postavy. Pravý opak Nábala, muže zatvrzelého a v jednání zlého. Abígajil vstupuje náhle Davidovi do cesty, aby jej varovala, zastavila, upamatovala na to, kým je. „Kdo je on sám“, protože on na to právě podle všeho zapomíná a propadá pochybnostem. Stojí o něj ještě Hospodin? Počítá s ním, když Samuel je mrtvý, manželka Míkal dána jinému… zklamání je veliké, David se cítí sám. A tu se mu podivuhodným způsobem Hospodin připomene: právě v jednání ženy bohatého podnikatele!

Abigajil – a také několik dalších jí podobných žen v Písmu – tu jedná bez vědomí a bez vůle svého muže, protože v rozhodující chvíli poznala, že poslušnost Hospodinu je víc než trpná poddanost bezbožnému manželovi. Protože ona pochopila, že vzdát čest Pomazanému Hospodinovu, je to nejdůležitější, co může pro sebe a své lidi udělat. Vinu svého muže bere na sebe: „Má je to vina!“ A Davidovi i jeho mužům se chce odměnit štědrou výslužkou, kterou mu její muž upřel. Ale to není to jediné , s čím Abigajil pospíchá a s čím vstupuje Davidovi do cesty. Tím je její prorocké kázání, (to je asi nejpřiměřenější pojmenování její řeči): „Můj pane, … Hospodin ti zabránil dopustit se krveprolití a pomoci si vlastní rukou, … můj pán vede boje Hospodinovy. Hospodin tě pověří, abys byl vévodou nad Izraelem a ty nebudeš mít újmu ani výčitky, že jsi zbytečně prolil krev, aby sis pomohl vlastní rukou.“

A to je, milí přátelé, to hlavní, co se dnes máme dozvědět. To je evangelium dnešního příběhu. Hospodinův Pomazaný, tedy vyvolený král, nepomohl sám sobě. Nezachránil sám sebe, i když mohl. A jen proto mohl usednout na trůn jako král od Hospodina a spravovat zemi. David se to nenaučil náhodou – to Hospodin mu poslal Abigajil do cesty, aby on nechal Hospodina rozhodnout svůj spor, nedopustil se zlého činu a tak Hospodinu umožnil Nábalovu zlobu obrátit na jeho hlavu.

A tak ještě jednou: „Kdo je David?“ Jišajův syn, obyčejný pastýř z Betléma. A přece ten, který vždy v rozhodující chvíli znovu a znovu přenechává soud Hospodinu – ať už po uposlechnutí kázání této Abigajil, nebo později kázání proroka Nátana – schopný pokořit se a obrátit veškeré očekávání k jedinému králi, Hospodinu. Tam, kde takový král s lidmi je, tam je překonáváno rozdělení, zasypávají se příkopy nepřátelství a otevírají se možnosti pro milosrdenství a lásku místo odplaty, pomsty a krveprolévání. Každý, kdo chce být v blízkosti Davida, či řekněme davidovského krále, dělá dobře. Tam se totiž alespoň chvílemi uskutečňuje království Boží na zemi. Proto za ním Abigajil také spěchala.

Modleme se.

Králi světa, Ježíši, prosíme tě, veď nás tak, abychom za tebou šli jako Abígajil, abychom ti vzdali čest jako Nábalovi služebníci navzdory všem mocným a bohatým v tomto světě. Abychom se nebáli a neustupovali jim. Tobě však abychom přenechávali soud ve všech našich sporech. Amen.