Introit: Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu. Tehdy naše ústa naplnil smích a nás jazyk plesal. Tehdy se říkalo mezi pronárody: Hospodin s nimi učinil velké věci, radovali jsme se. (Ž 126)

Písně: Ž 84,1.3.4; (s dětmi Dál 2x: S 39); 632; 314; 244,1.5.6

Čtení: Iz 42,1–9

Milí bratři a sestry,

znovu, už po několikáté, se vrací otázka, „kým je Ježíš?“ Od jeho prvního veřejného vystoupení v galilejském městečku Kafarnaum, na břehu Galilejského moře, uplynul nějaký čas. Slyšeli jsme o učednících, kteří všeho nechali a šli za ním i o zástupech lidí, kteří jej vyhledávali, aby naslouchali jeho učení a aby byli svědky nebo příjemci uzdravování a vyhánění nečistých duchů. Slyšeli jsme i o galilejských farizejích, kteří brali Ježíše vážně a diskutovali s ním, prověřovali si ho. Evangelista Marek hned v prvních kapitolách několikrát zaznamenal, že v Ježíši stále víc lidí začínalo tušit zachránce od Hospodina, od kterého opravdu mohou čekat radikální změnu a pomoc. Rádi by mu věřili.

Nyní se tato naděje, toto tušení pomoci a ochota věřit Ježíši dostává do konfliktu s podezřením, že je to všechno jinak. Že je to s Ježíšem právě naopak. Že ne pomoc a dobro, ale samo zlo přišlo mezi lidi a skrývá se pod pěknými skutky a slovy. Copak právě zlo neumí takto podloudně měnit podobu, aby se vetřelo lidem do přízně? Kdo by neznal příběhy o pěkných panáčcích v kamizolách, kteří pomohou ke štěstí, ale ve skutečnosti pro sebe ukradnou vaši duši, aby ji přivedli do věčných pekelných muk? Zlo na sebe umí brát přitažlivou podobu. Jakpak je to s Ježíšem a s jeho mocnými skutky? Odkud je má? Lze mu věřit? Nebo nás víra v něho jen naláká do jiného, horšího otroctví, než bylo předtím? – Copak takové nařčení neslýcháme někdy i my, že křesťanství lidmi manipuluje? A že se v církvi lidem vymývá mozek? Či že jsou tu lidé pobláznění a zbavení zdravého úsudku?

Tak slyšme, hned na začátku – ne až v moderní době! – se takto na Ježíši názory různily.

Připomeňme si však od jakých lidí to bylo. Kdo je vlastně na scéně, když jsou – Ježíš s učedníky, už jich má 12 – zpátky doma. „Vešel do domu a opět se shromáždil zástup…“ Všelijací lidé. Společenství u stolu se tam vytvořit nedalo, ale plno otázek, očekávání a jisté naděje tu bylo. Nízkoprahová misie. Mnoho dychtivých uší nastražených, co Ježíš poví. Do tohoto očekávání však proniká první rušivý moment; nepříjemný, protože je to ze strany Ježíšových příbuzných. Za chvíli se dovíme, že to konkrétně byla jeho matka a jeho bratři, třeba i s rodinami, možná jich bylo docela hodně. Přišli z Nazareta, protože i k nim dolehla pověst o Ježíšově působení. Oni tomu však porozuměli jinak, než ty zástupy kolem Ježíše. Oni už měli jasno. Nepřišli naslouchat a ptát se. Ale jak to v rodině bývá, byli přesvědčeni: „Však my víme, my toho svého známe nejlépe.“ Těžko se nám to poslouchá, ale příbuzní o Ježíšovi říkali: „pomátl se“. Ano, mysleli, že je blázen. A proto přišli, „aby se ho zmocnili.“ Jistě by jej nejraději odvedli domů, aby tu dál nedělal ostudu. Ale zdá se, že byli odstrčeni významnějšími lidmi. I příbuzní musejí počkat, když jsou tu kapacity z hlavního města, učenci znalí Zákona, kteří přišli až z Jeruzaléma! Je to jejich první setkání. Tady začíná „zátah“ představitelů lidu izraelského na Ježíše. A jdou sem opravdu s těžkým argumentem: „Je posedlý Belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“

Co tím myslí? Že když si poradí se zlem, je to proto, že musí být ještě větší pán zla? Má pod sebou všechny ty menší démony a nečisté síly, vládne jim a řídí je, kam se mají hnout? Tohle těžko vyčetli z Mojžíšova zákona, ti zákoníci! To je docela lidová pověrečná představa a snad i fascinace zlem jako takovým. Podle nich je snad Ježíš nějakým mediem ve službách Arcisatana? To je však nejpodlejší útok na Ježíše. Tato zpráva o něm je „antievangeliem“ toho, co on přináší. Pomluva, rouhání.

Ježíš si ty pomlouvače volá k sobě a mluví s nimi. Na jejich obvinění odpoví trojím podobenstvím, kterým dokáže vnitřní nelogičnost a nesmyslnost nepřátelského nařčení. První podobenství mluví o rozdvojeném království, které nemůže obstát. Jistě, je to narážka na jeho vlastní učení o království Božím. Kdyby zlé duchy přemáhal ve jménu zlé mocnosti, království zla by bylo rozděleno, oslabeno a byl by to jeho konec. Totéž platí o rozděleném domě. Pánu zla by taková práce ve prospěch dobra přece škodila, ne prospívala. A nakonec se Ježíš vrací k úvodní řečnické otázce „jak může satan vyhánět satana?“ Byl by sám proti sobě. Zdá se to být jednoduché. A ti, co Ježíše osočovali, snadno znemožněni. Teze o vyhánění čerta ďáblem nedává smysl.

Ale Ježíšovým cílem není znemožnit nepřátele. Nýbrž ukázat, že jeho posláním je osvobodit člověka od zlého. Třetí podobenství to dobře ukazuje. Do domu siláka může přijít a vyloupit jej jen někdo ještě „silnější“. Rezonuje vám to slovo v paměti? Za mnou přichází někdo „silnější než já“, hlásal Jan Křtitel, když připravoval Ježíši cestu. Nyní je tu. Ten „silnější“ přišel a před zraky mnoha svědků vyčistil příbytky srdcí svých současníků, kteří vlivem zlých sil trpěli. Uzdravil nemocné a posedlé zlými duchy. Toho přece byli svědky. To nemohli popřít. Co z toho má satan, když je člověk osvobozen od zla? Absolutně nic! Jen vládou nad zlem a nastolením dobrého je možné se zlého zbavit. I my s tím přece máme zkušenost a proto se také pokoušíme o pomoc, uzdravení, nápravu – a ne bezvýsledně. Proč tedy tak zásadně nedůvěřovat tomu, že by tu mohl být Mesiáš, Syn Davidův, pomocník a pravý vládce – přítomný v tomto Ježíši!? Proč mu nevěřit?

Nikoli tedy podezřívavost a nevěra, ale víra, důvěra v něho a jeho záchrannou láskyplnou moc – to je tu na místě. To je dobré. To je spasitelné.

Může to však také skončit jinak. Neradi si to přiznáme. A ani v evangeliích se o tom nepíše často. To slovo tu však je. Slovo o neodpuštění. Jediném neodpuštění, které nás musí zneklidňovat. „Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem.“ Tohle opravdu není Ježíšovým refrénem. Vždyť přišel lidi zachránit, ne odsoudit. A teď to je potřeba vyslovit: „Spolehněte se/Amen, pravím vám, že všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání.“ Ale je tu jedna příčina, jeden moment, kdy odpuštěno nebude. „To pravil, protože řekli: Má nečistého ducha./Je posedlý.“ Tohle zákoníci řekli přede všemi: Před těmi lidmi, kteří se tlačili, aby Ježíše slyšeli a kteří v něj skládali svou naději. Mnozí asi svou poslední naději, že jim tu na zemi vůbec někdo pomůže. Ano naději, že na ně Bůh nezapomněl, že jsou v jeho očích drazí. A právě tuto naději jim ti jeruzalémští učenci a autority právě zpochybnili, tu jim brali. Tak tomu máme rozumět: Kdo vystupuje jako znalec Božího zákona a přitom označuje Ježíše za podvodníka, šarlatána, který se spřáhnul s ďábelskými silami a přetahuje lidi na stranu zla, ten se proviňuje přímo proti Duchu svatému, Duchu Božímu. Ten znemožňuje lidem, aby se pravdivě orientovali v životě a ve světě. Kdo jim v tom znovu dělá zmatek, temný chaos, ten se rouhá Duchu svatému a tohle mu nemůže být odpuštěno. Kazí tím vůli Boží, která je: lidi z moci zla vysvobodit a přivést k novému životu. To je veliké varování, které Pán Ježíš vyslovil veřejně, aby to lidé věděli a pamatovali si to.

Jsou tu, takoví lidé. Sedí kolem Ježíše a s radostí přijímají, že o naději, s kterou se tu setkávají, nepřijdou. Nikdo jim ji nesmí vzít. O to se sám Bůh postará. Po nich se Ježíš s láskou rozhlíží, ti jsou jeho nejbližší. Ti, kteří činí vůli Boží. Ne ti, kteří to s ním třeba myslí dobře a chtějí si ho odvést domů, aby srovnali jeho život do mezí slušného člověka, který neprovokuje. Ježíš odtud neodejde se svou matkou a bratry. Zůstane tu. A kolem něho se tvoří nová rodina. Rodina víry. Mohou do ní jistě patřit i ti příbuzní. Ale také my a každý, kdo hledá naději a Boží vůli bere za svou.

Modleme se.

Pane Ježíši Kriste, nás Spasiteli, ty znáš naše smýšlení. Znáš naše pochybnosti, znáš naše strachy, znáš nejistotu naší víry. Prosíme tě, dávej nám poznat, co znamená, že patříme tobě, že tys nás, naše blízké i celý svět neponechal v moci zlého. Amen.