Lk 4:16-22  Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno: Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu,  abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy. Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny.  Promluvil k nim: Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.  Všichni mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst. A říkali: Což to není syn Josefův?

Introit: Dal jsem odpověď těm, kdo se neptali, dal jsem se nalézt těm, kdo mě nehledali. Řekl jsem: „Hle, tady jsem, jsem tady, pronárodu, který nevzýval mé jméno.“ (Iz 65,1)

Písně: 168; 675 s dětmi; Ž 143,1-6; 605; 406

První čtení: Iz 61,1-6

Milí bratři a sestry

Nazaretská sobota, o které jsme četli, byla něčím dost podobná naší obvyklé neděli. Představíme si, jak lidé šli do shromáždění a nic zvláštního nečekali. Rozhodně ne, že by se tam mělo odehrát něco, o čem si budeme po tisíciletích číst ještě my. Šli do shromáždění. Šli ze zvyku, pro trochu útěchy, pro zásluhu. Budou se mírně nudit, ale udělají něco bohulibého. Znají, jak to ve shromáždění chodí – co by se mohlo přihodit neobvyklého?

Začalo to docela obyčejně. Nikdo nový, zajímavý v synagoze neseděl. Známé tváře, známý pořad. Vyznání, snad zpěv, modlitba, čtení Tory. Všechno obyčejné, předem určené. Jaký asi bude text z proroků? A kdo jej dnes bude číst?

Zvedl se syn tesaře Josefa, který se před nedávnem vrátil domů z jakési cesty. Také ho už léta znali, chodil s rodiči od malička.

Obyčejný pořad obyčejných bohoslužeb v kteroukoliv sobotu. Nenápadný člověk, jeden ze středu shromáždění. Kdo by mohl něco čekat?

A přece ta chvíle, kdy ten nenápadný muž vstal, byla pro každého z nich rozhodujícím okamžikem života. Stala se naprosto jedinečnou v dějinách Božího lidu. Ježíš, všem podobný, byl ten jediný, jedinečný. A proto i slovo, které četl, jaké bylo čteno nesčíslněkrát, bylo ohromující novinou, zvěstí, největší událostí mezi nebem a zemí. Vyhlášením počátku nového věku. Boží Syn uprostřed lidí, Boží sliby naplněny.

Jen si přestat myslet, že to staré proroctví nám jaksi nic nedává! Pro změnu slyšet toho Izaiáše otřeného z prachu oposlouchanosti! Jen si ho jednou pustit k uším, co to vlastně říká, jaké veliké věci slibuje: Čas milosti – neomezené, nesmírné, nevypověditelné. Ten je slíben a Izrael ho čeká a těší se na něj. – Hospodin sám se ujme nápravy; radostná zpráva pro chudé: patří jim bohatství země. Potěšení soužených a stísněných, odpuštění dlužníkům, propuštění otroků, amnestie vězňům, osvětlení cesty nevidoucím. To jsou přece tak krásné věci! Nic lepšího, žádnou lepší budoucnost si nelze přát… Shromáždění slyší prorocká slova a slyší je rádo. Raduje se ze své vyvolenosti. Jim je to slíbeno.

Ovšem něco jim chybí: Prorok přece s dobrými věcmi v létě Boží přízně předpovídal také „den pomsty Boha našeho“. Představa slíbených výhod by posluchače hřála ještě víc, kdyby byla připomenuta pomsta nad těmi druhými. Ale předčitatel, Ježíš, přestal dřív. Chce snad Boží milost slíbit všem bez rozdílu? Jakpak to jen vysvětlí?

„A oči všech v synagoze byly na něj upřeny“, když vracel svitek Izaiáše služebníku a posadil se, aby promluvil. Co poví k přečtenému oddílu?

To je přirozeně dobrý začátek – když posluchači zvědavě upřou zrak na kazatele, místo aby sklopili hlavu a začali myslet na něco jiného, co jim právě vejde na mysl – nebo si i malinko zdřímnou. Pro kazatele to je povzbuzující, když cítí zájem o to, co jim poví. Jaké to bude kázání?

Jenomže ti zkušení už si hned sestavují sami, co by asi v tom kázání mělo být. Oni to přece musejí vědět, když tolik let chodí do kostela! I ten text a jeho souvislosti přece z dřívějška znají.

A tu přijde to nečekané. Místo patetického hlásání Božích slibů, místo vybízení k trpělivosti a čekání na to, co stále nepřichází, místo pochvaly pobožným a pohrůžek bezbožným – ohromující sdělení: „Už je to tu! Dnes se splnilo toto Písmo.“ Čas čekání je u konce. Proroci to předpovídali, vy jste si o tom staletí zpívali a četli a kázali, až už vám to zevšednělo a přestali jste to po­kládat za uskutečnitelné – a zatím se to stalo skutečností. Právě jste se setkali s tím, kdo vám to od Boha přinesl.

Radujte se, kdo jste čekali! Radujte se chudí, radujte se zkroušení, slepí, zotročení, uvěznění! Nastal čas milosti, svobody, čas odpuštění, spravedlnosti, radosti, dny světla. Léto milostivé Hospodinovo. Království Boží je mezi vámi. Neboť je mezi vámi jeho král. Teď slyšíte jeho řeč! Teď je nejvýznamnější, nejslavnější chvíle vašeho života. Dnes v tomto shromáždění je přítomen Boží Syn a skrze své Slovo vám nabízí všechno bohatství svého království!

Ale co to? Jak to, že shromáždění nezajásá a nepadne na kolena, neděkuje za vyslyšení dávných modliteb? Jak to, že se v pokání neptají „co máme činit“? – Co oni dělají? Pokyvuji hlavami a říkají „Amen“, jak je zvykem. Podivují se – ale čemu?

Ach, bratří a sestry, jak je to známé a jak je to strašné. Oni to dělají tak jako často my: „Ale podívejme se, jaký má ten kazatel pěkný hlas, jaký je to zajímavý člověk! Jak bohatý má slovník a jaký je pohotový řečník! Nebo zase: Neumí se ani učesat, když jde na kazatelnu. Inu, však víme, z jakého prostředí pochází!“

A u jiných je v jejich údivu i stín pohoršení: „On přece nevyložil celý text! On přece káže jinak než osvědčení kazatelé! Kdepak je slovo o trestu pro všechny ty darebáky kolem? Kdepak je pokoření pohanských mocipánů a utlačovatelů? Copak je to za kázání, které ani nikoho nenapomene a mluví jen o milosti, dokonce i pro pohany? To že je spravedlivé?“

A tak šli ze shromáždění a ani nevěděli, že se tam stalo něco zvláštního. Někteří se dokonce zlobili. Nešli domů jako vděční posluchači, ale jako věční kritici.

Není to strašné? Není divu, že o něco později Ježíš vyslovil „Běda“ nad Nazaretem a ostatními Galilejskými městy. Ninivští muži je prý na soudu Božím zahanbí. Když prorok Jonáš kázal v Ninive, nepokyvovali tam hlavou se zalíbením, jaký má zvučný hlas a jak se dovede rozohnit, ale poslechli, co říká a činili pokání. K Nazaretským kázání neproniklo. Čím to? Co jim stálo v cestě?

To, co jim mohlo být radostí a ctí, stalo se jim překážkou: Že Ježíše už dávno znali. Že o něm příliš mnoho věděli. Proč ho brát vážně, proč si dát radit? Proč něco čekat od člověka tak chudého, bezvýznamného?

„On však prošel jejich středem a bral se dál.“ Tak končí oddíl. Prošel mezi svými sousedy a zůstal nepoznán. Promluvil k nim a zůstal neslyšen. Minuli se s ním, ač přišel až k nim a stal se jedním z nich, aby jim byl co nejblíže. Minuli se se Slovem i s královstvím Božím.

I nám mohou někdy připadat všední naše shromáždění, všední kazatelé, všední zvěst. I my si myslíme, že už to všecko známe. Toužíme po nových zážitcích, zajímavějším projevu, jasnějších aktualizacích. Proč stále dokola vykládat Bibli? – Proč? Protože v ní, jen v ní, se setkáme s Božím slovem. Protože Bohu se zalíbilo od pradávna používat právě jen slovo – a pokud někdy přidal znamení – viditelný zázrak – bez slova ho stejně nebylo možné pochopit a uvěřit. Vzpomeňte zase na ty Ninivské – oni přece nic nevěděli o velrybě a bouři – slyšeli jen kázání! Jen na pouhé Slovo reagovali.

A kvůli kázání a výkladu Bible přicházejí pohané i dnes – když jsou zmateni celou tou náboženskou a spirituální nabídkou; když jim někdo někde popletl hlavu, nasliboval úlevu, pomoc, a pak se ukázalo, že mu šlo jen o vlastní moc nad ubohým člověkem.

Přijdou k nám do kostela a ptají se: Bude nás mít tady někdo rád? Vyslechne nás, potěší? Podělí se s námi, když nás ti předtím připravili o peníze? Neodsoudí nás pro naši pokaženou minulost, rozvrácené manželství, odlišnou orientaci, ztrátu zaměstnání?

Někdy to trvá, než uvěří, že tam, kde zní evangelium Kristovo, je to jiné. Že tam nikdo nechce člověka okrást, podvést, zmanipulovat, ovládat.

Ale stává se, že uvěří a že se jim tu zalíbí. Ne masově, spíš tu a tam – ale když takoví vyčerpaní, osamělí hledající najdou nový domov a lásku, touží být tam co nejčastěji, slyšet co nejvíc, učit se, poznávat Boží moudrost a řídit se jí. Zahanbují nás právě zájmem o Bibli, vděčností za rozhovor o ní – je jim to nové, zajímá je to!

Čekejme i my víc – od známých slov Bible, od obyčejné neděle, od nenápadného bratra a sestry. Čekejme víc od Hospodina a víc dostaneme.

Bůh nekoná své dílo okázale. Nepřichází jen tam, kde je nabito a plno estetických a spirituálních zážitků. Pořád stojí za to vracet se k těm prastarým vyprávěním o jeho díle mezi lidmi, protože ono neskončilo. Ježíš pro nás není jen vzpomínkou či vzorem – i dnes přichází, je tu s námi a mluví k nám.

A jeho slovo je slovem milosti, vyhlášením svobody, záchrany. Už je hotová, připravená, dokonaná. Ve chvíli, kdy to slovo zní – už není třeba na nic čekat – jen mu věnovat pozornost, vzít je vážně, uvěřit, že se nás týká – abychom se s ním nakonec neminuli.

Pane Ježíši Kriste, pomoz nám, abychom nebyli hluší a slepí, když ty k nám chceš promluvit slovem evangelia, které je nám známé od dětství. Když se k nám blížíš ve věrném bratru či sestře, v jejich svědectví a příkladu. Způsob svým Duchem, abychom se vždy znovu dávali překvapit a pohnout tvým milosrdenstvím a tvou mocí. Amen