Neh 6

Introit: Bože, zkoumej mne, ty znáš mé srdce, zkoušej mne, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď! (Ž 139,23n)

Písně: Ž 1; 371; 469,1–2.9–10

1. čtení: Neh 6,1–13

Základ kázání Neh 6,15-19: Hradby byly úplně dostavěny 25. dne měsíce elúlu, za dvaapadesát dní. Jak o tom uslyšeli všichni naši nepřátelé a spatřili to všichni pohané v okolí, velice zmalomyslněli. Poznali totiž, že toto dílo bylo vykonáno s pomocí našeho Boha. V oněch dnech judští šlechtici často posílali dopisy Tóbijášovi a od Tóbijáše přicházely dopisy jim. Mnozí v Judsku s ním totiž byli spjati přísahou, neboť byl zeťem Árachova syna Šekanjáše a jeho syn Jóchanan si vzal dceru Berekjášova syna Mešuláma. Také ho přede mnou vychvalovali a má slova donášeli jemu. A Tóbijáš posílal dopisy, aby mě zastrašoval.

Milí bratři a sestry,

dočetla jsem knihu Nehemjáše. Ne při nedělních bohoslužbách na kazatelně, ale dočetla jsem ji doma, na faře. Možná jsem ji dočetla za vás, protože nevím, jestli ji všichni sami dočtete. Dočetla jsem ji, abych tady dnes mohla říct, že všechno úsilí a dobrá práce věrného Nehemjáše neskončí šťastně. To, co mělo být dostavěno z kamene a ze dřeva, to se sice podařilo. Chrám i hradby Jeruzaléma jsou spraveny. Nepřátelé zvenčí ani zevnitř to nepřekazili. Ostatně, to jsme právě četli … Podařilo se stavby posvětit a vykonat radostné slavnosti. Lid pozorně naslouchal čtení celého Mojžíšova zákona. Ano, ale sotva Nehemjáš vytáhl paty z Jeruzaléma, sotva odešel ke svému zaměstnavateli a pánu, perskému králi, v Jeruzalémě začal život pustnout. Do dobrého díla opět vnikalo pohanství – v chrámu i v životech rodin, nesvětili den odpočinku a děti nevychovávali ve víře. A tak se Nehemjáš vrátil a začal bojovat znovu a znovu očišťovat celý Boží lid; věřil, a proto bojoval.

Dnešní příběh, z 6. kapitoly, nás seznamuje právě s osobními útoky na samotného Božího služebníka, Nehemjáše. Je užitečné dozvědět se všechno o tomto člověku. Čemu musel čelit a co ustát. A proč celý spis nadepsaný jeho jménem končí zvoláním: „Pamatuj na mne, Bože, v dobrém!“

Tak tedy: Nepřátelé, kteří neuspěli otevřeně, se nyní chystají chytit Nehemjáše do léčky. Zkusí využít špetku samolibosti a bázlivosti v jeho povaze; ano i u velkých biblických postav se nějaká to horší vlastnost najde. Tomu se není co divit. Bude však otázkou, jestli Nehemjáš podlehne, nechá se zlákat, zapomene na ostatní a bude sledovat vlastní prospěch. Pokušení pro vůdce, kteří velké dílo už téměř dotáhli do konce a mají co slavit, pokušení nechat se v té chvíli vtáhnout do spolku s jinými mocnými, je reálné pro každého.

Posílali mu jeden vzkaz za druhým. ,Přijď za námi, sestup do některé pohraniční vsi a zde spolu pohovoříme. Budeme s tebou jednat.‘ Ti nepřátelé jsou uvedeni jmenovitě. Byli to místodržitelé, guvernéři okolních provincií říše perské a médské; Sanbalat, Tóbijáš a Gešem. Jejich záměr byl však zlý. Možná Nehemjáše chtěli vylákat z města, aby ho někde dali úkladně zavraždit. To by bylo jistě zlé. Ale i kdyby tomu tak přímo nebylo, Nehemjáš zřejmě rozumí, že zlé by bylo už jen, když by jeho zájem a pozornost odvedli od díla obnovy svatého Božího města a jeho zaujali pro cíle úplně jiné. K čemu chtěli obrátit Nehemjášovu pozornost? Pochopíme z následujícího:

Když jejich pozvání bylo po čtyřikrát marné, popáté poslal Sanbalat služebníka s dopisem, kde už své myšlení odhaluje. Říká to v otevřeném dopise, aby se to dozvěděl celý Jeruzalém: ,Podívej se, my ti dobře rozumíme! Ty jsi spěchal opevnit Jeruzalém, protože se tam chceš nechat ustanovit králem. Nechceš se spokojit s tím, že tě tu perský král dosadil za guvernéra. Ty se chceš vymknout z jeho nadvlády a vládnout sám jako král. My tomu rozumíme a hodí se nám to také. Tvoje judské území a naše provincie – samařská a arabská – ty všechny leží na samém okraji perské říše, a tak by se nám to mohlo podařit, kdybychom se spolu domluvili a spojili. Ve vší tajnosti se o tom dohodneme a získáme pro sebe moc nad těmito krajinami!‘ – Tak, to je ten plán nepřátel. Podle sebe odhadovali i Nehemjáše a mysleli si: On se dá pro to získat. Každý člověk, který má vysoké postavení, vždycky chce být ještě mocnější než je, chce být ještě výše a udělat větší kariéru. To tedy bylo to zlé, které však Nehemjáš rozpoznal. A proto jim odpověděl: ,Já se s vámi nesejdu.‘ – Proč tu lákavou nabídku odmítnul? Ona přece i v Jeruzalémě měla četné stoupence! I v jeruzalémské církvi byli proroci, dnes bychom řekli kazatelé, kteří byli velice nakloněni té myšlence učinit z Jeruzaléma a Judska zase samostatný stát, osvobodit se a obnovit dávné království. I mezi šlechtici a předáky Jeruzaléma byli takoví, kteří tomu plánu velice přáli. O to obtížnější bylo Nehemjášovo postavení a rozhodování.

O co tu šlo? – Šlo o to, Nehemjáše, město Boží, Jeruzalém, a vyvolený Boží lid odtrhnout od jejich poslání, které jim bylo svěřeno. A to doslova za pět minut dvanáct. Na poslední chvíli, když už bylo vidět skoro celou stavbu, pěknou a solidní. Byl to pokus strhnout Boží lid do politického a mocenského zápolení uprostřed tohoto světa. Odvést jej, svést z cesty, která byla od Hospodina určena jinak. To v Božím lidu není tak výjimečné pokušení. I sám Ježíš mu byl hned na začátku vystaven, když mu pokušitel ukazoval všechna království světa a sliboval: Toto všechno ti dám, když padneš a budeš se mi klanět. A později přišly zástupy, které Ježíš nasytil a chtěly se ho zmocnit a učinit ho králem. A naposledy, když si Ježíš zvolil cestu utrpení, samotný jeho první učedník Petr mu to rozmlouval a představoval si, že Ježíšova cesta ke království musí být docela jiná. A Ježíš mu musel říct: „Odstup, satane!“ – Je to stále totéž ďábelské pokoušení dělat to jako všichni ve světě – moc a vládu strhnout pro sebe. Obejít se bez Hospodina. Zde jsou pokušiteli Nehemjášovi nepřátelé se svými pozvánkami a dopisem. Ale Nehemjáš správně rozpoznal: ,Toto není cesta, po které já bych se mohl vydat.‘ Od zničení Jeruzaléma, od zavlečení do Babylona, učili proroci lid rozumět té katastrofě. Proč nastala? Protože Hospodin sám vynesl soud na izraelským královstvím, které chtěli jeho vůdcové po způsobu království světa založit na moci, násilí a na spolcích s jinými vladaři. Nehemjáš chápal: Boží lid se už nikdy nesmí vrátit k takovému pojetí Božího království – které by mělo stejnými prostředky usilovat o moc a slávu na světě.

Nehemjáš svým bohabojným rozhodnutím naopak připravoval cestu jinému králi s jeho jiným královstvím. Proto odmítl: ,Já k vám nesestoupím.‘ A je přitom zajímavé, jak to zdůvodnil: „Já dělám veliké dílo, proto nemohu odejít.“ Ale to dílo vypadá přece jako dokončené! Hradby byly postaveny a zbývalo jen zasadit vrata do bran. A o tom Nehemjáš mluví jako o velikém díle? To je opravdu rozdíl v měřítku. Co je veliké v očích tohoto světa, je bezvýznamné podle měřítek Božího království a opačně. Nehemjáš to viděl správně. Ještě nejsou u cíle. I ten poslední kousek na stavbě je stejně důležitý jako první. Od rozdělaného díla se neodchází. Dal by tím svým spolupracovníkům a bratřím signál, že mu vlastně šlo o něco jiného. A tak se zlákat nenechal. Vydržel až do konce. Nepřátele tím udivil a přivedl k malomyslnosti. Co s takovým vládcem, který neslyší na žádná lákání moci, na světské spolky a kariéru? S takovým nic nesvedou. Nehemjáš je pro ně nepoužitelný kumpán zase na jejich stavbě. „Poznali totiž, že toto dílo bylo vykonáno s pomocí našeho Boha.“ Opravdu,po 52 dnech byla stavba v Jeruzalémě dokončena. Četli jsme, že poznali všichni nepřátelé i všichni okolní pohané, že to nebylo dílo Nehemjášovo spolu s hrstkou navrátilců z exilu, ale že toto bylo dílo Boží. V Nehemjášově díle oni poznali dílo Boží

Veřejné vyznání Boží moci a autority. Toto by byl pěkný konec knihy Nehemjáš. Jenže není; jak už jsme o tom mluvili na začátku. Pohanští sousedé, cizí vládci uznali, že tu nic nesvedou. Proti Bohu těch židovských navrátilců jsou oni bezmocní. Jejich dílo je dílem Božím. Ruce od něj pryč! – Zvenku tedy díky Nehemjášově věrnosti bylo nebezpečí odvráceno. Na nepřátele mimo církev stačil. Ale dokončit dílo zbudování a očištění nového lidu Božího přece jen nezvládl. Nedokonal. Hned v dalším verši je totiž vysvětlení, že tomu pokušení zvenčí přisluhovali domácí v Jeruzalémě. Čile si s cizími představiteli korespondovali. Nehemjášovi je falešně vychvalovali. Jim se ty plány na politickou vzpouru proti perskému králi líbily. Očištění vnitřního života zřejmě brali jen formálně, jen na oko. Nehemjášovi přikyvovali, když usiloval mezi lidmi o službu a návrat k Hospodinu celým srdcem. Takové to, co i v církvi známe: ,Ano, na svátky přijdeme, ale mezitím po nás nic nechtěj, a s tou zbožností to nepřeháněj. Jen hlupák se neřídí zákonitostmi světa, byznysu, morálky.‘ – Jak je tohle v Božím lidu zažráno – kulhání na obě strany! Proto žádný izraelský král ani prorok nedokázal dílo očištění a záchrany lidu dokončit. Proto také Nehemjášova kniha o prorockém úsilí o obnovu města končí nezdarem. A přímo volá po někom jiném, větším než byl Nehemjáš. A po díle rozsáhlejším, než byla obnova Jeruzaléma za dnů perského krále Artaxerxe. – Po Ezdráši a Nehemjášovi nastala starozákonní církvi čtyři staletí úpadku, duchovní pouště. Proroci se odmlčeli. Bůh jako by oněměl. I když chrámové bohoslužby a všechen tamní kult běžel, přece lidé stále víc cítili prázdnotu. Jako by na ně Hospodin zapomněl. Na konci této knihy zůstala jen ta slova: „Pamatuj na mne, Bože můj, v dobrém!“ – Tato modlitba, úpěnlivé volání, však nezůstalo nevyslyšeno. Hospodin pamatoval a pamatuje. Po 400 letech na Nehemjášovu prosbu a na všechna další volání o pomoc odpověděl, když poslal svého Syna, který jediný dovedl stavbu Božího království až do slavného cíle. Který jediný měl právo zvolat: „Dokonáno jest!“ – Jeho volání však k sluchu všech – věrných i nevěrných – doléhá z kříže.

Modleme se.

Pane Ježíši Kriste, tys pracoval jinak, než připadá rozumné nám. Tys sám sebe zmařil, abys dal Bohu místo pro veliké slitování a odpuštění nám, lidem posedlým po lidském úspěchu a slávě. Jak podivuhodné je tvé dílo spásy! Prosíme, pamatuj na nás v dobrém! Amen.