Veřejné bohoslužby na 1. adventní neděli, 29. listopadu 2020

Pozdrav: Pokoj vám ve jménu Boha Otce, i Syna i Ducha svatého. Amen.

Introit: Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva. Hle temnota přikrývá zemi, soumrak národy, ale nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se nad tebou jeho sláva! (Iz 60,1n)

Píseň: 261,1–4

Modlitba

Oslavujeme tě, Hospodine, náš Otče a Vykupiteli, že jsi ze své veliké lásky sestoupil v Ježíši Kristu mezi nás – nevěrné a smrtelné lidi.

Oslavujeme tě, Pane Ježíši Kriste, žes pro nás přišel na tento svět, že sis podmanil síly zla, že jsi vstal z mrtvých a žiješ. Radujeme se z toho, že k nám stále přicházíš ve svém Slovu a svátostech. Těšíme se a vyhlížíme, že jednou přijdeš v moci a slávě.

Oslavujeme tě, Duchu svatý za to, že nám připomínáš Kristovo evangelium a probouzíš naši víru. Prosíme, pomoz nám zůstat věrni až do dne jeho příchodu. A dnes u jeho stolu kéž ve víře zahlédneme slávu jeho vítězství.

Požehnaný, který přicházíš ve jménu Páně. Hosana na výsostech! Amen.

Čtení: J 1,1–5

Píseň: 364

Základ kázání

Ř 13:11-14 Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili. 12 Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblecme se ve zbroj světla. 13 Žijme řádně jako za denního světla: ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, 14 nýbrž oblecte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním.

Milí bratři a sestry,

ta první svíčka na adventním věnci nám dnes může posloužit jako symbol světla velkého, zářícího; světla, které přemohlo veškerou temnotu, světla Kristova dne a jeho království. Kdybychom zhasli v kostele všechna ostatní světla, jen ta svíčka by svítila, bylo by to ještě výmluvnější – totiž to, že ta jediná svíce slibuje veliké rozjasnění a radost, která přijde. O tom nás chce dnes apoštolská zvěst ujistit. Začíná tím: „Víte přece, co znamená tento čas.“ Vy křesťané to víte. Jistě, že jiní lidé se domnívají, že také vědí. A jiní zase říkají: my nevíme, netušíme, co tato doba znamená. Kdoví, kterých převaha. Na tom teď nesejde. Obecně lidstvo spíš zpětně označuje určitou dobu, určitou epochu nějakou charakteristikou: například doba vědecko-technické revoluce, doba digitální, doba postmoderní, postfaktická, a nyní – pochopitelně: doba covidová nebo koronavirová. Ani na jedno tu nemáme myslet. To jde jaksi vedle. Nás zajímá, na co tu myslí apoštol, když předpokládá, že my, křesťané opravdu víme něco navíc. Jen na to možná někdy zapomínáme. A proto jsou tu Ježíšova a také apoštolská slova, která máme číst a slyšet, abychom na to pamatovali: Náš čas, totiž čas po našem křtu, znamená, že „nastala hodina, abychom procitli ze spánku.“ Abychom se probrali. A nemysleli třeba v současnosti jen na tu dobu koronavirovou a její následky, protože tato doba – jakkoli je vážná – přece není tím, co určuje křesťanovu existenci. Nemá a nesmí určovat! Proberte se, vždyť víte, co znamená tento čas!, volá apoštol. Volal tak v 1. století po Kristu na římské křesťany a stejně tak na nás ve století 21. Procitněte z dřímoty, vstaňte a bděte, ať jste vědomě při tom! Ať netápete a nenecháte se odvést od své spásy k nepodstatným věcem. Ne. „Vždyť nyní je nám spása blíž, než byla tenkrát, když jsme uvěřili.“ Od té chvíle se odměřuje náš čas s Kristem. Je to nový čas, který nestojí, ale postupuje a přibližuje se k svému cíli. Do něho jsme nastoupili a teď se pohybujeme spolu s ním. Čas s Kristem je náš čas. Ten nám určuje budoucnost.

„Noc pokročila, den se přiblížil.“ – Ten burcující hlas nás budí, ale budí nás uprostřed noci. Nic totiž ještě neukazuje na to, že den se přiblížil. Dobře to vysvětlují známá Ježíšova podobenství o náhlém příchodu hospodáře, jehož služebníci po dlouhou dobu měli hospodařit se svěřeným majetkem. Nebo o příchodu ženicha uprostřed noci, kdy všechny družičky spaly. Ti všichni byli překvapeni, že pán je najednou tady. Že se otevřely dveře a v nich stojí on. A běda těm služebníkům, které jejich pán zastihne spící a nepřipravené! Protože všude kolem je ještě tma. Noc pokročila. Všichni na ni už jsou zvyklí. Vypadá to, že tahle tma nikdy neskončí. Trvá tak dlouho, že mnozí jí začali říkat den a zařídili se v ní. Dokonce se jim v ní zalíbilo a nic lepšího už nečekají. Tvrdí, že den je teď, když jsou mladí, zdraví, šťastní. A tak se snaží co nejvíc užít, co nejvíc urvat, spotřebovat, zažít co nejexotičtější události. Je jasné proč. Protože jsou přesvědčeni, že všechno bude už jen horší. Že spolu s nevyhnutelným stárnutím ten jasný den přejde ve smrákání, pak ve stmívání a nakonec v trvalou noc. Nevidíme snad takové vnímání života všude kolem sebe? Nesvádí to někdy i nás ke slovům: „To nejlepší už máme za sebou, teď už bude jen hůř“?

A přesně do toho zní zvěst: Procitněte z toho omylu! Konečně zmoudřete a jdete vstříc světlu a dni. To, co tu bylo až dosud, nebylo bdění, ale ve skutečnosti spánek. I když tomu kolem ještě nic nenasvědčuje, přece ta hodina už je tu. Nyní je vám spása blíže! Ten zlom, kdy noc přejde v den, je nečekaný. Lidé, kteří mívají těžké noci v bolestech nebo úzkostech, vědí, o čem je tu řeč. V tom zlomu noci nad ránem je úzkost nejvyšší. V té chvíli prý bývá nejvíc sebevražd. Je potřeba se přemoci a zabojovat, nevzdat to, upnout se celou bytostí a celou duší k životu a vydržet do svítání. Nedovolit silám tmy a zmaru, aby měly nad námi moc. – Tomuto přirovnání vy, křesťané, máte rozumět. Vy máte vědět. Víte přece, o čem tu mluvím! Vám je určeno kázání, kterým Ježíš začal své působení mezi lidmi v Galileji: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15) Je možné, je nutné něco dělat.

Pro dobu adventního očekávání je víc než jindy příhodné slyšet to apoštolovo volání, tu jeho výzvu, co dělat: „Odložme proto skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla.“ Tohle dělejme. Tím se zaměstnávejme víc než přípravami na stromeček a hodování. Jak se to dělá? Jak se odkládají skutky tmy? Není to zase tak nesrozumitelné a tajemné. Tak jako se převlékají šaty. Odhodíme ty staré a nevhodné a oblečeme nové a vhodné pro náš nový stav. Vím, že převlékání šatů může vyvolat podezření, že to bude jen na oko. Jak se říká, „šaty dělají člověka“ a okolí nás pak má podle toho brát. Uvnitř však klidně zůstává člověk starý a s šaty navrchu neladící. Ale pokusme se toto přísloví opustit a vžít se do doby apoštolovy, kdy v antickém i biblickém myšlení obléknutí nových šatů opravdu vyjadřovalo změnu postavení jejich nositele. Šaty tedy nedělají člověka. To nový, vnitřně změněný člověk také navenek, svým zevnějškem dává vědět: Žiju jinak. Čekám něco jiného než dřív, nebo než je obecné chápání, že by se čekat mělo. Už se to se mnou stalo dřív, při křtu, ale teď také svým životem dávám najevo, komu patřím a kdo má nade mnou moc. Pán, který přemohl všechny temnoty světa! Proto ani já nečekám nekonečnou temnou noc, ale světlo a den, den příchodu Kristova. Den, kdy se ukáže, že „Hospodin se oděl slávou a důstojností a všechno stvoření jej spatří.“

Ty dva poslední verše nás však upozorňují, že ona výměna šatů nebude záležitost podobná zkoušení módních textilií před zrcadlem, nýbrž spíše ustrojení do zbroje, ve které se budeme muset naučit chodit. A to není snadné. Staré šaty – to jsou skutky tmy, na které jsme byli zvyklí a které se nám mnohdy líbily. Apoštol Pavel tu patrně myslel na známé římské orgie, které se právě v Římě a dalších velkých městech pořádaly pod rouškou tmy. Nešlo o nějakou módu. Byl to spíše projev zoufalého úniku z dekadentní společnosti, která si už života vážila velmi málo. A každý slabý jedinec jí byl na obtíž, v opovržení. Nevázaná sexualita, obžerství a opilství, intriky a krutost římské společnosti v té době prozrazovaly právě tu „noční“, temnou stránku lidské povahy a existence, která nezná míru v žádostivosti a dere se kupředu bez ohledu na ničivost takového života, třeba vstříc vlastnímu zániku. Jen aby přetloukla a přehlušila strach a prázdnotu.

Jako protipól k těmto skutkům tmy apoštol vyzývá: „Žijte řádně jako za denního světla.“ Vy nemáte co skrývat. Naopak, na vás má být vidět, co vede k životu. – Ale abychom se nemýlili. Nepůjde o měšťáckou morálku a povyšování křesťanů nad druhými. Pavel je dalek nějakého nabádání: ‚žijte slušně!‘ Ne, my máme jen žít i navenek tím, co jsme přijali uvnitř. To, čím nás Ježíš Kristus obdaroval v našem křtu, tím, co pro nás Bůh učinil, tím je určen náš život. Ne my, ale Boží ANO k nám, Boží přijetí hříšníka na milost, z nás udělalo nové stvoření. Tohle apoštol u svých adresátů předpokládá, že se stalo. I já to u vás mohu předpokládat.

Teď ještě dodává: „Oblečte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním.“ Tedy navenek se má poznat, že se nenecháváte vláčet žádostmi těla, které, jak známo, neznají míru. Navíc nás klamou falešnou reklamou na život: „Ještě můžeš mít víc. Ještě se můžeš víc pojistit a zabezpečit. Nehleď na druhé, užij si, co to dá. Riskuj a vyhraješ!“ Ve skutečnosti to jsou skutky tmy, které nás do tmy strhávají. A je třeba proti nim denně bojovat. Obklopeni Kristovou láskou jako šatem nebo jako zbrojí však obstojíme a uneseme starosti o svůj život, o zdraví, o sebe a svou rodinu tak, že nás žádosti a vášně noci nepohltí. Právě v době čekání na Kristův druhý příchod, v době adventní, nám světlo svíce zde, i u nás doma, bude každý den připomínat tu zvěst: Den se přiblížil! Nyní je nám spása blíže!

Modleme se a vyznávejme se ze svých vin.

– Hospodine, zasazuješ se o toho, kdo s radostí koná spravedlnost, o ty, kdo na tebe pamatují na svých cestách.

Hle, byl jsi rozlícen, že jsme hřešili. Na tvých cestách odvěkých však budeme zachráněni. Jako nečistí jsme byli všichni, všechna naše spravedlnost jak poskvrněný šat. Uvadli jsme jako listí, naše nepravosti nás unášely jako vítr. (Iz 64,4–5)

– Hospodine, pro Ježíše Krista tvého jediného Syna a našeho jediného Spasitele, vyznáváme své viny proti tobě i svým bližním, své nesplněné sliby vůči tobě i svým bližním. A prosíme o tvou milost.

Každý, kdo se připojuješ k tomuto vyznání, pověz spolu se mnou: Pane, smiluj se nad námi a odpusť nám.

Slovo milosti: Kdokoli takto ve svých srdcích vyznáváte, nepochybujte, že máte skrze utrpení a smrt Kristovu odpuštění hříchů. Vše je zakryto smrtí Kristovou.

Vyznejme svou víru slovy Apoštolského vyznání:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího,

Stvořitele nebe i země,

i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného,

Pána našeho,

jenž se počal z Ducha svatého,

narodil se z Marie Panny,

trpěl pod Ponciem Pilátem,

byl ukřižován, umřel a byl pohřben,

sestoupil do pekel,

třetího dne vstal z mrtvých,

vstoupil na nebesa,

sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího,

odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Věřím v Ducha Svatého,

svatou církev obecnou,

společenství svatých,

odpuštění hříchů,

vzkříšení těla

a život věčný. Amen.

Píseň: 270,1–2

–––––––––––––––– Slavnost stolu Kristova ––––––––––––––––––

Píseň: 261,6–7

Ohlášky

Přímluvy:

Bože, ty jsi světlem do potemnělého světa. Máš moc prosvítit a proměnit všechno. To, co je před očima světa velké a silné, omezuješ, aby to malé a zranitelné prospívalo a rostlo.

Nedej nám zapomenout, že tvé světlo trvale svítí nad našimi životy, abychom ti mohli sloužit, abychom mohli vykročit a nést Kristovo evangelium dál.

Daruj nám do tohoto týdne srozumitelnost a odvahu svědčit o tvém milosrdenství ve svých rodinách i okolí; těm kteří tě hledají.

Prosíme tě, nech dopadat své světlo všude, kde vládne hluboká tma, kde lidé hledí do tmy v osamělosti, se zraněnou duší – ve věznicích, v ústavech, v nemocnicích i na nejskrytějších místech světa, kde vládne nouze, strach, násilí.

Zastav každého, kdo šíří temnotu, zlo a smrt, každého, kdo využívá utrpení druhých ve svůj prospěch.

Posilni ty, kteří se zasazují o spravedlnost a o zdraví.

Pomoz své církvi, aby byla věrná tvému slovu, a všude působila jako svědkyně tvé pravdy a tvého pokoje.

Pomoz nám v této adventní době vrátit se k počátkům, k svému křtu, k té první radosti, z níž budeme dychtivě vyhlížet nový příchod Kristův a spolu s ním všechno nové. Amen.

Píseň: 273, 1.4.

Církvi, přijmi Boží požehnání: Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a spásu nesoucí! (Za 9,9b)

Hospodin ať vás zachová neporušené na duchu, duši i na těle.

Kristus ať před vámi zjeví svou spravedlnost.

Duch svatý ať vás učiní pevnými ve víře, radostnými v naději a věrnými v lásce.

Požehnej a ochraňuj nás všemohoucí a milosrdný Bůh – Otec, Syn i Duch svatý. Amen.