Introit: V Boha, jehož slovo chválím, v Hospodina, jehož slovo chválím, v Boha doufám, nebojím se. (Ž 56,11.12a)

Písně: 281; (děti 403); 255; 693; 725

Čtení: Iz 53,1–6

Milí bratři a sestry,

možná jste měli někdy blízkého člověka na infekčním oddělení a dovolili vám jej navštívit. Podmínkou bylo dodržet velmi přísná opatření: dívat se jen přes sklo, nebo přijít k lůžku, ale v roušce a oblečeni v ochranném obleku od hlavy po paty. Přišli jste celí rozechvělí a možná ustrašení. I při sebe větším soucitu s nemocným, každý se bojí nákazy a když ne o sebe, tak že nakažlivou nemoc přinese domů, do společnosti jiných lidí. A co nemocného, potěší taková návštěva? Snad trošku ano. Vidí, že ho blízcí úplně neopustili. Ale víc asi nic. Nemůžete se obejmout, ani dotknout se ruky a jen těžko vedete rozhovor. V takových případech, zvláště po delší době, bývá samota a odloučení tím nejhorším, čím postižený trpí. Až na výjimky, každý člověk chce patřit do společenství. A musí-li se ho z vážného důvodu stranit, pak on i jeho okolí dělají všechno možné pro to, aby se tam mohl vrátit.

Přečtený příběh nám však ukazuje, že v tom máme své hranice. A překonávat je bývá nebezpečné a vlastně nemožné. Kdo ve starověku onemocněl malomocenstvím, čili leprou, byl svým způsobem zaživa odsouzen k smrti. V Mojžíšově zákonu se můžeme dočíst o velmi přísných pravidlech, která musela být dodržována, aby se nákaza nešířila. Kněží tehdy měli roli hygieniků, kteří rozhodovali, kdo je nemocný a kdo zdravý. Když byly známky této nemoci u někoho shledány, musel se odstěhovat z obce pryč, do komunity dalších takto postižených někde za městem, na jejímž okraji milosrdní příbuzní nechávali potraviny. Bez nich nemocnému hrozila smrt hlady. Na venkově takto postižení přežívali ve volné krajině a byli odkázání na žebrotu, která však se dala v izolaci těžko provozovat. Kdo obětavé příbuzné nebo přátele neměl, umíral v nouzi rychleji. Když se malomocný dostal do dohledné blízkosti zdravého člověka, měl povinnost vydávat hlasité zvuky třeba klepáním dřívky a voláním „Malomocný! Malomocný!“ Bránilo se tím jakémukoli sblížení a tak i přenosu zlé nemoci. Dnes je možné lepru léčit speciálními antibiotiky. Ale tehdy lék neznali a případné uzdravení malomocného se mohlo pokládat za zázrak blízký zmrtvýchvstání.

Proto bylo velmi smělé od malomocného člověka, že si dovolil za Ježíšem přijít a promluvil na něho. „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ A od Ježíše bylo víc než smělé, že zůstal a neutekl, nebo ho nevyhnal. Proč přijal tohoto postiženého člověka? My bychom asi měli rychlou odpověď při ruce. Vždyť to je Ježíš! Ten, který přišel zvěstovat království Boží plné lásky a naděje pro každého, kdo uvěří a činí pokání. Jak by mohl odmítnout člověka, který před ním klečí a uctivě prosí pln víry, že on může pomoct! Tento Ježíš, o kterém jde pověst celou Galileou, že má moc nad nečistými duchy, si přece bude umět poradit s nečistou nemocí. Jen jestli však bude chtít. Jen jestli se nade mnou slituje! Slitování lze očekávat od někoho, kdo má srdce na pravém místě. Kdo nepotlačí emoce, které vyvolá lidské neštěstí. Ale pozor, je to „jen“ neštěstí? Neměli bychom připustit to, co tehdejší věřící lidé brali vážně, totiž vinu? Malomocenství, tato zlá nemoc, byla chápána jako Boží trest za hřích. Proto musel být malomocný exkomunikován nejen od lidí, ale i od Boha. Nesměl do chrámu na bohoslužby! – Nemít podíl na bohoslužbách, kde se konaly oběti za lidské hříchy a kde se kázalo Boží slovo, to bylo to nejvážnější zbavení naděje. Naděje života před Bohem. A od takto zasaženého člověka teď Ježíš slyší: „Chceš-li …?“

„Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: Chci, buď čist. A hned se jeho malomocenství ztratilo a byl očištěn.“ Může nás těšit, že jsme se prve nemýlili, když jsme si připomněli, že Ježíš má srdce a že nepotlačoval své city. Slitoval se. Ale tak jednoduché to není. To slovo „slitoval se“ totiž v některých rukopisech není a místo něho tam čteme „rozhněval se.“ Připusťme to také. Samozřejmě s tím, že pokračování je stejné. Ježíš se rozhněval a dotkl se toho člověka, řekl „chci, buď čist“ a hned se malomocenství ztratilo…“ Jak by se tím změnil význam? Proč a na koho by se měl Ježíš rozhněvat? – Toho postiženého můžeme hned vynechat. Jinak by mu byl Ježíš nepomohl. Když si však připomeneme, že v této první kapitole evangelista Marek již několikrát psal o tom, jak Ježíš velmi jednoznačně a energicky vyháněl zlé duchy a mluvil o nich jako o nečistých, tak by tato jeho reakce již byla srozumitelnější. Ježíš teď vidí a slyší tohoto ubohého člověka, jak prosí o pomoc. Ale zároveň vidí, co jeho neštěstí způsobilo. Že se tu zase roztahuje a život ničí nečistá moc, která člověka zaživa likviduje. Mohlo jej rozhněvat, že i církev přijala diktát zlé moci a bezděky jí napomáhá, když postiženého člověka odtrhuje od základních životních potřeb a dokonce mu zamezuje v přístupu k Bohu. Nedovedli bychom spočítat, kolik malomocných tak umíralo bez útěchy Božím slovem v té nejvyšší nouzi, totiž ve chvíli smrti. Není to snad k hněvu, či přímo k vzteku, když pomoc je nablízku a člověku je odpírána? Když se vrátím k příkladu z naší současnosti, k tomu člověku na infekčním oddělení, tak by nás asi také silně rozčílilo, kdyby jej jen někde v asociálním prostředí izolovali a pomalu jej tam nechali umírat. Víme přece, že léčba a zaopatření v kulturních podmínkách možné je. Ale o tom druhém, že nemocný, osamělý člověk by stejně nebo ještě víc potřeboval slyšet a cítit Boží lásku, už nejsme dnes tak zvyklí uvažovat. A přitom to možné je! Tato lidská zatemněnost by mohla Ježíše rozhněvat i dnes.

„Ježíši, chceš-li … ?“ Ta otázka může napadnout i nás, když jsme v nouzi. I naše bližní, když se ocitnou v neštěstí. Chce nám Pán vůbec pomoct? Proč by se měl zabývat právě mnou? Proč by měl najednou zdolávat bariéry, které jsme mu nastavěli v rodinách, když jsme o něj léta nestáli? A proč by měl překračovat zavedené pořádky a vstupovat do nemocnic, kde je přece dost zdravotnického personálu? Do ústavů pro postižené, pro choromyslné, do věznic, do léčeben drogově závislých … a tak dále. Ptát se ho „Chceš-li … ?“ je ze strany lidí vlastně pochopitelná otázka. Proč by měl Ježíš chtít vyvíjet takovou námahu, sebezapření, sílu zdolávat nezájem a odolávat nepřátelům? Proč by si měl nechat působit bolest pohledem a dotykem takové lidské trosky, jakou byl malomocný? A opravdu, pro Ježíše to nebyla jen formální práce. Ať už se v tu chvíli slitoval, nebo rozhněval, byl to pro něj zápas o záchranu tohoto konkrétního člověka, jehož smrtelné ohrožení sám teď bere také na sebe. A říká přitom: „Chci, buď čist!“

V obou případech je to hluboká láska, která přemáhá všechno zlé a člověka vychvacuje ze spárů odcizení lidem i Bohu. Z této lásky, která se dovede slitovat i rozhněvat, jedná Ježíš. A jen tak, vlastním nasazením a vlastní obětí, může všechny zlé mocnosti, démony a síly přemáhat. Tak zde, při setkání s jedním bezejmenným malomocným, jakýmsi zástupcem všech dalších podobně postižených, dělá první krok na cestě ke svému kříži. Ano, od samého začátku své cesty z Galileje směřuje tam, na golgotský kříž. A evangelista o tom věrně svědčí. A dělá všechno proto, abychom my, čtenáři či posluchači evangelia, Ježíše poznali v jeho skutečnosti jako svého Spasitele, od Boha poslaného. Od samého začátku totiž bylo svůdné Ježíše pokládat za někoho jiného. Třeba právě za divotvorce, zázračného léčitele a vymýtače démonů. Proto i po šťastném očištění a uzdravení tohoto malomocného zde a nejen zde, máme číst o tom, že tomu člověku Ježíš pohrozil a zakázal mu, aby o tom, co se právě stalo a kdo mu pomohl, někde vyprávěl. „Ne, abys někomu něco říkal!“ Ježíš splnil Boží vůli a vrátil tohoto člověka do života. Přikázal mu, aby se zařadil zpátky tam, kam patřil – do společenství Izraele a mohl jít znovu do chrámu a na bohoslužby. Přitom má respektovat Mojžíšův zákon, který nařizuje přinést oběť za uzdravení a od příslušného kněze si nechat vystavit zdravotního osvědčení. „Jim na svědectví“ – aby Ježíš nebyl pokládán ani za rebela proti stávajícím pořádkům.

Ten člověk však neposlechl a nemlčel. Tak úžasný dar nového života musel s lidmi sdílet. Nechtěl si nechat pro sebe ani to vzácné setkání s Ježíšem. Proto: „Odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. A chodili k němu odevšad.“ – A tak tomu bude po celou dobu jeho veřejné činnosti. Ježíš stále bude bránit a odmítat, aby jej lidé následovali a ctili kvůli zázrakům. Ale zabránit tomu nemohl. Tu zkušenost udělalo mnoho lidí a v evangelijních spisech to muselo být zmíněno. A přitom, zároveň se dovídáme o Ježíšových citech, o milosrdenství vůči lidem; i o prudkém odporu a zápasu se silami, které život maří, lidi spoutávají a Boha zneužívají. Teprve však po velikonocích mohla být tato podvojnost jeho díla pochopena. A my již po těch hlavních velikonocích jsme a jimi žijeme…

Modleme se.

Tvé tajemství, Pane Ježíši Kriste, se vysvětluje ve tvém kříži a vzkříšení. Prosíme, dej, ať naši víru v tebe nespoutá lidská omezenost a lidská snaha tvé lásce vymezovat cesty a stavět překážky. Odpusť, jestli jsme tím někde někomu uškodili. Amen.

Píseň: Radujte se bratři, 693