Cesta do Emaus

Pobožnost pro 2. neděli velikonoční s kázáním na Lk 24,13-35: nahrávka a text

Kázání: Kateřina Roskovcová
Zpěv: komorní pěvecký sbor Východomoravského seniorátu ČCE pod vedením Evy Ježíkové a skupina Ejhle
Varhany: Jan Trusina

 

Pozdrav Pokoj vám, dalekým i blízkým, od našeho Pána Ježíše Krista.

Milí přátelé, kteří jste si právě pustili, nebo začali číst tuto domácí pobožnost, zdravím vás dnešní druhou velikonoční neděli. Zkuste dnes pozvat i školní děti, pokud jsou s vámi doma, aby také měly bohoslužby.

Introit V knize Zjevení sv. Jana čteme slova Pána Ježíše, který chce vstoupit do našich domovů a do našich srdcí:

Hle, stojím přede dveřmi a tluču. Zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zj 3,20)

Vstupní modlitba (Modleme se:) Pane náš a Bože, chceme tvůj hlas slyšet, toužíme po tom, abys přišel mezi nás. Prosíme, dej nám otevřená srdce, aby­chom vnímali, že přicházíš jinak a jiný, než my. Ty jsi vzkříšený Pán! Nás dosud ovládají pozemské síly – hříchy, nemoci, všelijaká omezení a také hrozí smrt. Věříme však, že ty nad tím vším máš moc a také nám chceš pomoci. Potřebujeme tě. Prosíme tě, vejdi k nám a buď s námi.

Píseň 176, Někdo mě vede za ruku

1. Někdo mě vede za ruku, když bojím se jít tmou.
To je ten, který o mně ví, který je na mě laskavý,
je stále nade mnou.

2. Někdo mi dává denní chléb, že nemusím mít hlad.
To je ten, který o mně ví, který je na mě laskavý
a chce mi pomáhat.

3. Někdo mi dává sílu též, když už jsem unaven.
To je ten, který o mně ví, který je na mě laskavý,
ať je noc nebo den.

4. Někdo mě vede za ruku, proto se nechci bát.
To je ten, který o mně ví, můj dobrý Pán Bůh laskavý,
který mě má tak rád.

Kázání

Milí bratři a sestry, milé děti,

o Velikonocích si připomínáme konec, ale také nový začátek. Konec Ježíšova života před dávnými lety, kdy chodil mezi lidmi, učil je a pomáhal jim. Ačkoli byl dobrý, lidé ho popravili jako zločince. Ani tahle lidská nespravedlnost však nic nezměnila na Boží lásce, to se ukázalo Ježíšovým vzkříšením: jeho koncem nakonec nebyla ta hrozná smrt, ale nový život. Ten nový začátek si připomínáme zvláště v období sedmi velikonočních nedělí, z nichž dnes slavíme druhou. Minulou neděli jsme si u prázdného hrobu připomínali, že Ježíšovo vzkříšení znamená, že tu není tak, jak jsme zvyklí, že mezi námi lidé jsou, ať živí nebo mrtví. Dnes máme z evangelia podle Lukáše číst pokračování toho příběhu. Vzkříšení totiž také znamená, že tu Ježíš je, že se s námi setkává – ale jinak, nově. Poslouchejme tedy, jak je to napsáno u Lukáše, ve 24. kapitole, verších 13–35:

Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.

Řekl jim: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“

A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.

Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni však ho začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům.

Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.

To jsou slova dnešního evangelia.

dva z nich se ubírali do vsi jménem Emaus. Dva z Ježíšových (bývalých) učed­níků jdou z Jeruzaléma do nedaleké vesnice. Dva – to je ta nejmenší skupina, není to vlastně žádné shromáždění. V tom by tihle dva učedníci na cestě vyhověli i dnešním opatřením proti koronaviru, podle nichž se lidé nesmějí shromažďovat. Vidím to i za oknem: čas od času tu projdou malé skupinky, dva nebo tři jedou spolu na kole, dva nebo tři si jdou zakopat nebo házet s míčem, dva nebo tři na lavičce, na procházce, dvě nebo tři jdou na trávu pro králíky…

Tihle dva ovšem nešli na procházku, odcházeli z Jeruzaléma, kam přišli s Ježíšem slavit svátky – a místo oslavy tam prožili strašnou věc. Ježíš, v ně­hož skládali veliké naděje, byl zatčen, narychlo odsouzen a popraven. A oni o tom teď spolu přemítají, jsou z toho smutní, zklamaní, možná až vyděšení. Mají toho plnou hlavu. Plnou hlavu Ježíše – který prohrál. Nebylo nakonec nic platné, že byl „prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i před vším lidem“. Už už se zdálo, že v něm je opravdu Bůh při díle, že ty naděje a očekávání, že Bůh zasáhne, pomůže lidem z jejich trápení, přinese nápravu malých i velkých věcí – že se to skutečně děje v tom, co Ježíš říkal a dělal. Jenomže, zase se ukázalo, že lidská nedůvěra, moc násilí, zloby zrady má nakonec navrch. Ježíše popravili, žádný nebeský zázrak tomu nezabránil, Bůh opět mlčel a dějiny šly svou cestou, tou, jakou všichni známe. Ty naděje byly marné, zase jsme si něco namlouvali, zase jsme se nechali hloupě nadchnout.

O tomhle ti dva přemítali a tak to vyprávěli jakémusi podivnému poutníko­vi, který se k nim na cestě připojil. Podivnému, protože šel zřejmě jejich ces­tou, také z Jeruzaléma, ale vyptává se jich, co to spolu probírají, jakoby o tom, jak sváteční oslavu narušila poprava, vůbec nevěděl. Vždyť to byla nepo­chybně „hlavní zpráva“ těch dní, zpráva, která překryla všechno ostatní. „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo,“ řekne tomu poutníkovi jeden z těch dvou, Kleofáš. Ale vždyť ten zvláštní poutník, to je přece Ježíš sám! Ten, o kterém celou dobu mluvili, ten, jehož měli plnou hlavu! Není to až legrační? Právě jemu říká Kleofáš: „ty jsi asi jedi­ný, kdo neví…“ Neví, co vědí všichni. Neví, jak byla zklamána naděje mnohých. Neví o popravě toho nadějného, mocného proroka. Jediný, kdo neví…

Jak to, že Ježíše jeho vlastní učedníci, jeho nejbližší, nepoznali? „Něco jako by bránilo jejich očím,“ napsal evangelista. To „něco“ možná byla jejich zkušenost, to, co „přece ví každý“. Každý přece víme, co je smrt. Že to je konec, konec všech konců. Že kdo je mrtvý, na toho se dá už jen vzpomínat, se smut­kem se ohlížet na to, co bylo a už není. O tom můžeme přemýšlet shora dolů a zdola nahoru, ale nic tím nezměníme, tak to prostě je. To, jak si tu změnu a nápravu světa, to „vykoupení Izraele“, lidé předsta­vovali, nevyšlo. Prorok byl usmrcen. S tím se nedá nic dělat. Jak by mohli poznat vzkříšeného? Jak bychom my mohli poznat vzkříšeného? Něco takového je zcela mimo naše představy, i když jsme si už za ty dva tisíce let, co nás dělí od těch událostí, zvykli o tom mluvit a uvažovat. Ale nevymysleli jsme asi o nic víc než ti dva učedníci na cestě do Emauz. Víme, jak to se světem je. Každý to ví, to je naše zkušenost. Nedá se s tím nic dělat.

Udělá s tím něco vzkříšený Ježíš? Nejdřív se zdá, že ne. Nedějí se tu žád­ná kouzla. Žádné světlo z nebe, které by učedníky konečně osvítilo. Ten podivný spolucestující jen jejich pozornost obrací k tomu, co už nepochyb­ně znali, k Písmu, k Bibli: „začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma“. Boží poslové a služebníci, jako byl třeba Mojžíš, kázali Boží slovo a také pomáhali lidem snášet trest za jejich hříchy. Vedli je znovu k Pánu Bohu a ke smíření s ním. Učili lid hledat Boží odpuštění. A tak ukazovali k tomu největšímu, pravému služebníku od Hospodina – k Pánu Ježíši.

Taková biblická hodina na cestě. Žádné zázraky se nedějí – nebo přece jen? Později na to budou vzpomínat tak, že je to chytlo u srdce: „Což nám srd­ce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ Jako by Písmo, Bible, ty příběhy Božího lidu Izraele a Božích napomínání i zaslíbe­ní, bylo pro ně do té doby uzavřenou knihou, knihou, kterou třeba znali, ale ve skutečnosti nevěděli, co v ní je. A najednou se jich to dotklo. Chytlo je to u srdce. Třeba se ukázalo, že ty naděje, které spojovali s tím zvláštním, na­konec popraveným prorokem, nebyly tak liché, marné, mylné. Hořící srd­ce: to v nich způsobil ten vzkříšený. Žádným kouzlem, ale výkladem Písma.

Ale zvláštní věc: uvědomili si to až zpětně, ve vzpomínce. Teprve poté, když „se jim otevřely oči a poznali ho“ – když poznali vzkříšeného Ježíše, když poznali, že ten, jehož měli za mrtvého, je s nimi. Jinak, nově, ale mocně. Také zvláštní, jak evangelista tohle poznání, tohle „prohlédnutí“ popisuje: „poznali ho – a on zmizel jejich zrakům“. Podivné: dokud jej měli před očima, nepoznali ho, „něco jako by bránilo jejich očím“ – a jakmile jej poznali, už ho neviděli. Zmizel jejich zrakům, ale ta jistota, že je s nimi, ta zřejmě nezmizela, ta zůstala.

Významné je také, co je k tomu poznání vedlo, co se stalo tím poznávacím znamením, kdy je to „trklo“ a oni pochopili: tohle je přece Pán. Ne že by se mu nějak lépe podívali do tváře nebo na šaty, nepoznali ho podle barvy očí, nýbrž – podle gesta. „Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim…“ Tohle gesto jim ho nezaměnitelně připomnělo. Tohle tomu vzkříšenému „zůstalo“ z té doby, kdy s nimi chodil a setkával se s nimi u stolu, ještě i u té poslední večeře v předvečer své popravy je takto hostil a ujišťoval, že jeho smrt jim je k dobru: „za vás, pro vás…“ To už mu zůstalo – to nám zůstalo. Tímhle gestem dodnes dává najevo svoji přítomnost – vzkříšený Pán. Tak ho poznali, jako toho živého, o němž mluví Písma. Proto v nich srdce hořelo, protože poznali, že to je pravda, nejen pěkná řeč, že se to týká jich a jejich světa, jejich smutků, nemocí, selhání, ano jejich vin. Že to je skutečnost, život – tak jako je živý ten, který je oslovil a který jim teď rozděluje chléb.

A to známe i my, i my ho podle toho můžeme poznávat. Můžeme se těšit, že i k nám se připojí na našich cestách, i když jsme třeba zrovna jen dva nebo tři. Můžeme otevírat Bibli a těšit se, že on nám ji otevře, takže nás to chytne za srdce. A můžeme se těšit, že se sejdeme u stolu, kde v tom gestu rozdíleného chleba a sdíleného kalicha zahlédneme toho, který pro nás zemřel a pro nás vstal z mrtvých. Vzkříšení znamená, že Ježíš mizí našim zrakům, ale přece si můžeme být jisti, že je s námi a přichází k nám.

Amen.

Píseň Svítá 289, Řekni, v co doufá srdce tvý

1. /: Řekni, v co doufá srdce tvý, :/
čistý ruce, čistej stůl, života půl,
řekni, v co doufá srdce tvý.

2. /: Řekni, co zbylo z lásky tvý, :/
vlastní mozek, vlastní vůz,
víš, co je blues,
ale už nezní v duši tvý.

3. /: Koukni, co zbylo z víry tvý, :/
kříž, co tlačí, nechceš nýst,
chceš mít co jíst
pro sebe a pro děti svý.

4. /: Koukni, co zbylo z lásky tvý, :/
břímě těžší kříže máš,
strach o garáž,
o čest a o známý vlivný.

5. /: Řekni, v co doufá srdce tvý, :/
sůvy hlas ti nedá spát,
bude se ptát,
řekni, v co doufá srdce tvý.

Modlitba s přímluvami Pane Ježíši Kriste, prosíme tě, otevírej nám oči, abychom tě poznali, když se k nám připojuješ. A promlouvej k nám, otevírej nám Písmo, aby naše srdce hořela. Dej, ať celá tvá církev na světě hoří plamenem víry a lásky tak, aby ostatní lidé mohli přijít a ohřát se, uzdravit se, nechat si pomoci díky tobě.

Přimlouváme se dnes za všechny, kteří putují tímto světem a trápí se, protože nevědí, co bude zítra. Za všechny, kteří ztratili, na co spoléhali. Za ty, kdo přišli o práci, za lidi, kteří ztratili zdraví a sílu. Za lidi, kteří ztratili svobodu a svá práva. Za lidi, kteří ztratili domov a nemají kde hlavu složit, co jíst, co pít, co si obléknout.

Buď nablízku každému, kdo trpí pro svou víru. Prosíme za pronásledované křesťany, naše bratry a sestry ve světě.

Prosíme za ty, kteří o tobě dosud neslyšeli, nebo naopak slyšeli zprávu překroucenou a nepravdivou. Dej, ať tvé evangelium je radostnou zprávou a jsou tu ochotní služebníci, kteří je vyřizují. Ať se dostane k dětem, k dospělým i starým, ano i k umírajícím.

(tiché prosby)

Ve tvém jménu se modlíme k nebeskému Otci: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

Píseň 473A, Vezmi, Pane, život můj

1. Vezmi, Pane, život můj, k své jej službě zasvěcuj;
moje dny, můj každý dech, slávu svou vždy hlásat nech!

2. Vezmi ruce, uč mne sám, co a jak kdy konat mám;
vezmi také nohy mé, ať jsou hbity k službě tvé!

3. Vezmi hlas, ať velebí tebe, Boha na nebi;
vezmi rty, bych hlásal všem, u tebe jak šťasten jsem!

4. Vezmi zlato, jmění mé, v oběť lásky upřímné;
vezmi mé i schopnosti, svou je řiď vždy moudrostí!

5. Vezmi chtění mé a zaň vždy jen tvá se vůle staň;
vezmi srdce, ustavuj v něm si trůn, ó Králi můj!

6. Vezmi lásky mé si květ, vezmi, co je tvého zpět;
vezmi tělo, duši sám, kéž ti všechno cele dám!

Požehnání Sám Bůh pokoje, kéž vás posvětí a zachová vašeho ducha, duši a i tělo bez úrazu a poskvrny až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal, on to také učiní. (1Te 5,23n)