Bůh pokorným dává milost. 1Pt 5,5b-11

Introit: Pane, v tvém milosrdenství doufám, moje srdce jásá nad tvou spásou. Budu zpívat Hospodinu, neboť se mě zastal. (Ž 13,6)

Písně: 291; děti 420,1.4.5; 312; 732; 772

Čtení: J 13,1–5

Milí bratři a sestry,

epištola se chýlí k závěru a apoštol své čtenáře znovu naléhavě napomíná: buďte pokorní, pokořte se pod mocnou ruku Boží – snášejte vše, co na vás přichází s tichostí, trpělivostí, vytrvalou láskou ke všem. To je jeho téma: posilnit křesťany v těžkých dobách, aby se nelekali ani nevzpouzeli, ale i uprostřed potíží, nepřátelství, útlaku stáli vždy na straně dobra, v dobrém přemáhali zlé a svým vzorným jednáním svědčili okolnímu světu a zvali jej k víře.

V Bibli vůbec se často mluví o pokoře – pokora je jednou z křesťanských ctností, typických vlastností křesťanů, takže nás apoštolovy výzvy nepřekvapují. Ovšem když se začtete do zpráv o době a společnosti, v níž se vytvářely první sbory a ve které vznikl Nový Zákon, zjistíme, že se v té době a společnosti mluvilo o pokoře málo a vůbec se nepovažovala za ctnost. A o tom, že se v naší dnešní době a naší dnešní společnosti o pokoře nemluví a rozhodně se nedává za vzor a příklad, o tom vás také nemusím dlouze přesvědčovat. Dnes je vzorem člověk, který má sebevědomí, umí se tvrdě prosadit, „prodat své schopnosti“, je svobodný, nezávislý, samostatný, hrdý. Takoví jsou hrdinové filmů, kandidáti na nejrůznější funkce, lidé, jakým prý patří budoucnost – k tomu jsou vychovávány a vedeny děti. V tom je tedy shoda – mezi starověkou dobou a římskou společností a tou naší dnes. A tak neuškodí se nad tím zamyslet, proč to tak je a hlavně, co ta pokora křesťanská vlastně je a není. – Může mít pokorný člověk současně vlastnosti, které jsme zmínili – hrdost, nezávislost, samostatné myšlení a rozhodování? Nebo je pokorný člověk jen poddajný slaboch, bez páteře, bez úcty k sobě samému – to, čemu posměšně říkáme „bačkora“ nebo „hadr“?

Jak to píše apoštol: „Všichni se oblecte v pokoru jeden vůči druhému.“ (5,5) To je zvláštně vyjádřeno. A ještě zajímavější je, když zjistíme, že v řeckém znění je doslova: „Všichni se přepásejte zástěrou v pokoru…“

Ale možná vám ta zástěra něco připomene. Jan vypráví, jak se Ježíš při poslední večeři přepásal zástěrou a myl svým učedníkům nohy. Četli jsme ten oddíl – jedna z posledních společných chvil, než bude Ježíš vydán nepřátelům – a On své nejbližší překvapí tímto činem – jako nějaký otrok vykoná tak špinavou práci, jako je mytí nohou. Z tohoto Ježíšova činu a postoje poznáváme, co je pokora: že to není jen určitý druh smýšlení, že to není jen výraz člověka, že pokora nezáleží v tom, že klopím oči a vyhledávám zásadně zadní místa v kostele. Že nikdy neřeknu jasně svůj názor a neprojevím žádnou aktivitu. Ne, to ještě není pokora, může to být spíš pokrytectví nebo dokonce jen jiná forma ješitnosti, když si někdo zakládá na tom, jak skromně vypadá, a nechá se dlouze přemlouvat, než se ujme slova či nějakého úkolu. Ale mnozí si to pletou a toto za pokoru pokládají.

Pokora v Ježíšově podání je služba, jakou Ježíš uskutečňuje celým svým životem. On o sobě říká: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ Takto slouží Ježíš na každém kroku: když se jako pokorný služebník Boží obrací ke všem bezvýznamným, ponižovaným, uráženým a přehlíženým. Ten, který o sobě prohlašuje, že mu Otec všechno dal, Pán všeho, se nestydí usednout za stůl s lidmi, jakým by žádný slušný člověk tehdy ani ruku nepodal. Obrací se k lidem, kteří nic nejsou a kteří mu za jeho službu nic nemohou nabídnout a ničím mu ji nemohou oplatit. To je pokora, pravá, ne přetvářka, gesto, ale služba, čin. Syn Boží se vzdává své slávy pro ubohé, hříchem ušpiněné lidi a ti mu za to stojí, ba dokonce si jich váží víc než vlastního života. – To je samo jádro biblické zvěsti. A jestliže On se tak pokořil, jak bychom my se neměli pokořovat – jak Petr píše: „pod mocnou ruku Boží“.

„Neboť Bůh se staví proti pyšným a pokorným dává milost.“ (5,5b) To je zkušenost všech bohabojných a moudrých lidí – to si Petr tady honem nevymyslel jako lacinou útěchu – to je citát Písma, který se několikrát opakuje – třeba u Joba či v knize Přísloví a který dokládá také řada příběhů: vzpomeňte na nejslavnějšího krále – Davida.A tuto zkušenost mnoha generací pokorných služebníků Bůh definitivně a jednoznačně potvrdil, když vzkřísil Ježíše z mrtvých. Když se zastal toho světem, církví i státem odsouzeného, zavrženého a popraveného Ježíše Nazaretského. Tím Bůh jasně potvrdil pravdivost a platnost těchto zásad svého jednání, že On se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost. Tím, že ukřižovaného Ježíše vzkřísil z mrtvých, tím Hospodin jednou provždy zpečetil, že On nikdy nevstoupí do žádného spolku s mocnými, zpupnými, arogantními a pyšnými tohoto světa a církve. Ti všichni – a v tom záleží jejich pýcha – jsou přesvědčeni, že jim náleží svět a budoucnost a že to ostatní musejí uznat a respektovat, že oni – ti pyšní a zpupní – jsou pány, kteří rozhodují. Vzkříšením poníženého, zavrženého, poplivaného Ježíše Nazaretského Bůh přes to udělal jednou provždy škrt: ne, to neplatí! Všecko na světě momentálně můžete mít, ale mne za spojence a mne na své straně nemáte a nikdy mít nebudete. A můžete si to psát na opasky a na vlajky a na bankovky, že je Bůh s vámi a že vám žehná – není to pravda! Zásada mého jednání je, že se stavím na odpor pyšným a pokorným dávám milost, říká Hospodin.

Tak vypadá pravá pokora: projevuje se v lásce a službě, a proto nemá nic společného s pasivitou a poddajností, která sebou dává vláčet a zmítat lidmi a poměry. Není to měkkost charakteru, který se dává formovat a deformovat svým okolím. Křesťan není jen kus hadru. Naopak. Je to člověk vzpřímený, jak jsme to zpívali: „Zpříma choďte, pozdvihněte hlavu – nechte mocným moc a slavným slávu, o jejich se přízeň neproste…“ Věřící člověk ví, že má cenu a důvod k hrdosti – ne v sobě samém, ale proto, jakou cenu má před Pánem Bohem, jak je Bohu důležitý a vzácný – už nikomu jinému nepatří a nepodléhá, než Bohu samému.

„Pokořte se pod mocnou ruku Boží“ – ne lidskou. Boží ruka je nad námi nade všemi, pod ni se skláníme. Vždyť sami bez Boha nic nedokážeme, přijímáme pokorně z Boží ruky soud nad svým hříchem, ale současně i milost, z níž se dá nově žít.

„Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží.“ – Apoštol ví, že máme starosti. I on se jistě učil vkládat je na Pána. A s touto zkušeností k tomu vyzývá i své čtenáře. Je tu možnost od starostí se osvobodit, protože Bohu na nás tolik záleží, že naše starosti přijímá a nese je sám. Nenechte si namluvit opak. Proto „buďte bdělí, buďte střízliví.“ – Znovu a znovu k tomu apoštol vyzývá, protože také dobře ví, že právě ve starostech je velké pokušení podlehnout ochromenosti a pasivitě. Takovým ohrožením a nebezpečím musejí křesťané procházet snad v každé generaci. Ale při zvláštním ohrožení je z toho najednou „lev řvoucí.“ Ke lvu, chystajícímu se ke skoku na svou kořist, připodobnil apoštol nepřítele, který nás chce odtrhnout od důvěry v dobrou Boží ochranu. Dlouho obchází a dlouho nahlodává naši víru. Když dlouho trvá tíseň a vyhlídky do budoucna jsou neblahé, nepřítel má větší šance zmocnit se nás. Místo Božího, slyšíme temný hlas, který se víc a víc vtírá do naší pozornosti třeba slovy jako: drahota, inflace, válka, pandemie … Nejsme časem v pokušení propadnout strachu, že to nemusí dlouho trvat a také nás to dostane? Že nás to hrozí pohltit? „Váš protivník, ďábel, obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil.“ Hrozí, že místo bdělosti a pozornosti vůči Božímu hlasu, dopřejeme sluchu hlasům nepřátelským, víru v Pána Ježíše Krista, našeho Spasitele, popírajícím.

Ale to my nemusíme! Pokud nám ještě trochu bdělosti a střízlivosti zbylo, poslouchejme, co nám tu radí apoštol: „Vzepřete se mu, zakotveni ve víře!“ Tak je to přece v Písmu na mnoha místech. Pozor, varoval Hospodin Kaina, „Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout!“ (Gn 4,7) Vzepřít se ďáblu totiž znamená aktivně konat dobro. Konat to, co tento nepřítel Boží nemá rád. V dobách utrpení všechny temné stíny nabývají obludných rozměrů. Proto se tu mluví o ďáblovi jako o osobě. Ale to neznamená, že by měl větší moc. Že by na něj moc lásky a věrnosti Hospodinu nestačila. Samozřejmě stačí. A teď apoštol připomíná: Nejste v tom přece sami. Nejste první, na koho přišlo utrpení. „Pamatujte, že vaši bratři všude ve světě procházejí týmž utrpením jako vy.“ – Teď není na místě pasivita a poddajnost, ale rázný odpor. Se zlem se musí bojovat! Dříve jsme si možná mohli dovolit ve víře poklimbávat. Ale dnes už ne!

Přece však to utrpení nebude nekonečné. Pán jej vidí jako dočasné, krátké. Protože to pravé a věčné, co nám připravil, ten základ na který nás postaví, je věčná sláva v Kristu – ukřižovaném, ale pak slavně vzkříšeném. Taková je mocná ruka Boží a taková je veškerá milost, která se v Bohu naplnila a naplňuje i při nás. Pod ni a pod nikoho jiného se máme pokořovat. Amen.

Modleme se.

Pane náš, Ježíši Kriste, tys nám svou pokornou službou připravil vysvobození. Boží mocná ruka se přiznala ke tvé pokoře a vyvedla tě z hrobu do života. Vyznáváme, že je nám tato cesta pokory stále vzdálená a málokdy se podvolujeme tobě. A tak se dostáváme do područí zlého a smrtícího nepřítele. Prosíme, neopouštěj nás, tak jako jsi neopustil své učedníky, abychom se jako oni setkali s tebou, Vzkříšeným a mocným Pánem. Amen.