Prozíraví jako hadi, bezelstní jako holubice: Matouš 10,16–25

Introit Ježíš praví: Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se: já jsem přemohl svět (J 16,33)

Písně 3, 438, 468, 458,2.5

Čtení Skutky 6,8–15 + 7,1–2a.54–60

Kázání Matouš 10,16–25

1. Druhý svátek vánoční nám ukazuje Vánoce z druhé strany. Z té, na kterou moc nemyslíme, na kterou snadno zapomínáme. Dokonce se nám může zdát – mnohým lidem se to určitě tak zdá – že Vánoce jsou tu právě od toho, aby nám alespoň na chvíli takové zapomenutí umožnily. Abychom na chvíli mohli nechat někde venku tu spoustu všedních starostí a obav, které na nás doléhají, abychom alespoň na chvíli mohli zažít tu vánoční „pohodu“, pobýt v klidu s těmi, které máme rádi a kteří mají rádi nás. Alespoň na chvíli vstoupit do jiného světa, trochu tajemného, pohádkového, světa, kde všechno dobře skončí. To je ta příjemná, přátelská, slibná stránka Vánoc – kvůli níž máme všichni (nebo skoro všichni) Vánoce rádi, proč se na ně těšíme, chystáme, děláme všechno pro to, abychom z toho „kouzla Vánoc“ něco prožili.

A proto se také někdy Vánoc bojíme: co když se to nepovede, co když budeme sami, co když na nás ten syrový svět dolehne tak těžce, že se žádné „kouzlo“ nepodaří vykouzlit? Nemoc, úmrtí v rodině, nebo jen hádka (místo pohádky)… A nebo válka. Jak asi prožívají „kouzlo Vánoc“ letos na Ukrajině?

Vánoce však mají také druhou stranu, která se nám ukazuje, už když si pečlivěji všímáme toho příběhu, který si o Vánocích připomínáme, příběhu narození Ježíše Krista. Stojí za to si toho všimnout. Ano, v tom příběhu, v obou jeho odlišných verzích, které máme u evangelistů Matouše a Lukáše, je cosi krásně tajemného. Připomínáme si přece narození Spasitele, tedy zachránce a pomocníka. Matouš vypráví o mudrcích od východu, kteří se mu přišli poklonit, Lukáš zase o pastýřích a o nebeských zástupech andělů. Ale v obou těch verzích se nám současně také velmi důrazně připomíná ta druhá strana Vánoc. To tajemné a krásné kouzlo Vánoc ani podle jedné z těch zpráv nespočívá v nějakém útěku, nebo jen odklonu od toho syrového světa „venku“, neodehrává se v nějakém útulném „koutku“, do nichž se k oslavě Vánoc rádi uchylujeme my. Podle Lukáše novorozeného Ježíše musela jeho matka položit do dobytčího krmelce, podle Matouše musela celá rodina brzy po Ježíšově narození uprchnout do Egypta, aby dítěti zachránili život.

Ten svět, od něhož my si alespoň občas chceme odpočinout, patří do vá­nočního příběhu. A my si uvědomíme, že to tajemně krásné „kouzlo Vá­noc“ spočívá vlastně právě v tom, že Bůh sám nad tím naším světem, syrovým a v lecčems ošklivým, a někdy i hrozivým, neohrnul nos, neuhnul pohledem jinam, ale vstoupil do něj. Za námi. Že Boží „spasení“, ta pomoc a záchrana nemá podobu nějakého záchranného lana, které by nám, resp. těm, kdo by k němu doběhli prv­ní, Bůh spustil z nebe, abychom se po něm mohli vyšplhat někam pryč, ale že ji přinesl tento Ježíš zvaný Nazaretský, narozený v Betlémě. A popravený v Jeruzalémě.

To je tedy ta stránka Vánoc, kterou nám připomíná Druhý svátek vánoční, který je zároveň také svátkem Štěpána, prvního křesťanského mučedníka – prvního člo­vě­ka, který svoje spolehnutí na tohoto Spasitele, na Boží pomoc a záchranu v Ježíši Kristu, zaplatil životem. A k tomu se vztahuje také dnešní evangelijní čtení.

2. Ježíš tu říká: hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky To se nám neposlouchá moc příjemně. Už to já vás posílám Vánoce jsou jistě pozváním. Tak to – správně – pochopili pastýři, když si v odpověď na andělské zvěstování řekli: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil“ (Lk 2,15). Evangelista Lukáš ty pastýře nepochybně dává za příklad svým čtenářům, tak to zpíváme v řadě vá­nočních písní a koled: „Půjdem spolu do Betléma…“ Ale máme také vědět: ten, jehož narození si o Vánocích připomínáme, k němuž se duchovně vydáváme, je zároveň ten, který nás s tou zprávou, s tou radostnou zprávou – posílá.

Ono už to zaznívá v andělově poselství pastýřům: „zvěstuji vám velkou radost, která bude pro všechen lid“. Pro všechen lid, to znamená také pro nás – ale nejen pro nás. Ani o vánocích nemáme zapomínat na toto poslání.

Nedobře se nám však poslouchá hlavně to další: Ježíš své svědky – ty, kdo mu uvěřili a z jeho evangelia se zaradovali jako Lukášovi pastýři nebo Matoušovi mudrci z východu – posílá jako ovce mezi vlky.

Mezi vlky – tomu rozumíme. To je ten všední syrový svět, o kterém jsme mluvili a na který nám ani Vá­no­ce nedají zapomenout. „Člověk člověku vlkem“ – tak už ve starověku obrazným úslovím vystihovali vzájemnou nevraživost, s níž se v lidské společnosti často setkáváme. (Stranou teď můžeme ponechat, že toto úsloví příliš neodpovídá skutečné povaze vlků. Jde v něm o to, jak běžně vlky lidé vnímají: bojíme se jich, protože to jsou šelmy dost velké a silné na to, aby člověka zabily.)

Tedy dobře: mezi vlky. Ježíš si nedělá o našem světě žádné iluze a chce, abychom ani my nežili v iluzi, v nějakém závětří, v němž bychom si ty pěkné a hřejivé iluze mohli pěstovat. Ale on říká: posílám vás mezi vlky jako ovce. Na obraz ovcí jsme zvyklí v jiné souvislosti. Známe tu krásnou řeč z Janova evangelia, v níž se Ježíš sám představuje jako „dobrý pastýř“, který své ovce miluje natolik, že jim dává přednost před svým vlastním životem. Smíme-li se považovat za jeho ovce, je to ujištění o bezpečí: „nezahynou na věky a nikdo je z mé ruky nevyrve“ (J 10,28). Ale tady máme slyšet, že nás tento pastýř vysílá jako ovce mezi vlky. Není to totéž, jako kdyby řekl: „posílám vás na jistou smrt, na misi, která nemůže dopadnout dobře“?

3. Není. Být jako ovce mezi vlky nepochybně znamená ohrožení. Ale není to mise předem ztracená, tak to Ježíš jistě nemyslí! To je zřejmé ze slov, která následují: buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice. Těm, které posílá, Ježíš hned také radí, jak v té situaci obstát. Není zdaleka samozřejmé, že ovce mezi vlky nepřežijí, jen k tomu musí užít jiné prostředky, jiné „zbraně“ než jsou vlčí zuby. V různých variantách něco podobného známe třeba z pohádek: jak zdánlivě slabší, bezbranný, obstojí v ohrožení, které zdánlivě znamená jeho jistou zkázu. O to tu Ježíšovi jde: abychom se učili obstát jako ovce mezi vlky.

A to pomocí hadí obezřetnosti – nebo také rozumnosti, prozíravosti – a holubičí bezelstnosti – ne­bo také „nedvojakosti“, prostoty. To je obraz křesťanské existence v tomto syro­vém a v mnohém nebezpečném světě, o němž si nemáme a nemusíme dělat žádné iluze.

Tedy především, zopakujme to: Ježíš nás neposílá jako vlky mezi vlky. Neříká: dobře, mezi sebou, uvnitř Božího stáda, se chovejte jako ovce, ale venku, tam musíte nasadit ostré zuby a ostré lokty, jako to dělají všichni. Právě že ne: ovcemi můžete a máte být stále, to svědectví evangeliu, s nímž vás posílám, spočívá také a především v tom, že i mezi vlky zůstanete jako ovce a svou existenci obhájíte jinými zbraněmi.

Hadí prozíravost a holubičí bezelstnost. Vypadá to trochu jako spojení nespojitelného. Had a holubice jsou – podobně jako vlk – ztělesněním typických vlastností, postojů. Had nám připomene první kapitoly Bible: „nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had“ (Gn 3,1). Přirovnání k tomu až ďábelsky chytrému živočichovi je zřejmě záměrně provokativní. Můžeme si všimnout, že Ježíš i jinde jako vzor prozíravosti volí provokativní přirovnání, třeba onu morálně velmi problematickou postavu nepoctivého správce v podobenství z Lukášova evangelia (Lk 16,1–9). Zřejmě tuto maximální chytrost, prozíravost, až i nápaditost, vynalézavost, považuje pro ty, které vysílá, za velmi důležitou – a zároveň velmi nesamozřejmou. Proto ty provokativní vzory. Křesťanská víra se zřejmě mnohým – a to včetně těch, kdo ji sdílejí! – jeví tak, že člověka vede k postoji jakéhosi naivního jelimánka – hloupé ovce, na které si každý vlk snadno pochutná. To tedy ne: křesťanská víra vede člověka k prozíravosti, ano chytrosti.

U prozíravosti je ovšem vždycky důležité, vzhledem k čemu je člověk prozíravý. Ježíš nás vede k prozíravosti vzhledem k evangeliu. Kristovo evangelium je totiž pravda o světě, a to nikoli o nějakém ideálním, vysněném světě, ale o tomto našem syrovém a v lecčems ošklivém světě.

Proto také k té chytrosti, prozíravosti až hadí, patří ta druhá, jen zdánlivě protikladná část: bezelstní jako holubice. Holubice je pták, který v biblické tradici připomíná především Božího Ducha, Ducha svatého. Ta bezelstnost, „nedvojakost“, prostota, o kterou tu jde, zřejmě spočívá především ve spolehnutí na Božího Ducha. Na to, že Bůh je tu svojí účinnou mocí s námi, že se s tím dá i uprostřed našeho světa skutečně počítat. Že proto chytrost, prozíravost nespočívá v nějakém chytračení, myšlení „za dva rohy“ a vymýšlení lstí a podrazů.

O Duchu Božím mluví Ježíš vzápětí výslovně, doporučuje: „když vás obžalují (tj. kvůli víře), nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit, neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit – nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce“. To neznamená, že bychom neměli přemýšlet o své víře a o tom, jak se o ní srozumitelně vyjádřit. Znamená to však, že není třeba mít předem připravenou nějakou neprůstřelnou obhajobu, díky níž se z každého obvinění kvůli víře spolehlivě vysekám. Myslet si, že to můžeme mít jaksi předem „v kapse“ – jako by všechno záleželo jen na nás a na naší přípravě.

Tedy prozíravost, jež však není jen lidskou vychytralostí, uměním „v tom chodit“, nýbrž spolehnutím na to, že moc Božího království, jak se nám odhalila v Ježíši Kristu, je reálnou mocí už nyní a že tato naděje je výpovědí o tom, jak to se světem a s námi nakonec bude. A bezelstnost, jež však není naivní hloupostí, nýbrž – opět – prostým spolehnutím na Božího Ducha, který není šifrou pro naši sílu, moc a dobré nápady, nýbrž skutečnou Boží mocí. Tak mohou podle Ježíše ovce obstát i mezi vlky. K tomu nás Ježíš zve, ano vysílá. V tomu mu můžeme, ano máme být svědky.

4. Mohli bychom to vyjádřit ještě jinak – s pohledem na to vánoční, betlémské narození. To v Betlémě narozené dítě nám může být vzorem a zárukou toho zvláštního spojení prozíravosti a bezelstnosti, té existence ovcí mezi vlky. Dá se říci, že Ježíš v té řeči vysílající učedníky nás vlastně vyzývá, abychom vzali to vánoční poselství vážně jako výpověď o našem nesvátečním, reálném, syrovém a v lecčems ošklivém světě.

To dítě, které se narodilo, i když pro ně zdánlivě „nebylo místo“ – ten muž, který neuplatnil proti svým nepřátelům žádnou vnější sílu, zemřel na kříži, a přece jeho smrt nebyla tou poslední skutečností, protože „třetího dne byl vzkříšen“. Tento Ježíšův příběh od svého počátku až do svého konce je nám zárukou, že není hloupostí, nýbrž naopak velmi prozíravým postojem považovat se stále, nejen ve dnech svátečních, nejen v kostele a v církvi, za ovce, které mají dobrého pastýře, z jehož ruky je nic nevyrve.

Modlitba Pane Ježíši Kriste, přiznáváme, že nám křesťanská víra nepřipadá jako dobrá výbava pro život ve světě. Láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost, sebeovládání – to všechno nám často připadá prostě jako slabost, jako něco, co se do našeho světa nehodí. Raději často jednáme prostě tak, jak jedná většina, „jak to dělají všichni,“ namlouváme si. Raději se často spoléháme na vlastní chytrost. Prosíme tě, odpusť nám to. Prosíme tě, dej nám znovu zakoušet svoji moc, přítomnost tvého Ducha, moc tvé lásky. Amen