Povolání za rybáře lidí: Lukáš 5,1–11

Introit: Slovo Boží se nevrací s prázdnou, nýbrž vykoná, co Hospodin chce, vykoná zdárně, k čemu On je poslal. (Iz 55, 11)

Písně: 589; (s dětmi 714); 275; 679; 777

Čtení: Iz 6, 1–8

Milí bratři a sestry,

naše dnešní čtení o povolání rybářů za Ježíšovy učedníky a pracovníky začal Lukáš velmi optimistickou zprávou o velikém zájmu o slovo Boží. Celé zástupy lidí se tlačily na Ježíše, aby mu byly co nejblíž a aby jej slyšely kázat. Když si tu scénu představíme, tak nám však může připadat až trošku přehnaná a nedůstojná, protože ti posluchači se chovají podobně jako fanoušci na nějakém koncertu nebo na fotbale, když jejich superstar nebo primadona není najednou oddělena ochrankou. Málem by Ježíše zatlačili do jezera, málem by ho snad utopili, jak jej chtěli mít každý pro sebe a co nejblíž. A Ježíš je nucen ustupovat pořád dál, až k té vodě. Copak takto se dá poslouchat kázání? – Trošku to vyvolává rozpaky a možná si už nejsme jisti, že tohle bychom opravdu chtěli. Sami se mačkat v davu? A nebo postarat se o tolik posluchačů, kteří by přišli ke slovu Božímu sem? Ačkoli představa, že bychom museli před první lavice přidat židle až málem ke kazatelně, není nepříjemná. Ale bude to pak už jen dobré? Znamenají plné kostelní lavice probuzenou víru na zemi? Ježíš opravdu tyto zástupy lidí u jezera nevychvaluje za to, že přišli. A nakonec, z těchto dychtivých posluchačů si své budoucí učedníky nevybírá. Množství lidí asi není to hlavní, co nám dnešní evangelium chce sdělit.

Ale nemělo by to teď vyznít tak, že Ježíš se těch lidí chce zbavit. To rozhodně ne. On ví, že je k nim poslán a chce jim sloužit. Proto požádá o pomoc náhodného rybáře, který po noční směně spolu se společníky své firmy připravuje lodi a sítě na další směnu. A nebo to nebyla náhoda, že to byl zrovna Šimon, jehož loď si Ježíš vybral a prosil ho, aby odrazil kousek od břehu a on aby z té Šimonovy lodi mohl učit zástupy? Nevíme. Je však pravda, že v předchozí kapitole evangelista Lukáš psal již o tom, že Ježíš vešel do Šimonova domu a uzdravil tam matku jeho manželky z horečky. Ale i když tou dobou už byl Ježíš mezi lidmi populární a vyhledávaný, tak Šimon ani jeho druhové v těch dychtivých zástupech nejsou. Nýbrž věnují se své obvyklé práci. A Ježíš se tomu nijak nediví, nekritizuje je za to. Jen docela případně požádá, aby se Šimon zapojil při své práci ještě také do práce Ježíšovy. Díky té lodi mohl Ježíš dál mluvit o blízkosti Božího království. Udělal si z ní plovoucí kazatelnu. Mezi ním a davy lidí je teď prostor ke zklidnění. Příležitost, aby ustala tlačenice a možná i davová psychóza a každý měl možnost v klidu poslouchat a promýšlet to nové, co spolu s Ježíšem mezi ně přišlo. Ale každé kázání má svůj konec; lidé odejdou domů a kdo ví, co se v nich dál odehrává… Ale není to nemístná věta? Když jsme dnes začínali bohoslužby povzbudivými slovy proroka Izajáše: „Slovo Boží se nevrací s prázdnou. Koná a vykoná, k čemu bylo posláno“ ?

Šimon a jeho kolegové rybáři byli bezděky také posluchači slova Božího. I na ně to Slovo mělo vliv. A o nich právě evangelista píše. Tím jistě nechce tvrdit, že v zástupu lidí se nenašli další, kteří dali na Ježíšovo slovo, protože v něm poznali slovo Boží. Ale my slyšíme jen o Šimonovi a jeho druzích. Proto si všímáme jich.

„Když Ježíš přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu!“ A Šimon poslechne a udělá to. Pravda, nejdřív měl námitku, kterou si jako profesionální rybář neodpustil: že se prý namáhali celou noc a nic nechytili – z čehož má být zřejmé, že za dne je rybolov odsouzen k neúspěchu již předem. Ale z té Šimonovy odpovědi víc než poučení zkušeného rybáře vyčnívá přiznání – „namáhali jsme se a nic jsme nechytili.“

U lovu ryb je lidský úspěch a neúspěch vidět na první pohled. V každé naší práci tomu tak není a možná proto mnozí z nás by nepřiznali, že ačkoli se namáháme, přece nám to nestačí na dostatečnou obživu a zabezpečení rodiny. A nebo jinak: že všechna naše profesionálnost a dřina nestačí na to, abychom byli v životě spokojeni, náš život byl smysluplný a druhým lidem prospěšný. Ale v každém případě má být ten nepravděpodobný úspěch – že najdou ryby za dne – spojen s lidskou normální denní činností. A tam se zázraky nedějí. Ježíš zázraky dělá. On je umí a my jej o ně prosíme. Nevíme, jak je dělá, vždyť jsou to zázraky. Ale myslíme si, že naše role v nich je pouze čekat na ně. Neplést do slyšení Božího slova svou vlastní práci, svůj život, pracovní týden a tak dále. Zázraky přicházejí přece z nebe, ne ze země! Nějaká špinavá práce třeba s penězi nebo s obtížnými lidmi přece s Božími zázraky nemůže být propletena. Tak to lidé nejčastěji chápou.

Ale scéna na Šimonově lodi takové chápání zázraků zpochybňuje. Ježíš opravdu vstupuje doprostřed běžné lidské práce pro obživu. Kdyby Šimon loď nepůjčil, nevyplul na hlubinu a nerozprostřel sítě k lovu, žádné ryby by nebyly. Znamená to tedy, že teprve s Ježíšem na lodi, s Ježíšem v naší denní práci, můžeme čekat úspěch a štěstí? Rozhodl se Šimon podle toho, když odpověděl: „Ale na tvé slovo spustím sítě“? A vydal se na hlubinu … do neznáma, do nebezpečí, a tím také do svých vlastních nepoznaných hlubin? I to můžeme promýšlet. Přiložil ruku k dílu, ale výsledek nechal na veliteli svého plavidla. „Mistře (nebo také Veliteli), na tvé slovo spustím sítě.“

„Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly.“ Nevídaný, neslýchaný úlovek! Vyvolal nadšení? Vyvolal zvrat v Šimonově životě a v životě ostatních rybářů? – Ano, ale ne tak, jak by se dalo čekat. Žádná zbožná reakce typu: Ježíši, staň se kapitánem lodi mého života a od teď budeme spolupracovat! Bylo to právě naopak: Šimon Petr – zde poprvé s tímto druhým jménem – když vidí ty málem se trhající plné sítě a ty málem se potápějící lodi, tak Ježíše na své lodi nechce. Ve svém životě jej nechce. Docela jej to srazilo na kolena: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný!“ Poznal, že Ježíš je víc než kapitán jeho byznysu, než expert, který zná svět a jeho zákonitosti lépe než kdo z lidí. Nelze jej zapřáhnout do vlastních plánů a zájmů. On je Pán, před nímž člověk najednou vidí, jak na tom sám skutečně je: hříšný člověk před svatým Bohem. Ten zázračný úlovek ryb ukazuje, že tento svět nemáme v rukou my lidé svou prací, nýbrž Ježíš svým slovem. K tomu ten úlovek ukazuje jako znamení.

Zajímavé je, že to vše Šimon poznal ne, když byl na dně, po svém neúspěchu. Ale po tom zázračném úspěchu! Úžas se jej zmocnil proto, že poznal Pána, jehož slovo stačí na svět, na každé stvoření, protože on je Pánem nebe, země i vod. A jeho slovo je slovo Boží. A tak jako to známe již ze Starého Zákona, že vidění Boha vyvolává v člověku bázeň, tak teď se ukazuje, že sám Bůh, před kterým člověk nemůže nic, než ve zbožné bázni padnout na kolena, sám Bůhpřichází do světa v tomto Ježíši!

Ale tím to nekončí. Ani zázračný úlovek, ani Šimonova víra nejsou vrcholem celé události u jezera Genezaretského. Tím zavrcholením je Ježíšovo povolání. Ne přinucení a převýchova hříšného člověka. Ale osvobození od strachu z vlastní omezenosti a bezmoci vůči udržení života, míru a pokoje a především vlastní existence před Bohem. Ježíš svým slovem pozvedá Šimona a jeho bázeň před Bohem přetváří v odvahu. Řekl mu: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“

Toto pověření k apoštolské službě nebylo dáno pro zvláštní schopnosti Šimona Petra a těch dalších rybářů. Vždyť bohatý úlovek ryb nebyl jejich zásluhou. Ale byl důležitý, protože posloužil jako znamení, že právě i ten nový „lov“ bude dílem toho, který je pověřuje: Ježíše samotného. Pověření „lovit lidi“ znamená získávat živé lidi pro Krista.

„Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.“ – Tak jednoduše evangelista zapsal odpověď prvních Ježíšových učedníků. Ty první čtyři rybáře – Šimona Petra, jeho bratra Ondřeje, Jakuba a Jana Zebedeovy – známe nejvíc, protože znovu budou jmenováni a budou zaznamenána i jejich slova a dokonce úmysly. Ale nejvíc samozřejmě toho budoucího Petra, který je postavou, na které ono lidské „nahoru dolů“ vidíme vždy na první pohled. Je jakýmsi naším zrcadlem, ve kterém můžeme odhalit i sebe; to jak na tom jsme před Bohem my. Dnes, na začátku následování Ježíše Krista, na tomto učedníkovi můžeme vidět leccos užitečného i pro svou víru. I nám se totiž nejednou může Boží slovo jevit jako velmi nepravděpodobné, smělé, nevyzkoušené, ba do normálního života nepraktické … Slovo, u kterého si říkáme: Co když … to nevyjde, pak přijdu o dosavadní jistotu, i když nebyla nic moc.

A ano, opravdu tomu tak je: víra a následování Krista je krok do neznáma. Je to krok k opuštění našich vyšlapaných cestiček. Je to krok těžký. Ale je tu také dosvědčené vyznání mnoha učedníků a služebníků, kteří přišli po těch prvních rybářích. Kteří také na zavolání Pána všechno opustili a šli za ním. To vyznání může znít např. „Pán můj a Bůh můj.“ A nebo: „Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Může nás to povzbudit. Ovšem ani my dnes vlastního rozhodnutí a své odpovědi ušetřeni nejsme.

Modlitba.

Pane, děkujeme, že ti záleží na každém z nás. Na odpovědi každého člověka. A že pro každého z nás jsi přišel, šel jsi na kříž, umřel a vstal z mrtvých. Děkujeme, že na cestu k pravému životu můžeme jít za tebou. Amen.