Odpočinutí pod Ježíšovým jhem: Matouš 11,25–30 (neděle 9. 7.)

Čtení: Izajáš 29,13–19; 1. Korintským 1,26–31

Písně: 84, 577, 524, 501,1.5–7

Kázání: Matouš 11,25–30

25 V ten čas řekl Ježíš: „Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. 26 Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. 27 Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. 28 Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. 29 Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. 30 Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“

1. Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Minulou neděli jsme slyšeli Ježíšova slova, která se nám nesnadno poslouchala – o jeho výlučném nároku, o neklidu, ano boji, který jeho příchod do světa vnesl, slova o následování na cestě kříže. Dnes slyšíme pozvání a zaslíbení: pojďte ke mně  já vám dám odpočinutí. To nám zní lépe, na to slyšíme. Ježíš k sobě zve ty, kdo se namáhají a jsou obtíženi břemeny. V tom se asi snadno poznáváme. To jsme my. Odpočinutí, po tom všichni toužíme. Teď o prázdninách, v čase dovolených si ho snažíme alespoň trochu dopřát.

Ale je zřejmé, že Ježíš nás nezve na nějakou Boží dovolenou. I tady, jako nakonec vždy, když mu nasloucháme pozorně, narážíme na Ježíšovu zvláštnost, jinakost, až cizost, i tady nás Ježíš překvapuje. Jeho pojetí odpočinutí je totiž zvláštní. Neříká: pojďte ke mně a shoďte ze sebe všecku tu tíhu, vypněte na chvíli – to bývá náš recept. On praví: vezměte na sebe moje jho Jho, to je „chomout“, který se dával na záda tažným zvířatům. Ježíš nás chce do něčeho zapřáhnout – mluví vlastně o dalším břemeni? To je zvláštní pojetí odpočinutí!

Abychom tomu porozuměli, musíme vyslechnout i další Ježíšova slova, která tomu pozvání předcházejí.

2. Ta slova, kterými dnešní oddíl začíná, jsou však našim uším určena teprve druhotně. Ježíš v nich oslovuje Boha: Velebím tě, Otče, Pane nebes i země Jsou to slova modlitby. Ale my je máme slyšet také. Evangelia nám svědčí o Ježíšovi také tak, že nám dávají nahlédnout do jeho vztahu k Bohu. Ostatně tak Ježíš sám učil modlitbě své učedníky – že je „vtáhl“ do své modlitby. Z jeho „Otče“ se stalo „Otče náš“.

Matouš ta slova Ježíšovy modlitby uvádí trochu podivně – slovem, které většina překladů nepřekládá. Doslova je tam napsáno, že Ježíš ta slova modlitby pronesl v odpověď. Jako reakci – na co? Ten předcházející oddíl vypráví o tom, jak Ježíšovi lidé nerozuměli. Jak nepochopili smysl jeho „mocných skutků“. Začíná to vyprávěním o Janu Křtiteli, který ve vězení slyšel o „činech Kristových“, ale zřejmě se mu to, co Ježíš dělá, zdálo strašně málo na to, aby se tím skutečně přiblížilo Boží království. A tak vzkázal k Ježíšovi svou otázku plnou nejistoty: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Pro takové pochybnosti máme pochopení i dnes: kde je opravdu vidět, že v Kristu se přiblížilo Boží království? V našich poloprázdných kostelích? Tu a tam je někomu pomoženo, tu a tam se jakoby zableskne na lepší časy, ale změnil se svět nějak za ty stovky, už tisíce let, které uplynuly od Ježíšova příchodu?

Ježíš naráží na pochybnosti, nepochopení, nepřijetí – a odpovídá na to modlitbou. Ale ne aby si nebeskému Otci postěžoval. Říká: Velebím tě, Otče, Pane nebes i země – že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Jako by se radoval ze svého neúspěchu!

Ale ne: on Boha nechválí za to „skrytí“, ale za to „zjevení“. Ježíš vidí lépe než my, nepřehlíží, že to odmítnutí a nepochopení není přece absolutní, on vidí druhou stranu té mince. Chválí Boha za to, že své království, svoji vládu a pomoc nepřináší na svět tak, že by si ji bohatí mohli koupit a chytří se k ní prodrat svým intelektem. Že to není elitní, výběrová záležitost, k níž se dostanou jen ti zvláště nadaní. Nebo třeba ti zvláště nábožensky citliví, uvědomělí a pilní. Proto to pro ty „moudré a rozumné“ a všelijak jinak schopné není tak atraktivní, přitažlivé. Ale na druhé straně tu jsou ti, kteří přece jen v Ježíšovi tu Boží blízkost poznávají a nacházejí – a radují se z ní.

Ježíš o nich mluví jako o maličkých, doslova je tam „zjevil jsi je nemluvňatům“. Tady se zarazíme. Potvrzuje tady Ježíš to podezření, které už mnozí vyslovili a vyslovují, že to, co Ježíš přináší, je vlastně jen pro nemoudré, hloupé, infantilní lidi? Náboženství pro zpozdilce a „svíčkové báby“? Pro „malé děti“? Je to vskutku nápadné, jak i jinde Ježíš dává děti za příklad věřícím: „kdo nepřijme Boží království jako dítě, nevejde do něj“ (Mk 10,15). Jenže co je vlastně na dětech to zvláštní, pro ně charakteristické, co dospělí nemají? Jsou děti hloupé? To jistě ne. Zdá se, že Ježíš si na dětech všímal hlavně té bezpodmínečnosti, s níž právě „přijímají“, co jim je dáváno. Vlastně ani jinak nemohou, jsou odkázány na to, co jim kdo dá. Děti umějí až samozřejmě přijímat – kupovat a prodávat se teprve musejí učit (a dnes je někdy musíme varovat a chránit před tím, aby si nic nebraly od „cizích“, protože to může být nebezpečné).

A v našem oddíle se Ježíš v modlitbě k Otci raduje z toho, že to nepřijetí Božího království není způsobeno tím, že by bylo moc daleko, ale právě že je až moc blízko, moc na dosah – a tak se zdá být příliš obyčejné.

Ježíš tu neříká, že by moudří a rozumní nemohli uvěřit. A v dějinách bychom našli bezpočet těch, kdo byli upřímnými křesťany a zároveň patřili ke špičkám lidského vědění a umění. Všichni ti vědci, filosofové, spisovatelé, hudebníci… Avšak přece – právě na těchto velkých postavách křesťanských myslitelů a umělců se dá vidět, že jejich víra nebyla vrcholem jejich umění a vědění. Právě na nich je vidět, že ke skutečnému setkání s Bohem museli odložit své výkony a schopnosti, svým způsobem se ponížit. A ti, kdo to skutečně, vnitřně udělali, ty, řekl bych, máme nejraději – právě pro to, že jejich velikost je tak spojena s pokorou a často i humorem, laskavostí, která z toho plyne.

Ne, Ježíš tu vůbec nevyjadřuje pohrdání tím, co člověk dokáže. Ale raduje se z toho, že to, co on přináší, není závislé na tom, co člověk dokáže. Raduje se z toho, že království Boží, ano Bůh sám se s člověkem nesetkává na jeho výšinách, kam se každý nevyšplhá, nýbrž v našich nížinách, kam mnozí, ano nakonec všichni upadáme. Ježíš Boha chválí za to, že nic nenechal na nás, na naší chápavosti, vzdělání, na naší náboženské a mravní vyspělosti, na pronikavosti našeho ducha – nýbrž že všechno svěřil jemu. Že nic nezáleží na někom, kdo by nám byl méně blízký, na někom, kdo by nás miloval méně, na někom méně věrném a spolehlivém, než je on, Ježíš Kristus. Nepohrdá tím, co člověk dokáže. Ale raduje se z toho – a zve nás tím, abychom se v tom k němu přidali a radovali se také – že to nejdůležitější, to nakonec jediné potřebné v našem životě nezávisí na tom, co dokážeme. A to je ovšem veliká úleva, úžasné osvobození, odpočinutí pro všechny obtížené.

3. Boží království Ježíš přináší tak, že vlastně přibližuje Boha samého. Ta „blízkost“ Božího království, o které mluvil, je vlastně blízkost Boha samotného. Blízkost Boha v tomto člověku Ježíši. To je pro nás důležité a zároveň těžko pochopitelné.

Bůh v člověku Ježíši z Nazareta. Ano, to je nakonec tajemství. To vyjadřuje to zvláštní slovo o tom, že jen Otec zná Syna a pouze Syn zná Otce. Je to vlastně jakýsi začarovaný kruh. To, že právě v tomto Ježíši z Nazareta se člověku ukazuje, ano k němu přibližuje sám Bůh, to není nikomu z nás lidí bezprostředně pochopitelné a zřejmé. To zůstává lidskému rozumu, logice našeho uvažování cizí. Jediný, kdo zná Syna, kdo ví, že tento Ježíš je skutečně Syn Boží, je Bůh sám: pro nás to asi nikdy nebude nepochybná, zřetelná, každému jasná skutečnost.

Ale platí to i obráceně: ani Otce nezná nikdo než Syn. Bez Syna, bez toho, že se nám takto přiblíží, zůstává Bůh nepoznán. To může znít divně: což tu není Starý zákon a celé dějiny Božího zjevování Izraeli? Avšak zřejmě jde právě o to: objevit v Ježíši toho, kdo je klíčem k tomu všemu, toho, v němž se to všechno Boží jednání a zjevování soustřeďuje. Jenže právě: jak? Ani ze Starého zákona, tedy z Bible se to nějak odečíst, odvodit nedá. Jen Otec zná Syna a jen Syn skutečně zná Otce.

Zní to jako začarovaný kruh. A přece je prolomen: Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. A to on ovšem chce, proto tu mluví. Proto mluví i dnes k nám. A jsme zpátky u toho pozvání, kterým jsme začali. To zjevení se děje v tom Ježíšově pozvání: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. V tom a tím, když Ježíšovo pozvání přijmeme, a tak v něm poznáme dárce odpočinutí, poznáme v něm Boha samého.

4. Ale ještě si musíme povědět o tom jhu. O tom, že odpočinutí Ježíš nabízí tak, že nás chce zapřáhnout. Do jha. Jenomže do zvláštního jha. Ježíš o něm prohlašuje mé jho netlačí a břemeno netíží. Ježíš nám tady totiž „nakládá“ to, co nese on sám. Ano, jediné břemeno, které není těžké, je takové, které nese někdo jiný. Jediné jho, které je příjemné, je takové, které táhne někdo jiný. A právě takové břemeno, takové jho nám nabízí Ježíš. To své – to, které už on sám nese.

Tady, u něj, se můžeme učit tichosti a pokoře. Ne, Ježíš nám nedává ten „návod“, který už jsme slyšeli mnohokrát: Máš trápení? Tak prostě musíš zatnout zuby, sklonit šíji a vydržet to. Ne, on nás zve na cestu, kterou sám už prošel.

To je to odpočinutí, k němuž nás zve. Ne konec vší námahy a všeho úsilí, konec úkolů a odpovědnosti. Ale Ježíš k nám přichází jako ten, kdo pro nás a s námi naše úkoly, starosti a trápení, naše selhání a obavy, sám nese. V něm máme poznat Boha samého – jako svého spolucestujícího, jako toho, který to nejen „táhne“ s námi, ale i místo nás a pro nás.

Modlitba Pane Ježíši Kriste, protože ty jsi přišel za námi, my smíme přicházet k tobě. Jako učedníci ke svému učiteli, jako ovce ke svému pastýři, jako všelijak unavení a obtížení ke svému pomocníku a zachránci. Ty jsi pro nás šel až na kříž, to bylo a je tvé břemeno. Ale ukřižováním tvá cesta neskončila, dáváš nám výhled ke svému vzkříšení. V něm dáváš naději i nám – že na konci našich cest není pád a rozklad, ale odpočinutí, spočinutí v tobě. Prosíme, vnášej to už nyní do našich životů. Amen.