Během své desítileté služby v Nymburce jsem se rozloučila přibližně se 150 členy evangelického sboru. Chtěla bych vzpomenout alespoň nekolika bratří a sester, kteří patřili k těm nejvěrnějším.

Dlouhá léta dělala kostelnici sestra Bohunka Makovská. Byla všelijak těžce postižená a vlastně nikdy nebyla zdravá. A přece se snažila ze všech sil pomáhat sboru ve všem, na co stačila. Uklízela sborové místnosti, udržovala pořádek v parku a na zahradě. Mnohým posloužila i svým krejčovským uměním, stejně jako jiná učednice Páně, Dorkas-Tabita. Procházela v životě všelijakými těžkostmi, ale nenaříkala si a nic Pánu Bohu nevyčítala, podobně jako biblický svědek Jób. Nevynechala jedinou příležitost ke slyšení slova při nedělních shromážděních a biblických hodinách. Poslouchat pro ni znamenalo: být poslušen. Naslouchala se vší tichostí a pokorou, odevzdána do Boží vůle. Její velká víra jí pomáhala překonávat všechny bolesti a nemoci těla. Měla kolem sebe kruh bratří a sester, kteří ji podpírali svými modlitbami, a ona se zase přimlouvala za ně a za celý sbor. Křestním jménem byla Bohumila, milá Bohu i lidem. Pro nás to byla vždycky Bohunka. Na jejím pohřbu zazněla slova z ep. Jakubovy 1,22: „Buďtež pak činitelé slova, a ne posluchači toliko.“ Málokdo bere slovo Boží tak opravdově a vážně, jak je přijímala a v čin obracela sestra Bohunka Makovská. V kronice nymburského sboru na ni nelze zapomenout.

Naše druhá vzpomínka patří panu řídícímu učiteli Františku Erbenovi, přednímu z kantorů. Patřil k učitelům staré generace, k nimž se vzhlíželo s úctou. Však také říkával: „Pan učitel, to býval někdo!“ Studoval na evangelickém učitelském ústavu v Čáslavi (1906-1910), učil na evangelické škole v Chlebích (1910-1913) a v Bobnicích (1913-1921). Když se v r. 1921 spojila církevní škola s obecnou, působil v Bobnicích dalších dvacet let. Závěr služby a léta důchodová strávil v Nymburce. Prožil pestrý a bohatý život a rád o tom vyprávěl svým neopakovatelným způsobem, zvláště při sejitích pěveckého kroužku. Často připomínal svou velkou životní zkušenost, že mu Pán Bůh ve všech situacích milostivě ukázal cestu: „Můj Pán mi vždycky všechno předem připravil.“ Tu myšlenku převzal od Jana Karafiáta, kterého měl ve velké úctě. V r. 1934 vydal rozsahem nevelký, ale obsahem cenný spisek „Z dopisů spisovatele Broučků Jana Karafiáta“. Knížka obsahuje 38 dopisů z let 1869-1899, které psal Karafiát do Bobnic své sestře Anně a švagrovi Josefu Svobodovi, prvnímu a dlouholetému učiteli bobnické evangelické jednotřídky. Dnes je v Bobnicích krásná a dosud moderní Masarykova škola, ačkoli je už 60 let stará. Poslední léta učil právě v této škole, postavené na počest presidenta Masaryka. Pan řídící byl přesvědčený masarykovec. Ani za minulého režimu se s tím netajil. Mohl si to dovolit, protože byl váženou osobností, populární v celé nymburské veřejnosti. Říkal nahlas věci a vyprávěl vtipy, které by jiným neprošly. To věděli i příslušníci SNB; panu řídícímu se na na ulici raději zdaleka vyhnuli, aby ho nemuseli zavřít. Byl také neúnavný pěší turista a cestovatel. Miloval přírodu a jako dovedný kreslíř maloval kytičky. Mnohým z nás daroval na památku nebo při různých příležitostech své kolorované kresby ponejvíce lučních květin. Některé jeho obrázky se dostaly i daleko do světa. On sám už jako osmdesátiletý podnikl dlouhou cestu k protinožcům za svým synem Miroslavem. Ten, co poúnorový emigrant a geometr, mapoval nejdřív Nový Zéland a později se stal vysokým komisařem pro geodézii. Pan řídící byl nepřehlédnutelnou postavou našeho sboru i města Nymburka, člověk svérázný a originální, veselý a družný až do své devadesátky. Zemřel v roce 1980 a jeho syn v Austrálii rok nato, když podlehl zhoubné nemoci.

Mezi věrné presbytery sboru patřil br. Josef Černý z Kostomlátek. Neděli co neděli přijížděl na kole do shromáždění, v pohodě (jak se dnes říká), i v nepohodě (za mrazu, větru a deště). Býval v kostele vždy první a vítal všechny, kteří přicházeli ke slovu Božímu. Sám a bez říkání se ujal této služby „vrat domu Páně strážným býti“, která je tak samozřejmá, když funguje, a kterou postrádáme, když není nikoho, kdo by ji vykonával. I k ní je zapotřebí obdarování a právě to bratr Černý měl. Pán Bůh sám vložil do srdce tohoto bratra mocnou touhu po slovu Božím a po sborovém obecenství. Prožíval svůj život ve znamení slov Žalmu 84.: „Žádostiva jest a velice touží duše má po síňcích Hospodinových.“ Když pak byl ve stáří v domově důchodců vzdálen společenství sboru, nahrazoval si ho a přibližoval četbou Kostnických jisker, Českého bratra a Evangelického kalendáře. Nikdy si nestěžoval, byl trpělivý a spokojený, vděčný za každou návštěvu. O víře nemluvil, ale žil život víry. Vynikal obětavostí. Dávno pochopil, na co jiní přicházejí až dnes, že má-li církev plnit důstojně své poslání, musí být zajištěna i po finanční stránce. Dával církvi dary, ne almužny. V tom, jako i v jiných věcech, nám zůstává příkladem.

V Kostomlatech bydlela další věrná členka našeho sboru, sestra Marie Podpěrová. U ní, v jejím domě, se konaly odpolední diasporní bohoslužby. Byla to upřímně věřící žena, která statečně nesla svůj životní úděl. Záhy ztratila syna, pak muže. Neptala se, proč to Pán Bůh na ni dopustil. Setrvala v pevné víře, že milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému. Svědectvím své víry posloužila svým blízkým i vzdáleným. Ovocem Ducha byla při ní láska, laskavost, dobrotivost, tichost, upřímnost. Její požehnaný život skončil ve věku 87 let. Ještě za svého života si vybrala verš na své úmrtní oznámení: „Dobrý je Hospodin, je silou v soužení, zná ty, kteří v něho doufají.“ (Nah 1,7)

Ne každý člověk může vyznat s prorokem Jeremiášem (15,16): „Měl jsem slovo tvé za radost a potěšení srdce svého, Hospodine.“ Bratr Václav Buldra byl jedním z těch lidí, kteří to mohli říci nepředstíraně a upřímně. Božímu slovu věřil bezvýhradně a podřizoval se mu za všech okolností. Žil vírou v Boží svrchovanou moc. Boží vůle byla pro něho svatá a dokonalá. Přitom to byl člověk praktického života. Býval ředitelem průmyslového závodu. Prožil svůj aktivní věk i řadu let svého důchodu ve výrobní sféře, ve světě materiálních hodnot, který se zdá být na hony vzdálený světu duchovnímu. Jemu však bylo dáno, aby to obojí spojil v jedné osobě. Člověk veskrze praktický a přitom hluboce zbožný. Jeho život byl hodnověrným dokladem toho, že křesťanova životní teorie a praxe nemusí být v rozporu, právě naopak: křesťanská víra vtiskla jeho životu pevné zásady, jimiž se řídil: upřímnost, pravdivost, poctivost, obětavost, ohleduplnost ve vztahu k blízkým i bližním. Téměř 30 let byl kurátorem nymburského sboru. V této funkci plně uplatnil své řídící schopnosti a ředitelské zkušenosti. Staral se vzorně o hospodářské zajištění sboru. Ale stejně tak nám pomáhal svou moudrou radou řešit naše osobní problémy a krize mezilidských vztahů. Jeho zájem o sbor nepolevil ani v posledním roce jeho života, poznamenaném zhoubnou nemocí a nakonec i velkým utrpením. Synodní senior Miloslav Hájek napsal v r. 1985 v kondolenčním dopise nymburskému sboru: „Máte, proč být za něho Pánu Bohu vděčni.“

V řadě vzpomínek na osobnosti nymburského sboru nemůže chybět jméno paní učitelky Marie Hofmanové. Ačkoli si evangelíci říkají mezi sebou bratře a sestro, pro nás to byla vždycky paní učitelka a jinak jsme jí neřekli. Učila na základní škole. Krom toho celý život učila ve sboru děti všech věkových kategorií. Ke všem měla velmi blízko: k těm nejmenším, dorostu i mládeži. Za minulého režimu snášela všelijaká příkoří, když jako učitelka nevystoupila z církve a naopak pracovala ve staršovstvu. Nic nedala na pohrůžky a stála si na svém i za cenu diskriminace. Nesměla učit v Nymburce a musela nepohodlně dojíždět do vzdálených vesnic. Svým nekompromisním postojem ukázala, že i naši ideologičtí odpůrci musí nakonec respektovat naši víru a naše přesvědčení. Stálo ji to mnoho nervů, služební postupů a lepší platové zařazení. Jenže co nic nestojí, za nic nestojí. Nakonec ani ateistická škola nemohla nevyužít její mimořádné pedagogické charisma. Věnovala se dětem nad rámec svých školských úvazků a služebních povinností. Mnozí na ni vzpomínají dodnes. Jsou mezi nimi i romské děti, kterým se věnovala obzvláště. Její vztah k dětem znamenal vždy víc než jen profesionální zájem. „Byla to velká, skutečná láska. Ač sama svobodná, bezdětná, nastokrát byla svým žákům a žačkám milovanou maminkou. Zejména těm zapomínaným, přehlíženým pro jejich původ nebo postižení. V nich, tak ji vidím, klečí u svého Pána a na jeho hlavu vylévá nardový olej své lásky a svého pedagogického umu.“ (Mk 14,3 – z kázání faráře Dalibora Molnára při rozloučení s paní učitelkou Marií Hofmanovou.) Ale i dospělým byla dobrou přítelkyní a rádkyní; ovazovala rány poraněných, ujímala se opuštěných. Několik let žila v rodině své sestry Anny v Havlíčkově Brodě. Po její smrti se vrátila ráda do svého Nymburka. Obklopena péčí a pozorností svých mnohých přátel a dobrých lidí, prožila zde poslední léta svého života. Přes svou křehkou fyzickou konstituci a navzdory všem svým nemocem se jako zázrakem dožila požehnaného věku 89 let. Sluší se poznamenat, že v letech 1961-1984 se jako češtinářský poradce podílela na práci starozákonní překladatelské komise při ekumenickém překladu bible.

Nestává se často, aby se manželé dožili diamantové svatby. Manželům Martě a Karlu Kabátníkovým to bylo dopřáno. V roce 1981 s nimi sbor oslavil jejich zlatou a po desíti letech i diamantovou svatbu. Přáli jsme jim tehdy všechno dobré a to jim vydrželo ještě dalších šest let. V roce 1997 bratr Kabátník tragicky zahynul, když ho porazilo auto na přechodu pro chodce. Býval bankovním úředníkem a v našem sboru byl dlouholetým pokladníkem. V minulé éře dělali páni církvení tajemníci finanční a hospodářské kontroly. Jeden pan tajemník byl obzvlášť přísný. Měl upřímnou snahu nalézt v účetnictví bratra Kabátníka nějakou chybu nebo přehlédnutí. Ale bratr Kabátník se vždycky jen usmíval a kontrola mu nikdy žádnou chybu nenašla. Krom toho, že se vyznal v číslech, vynikal i znalostí Písma, jak často ukázal v rozhovorech při biblických hodinách. Byl to nymburský patriot, znalec nymburské historie, pohotový průvodce tuzemských i zahraničních návštěv, které přijížděly do sboru. Organizoval též sborové zájezdy a jeho itineráře byly vždy dobře připravené. Bylo nám smutno, když jsme se se ním loučili. V lásce a s vděčností na něho vzpomíná rodina i nymburský sbor.

Jsme si vědomi toho, že by zde mělo být vzpomenuto i mnoho dalších bratří a sester. I oni zůstávají trvale v naší vděčné paměti. Ještě důležitější však je, že jsou uloženi v paměti Boží, a jak věříme, zapsáni v knize života (Zj 3,5).