„Na této skále zbuduji svou církev.“ Mt 16,13-20

Introit: Kdyby Hospodin nebyl s námi — Izrael ať řekne — kdyby Hospodin nebyl s námi, když proti nám povstali lidé, tu by nás zaživa zhltli, jak proti nám pláli hněvem. Tu by nás zaplavily vody, převalil by se přes nás proud, tu by se přes nás valily zpěněné vody. Požehnán buď Hospodin, že nás nevydal za kořist jejich zubům. Naše duše unikly jako ptáček z čihařského osidla. Osidlo je protrženo — a my jsme unikli! Naše pomoc je ve jménu Hospodinově, který učinil nebesa i zemi. (Ž 124)

Písně: 121; 711; 339; 698

Čtení: Ž 62, 1–9

Milí bratři a sestry,

když Pán Ježíš přišel do Césareje Filipovy, byl tak uprostřed své cesty. Prošel již řadu míst, vykonal řadu mocných činů a pronesl řadu kázání. Má kolem sebe kruh svých učedníků, stálých průvodců a posluchačů. A tu se zastaví a obrátí se na ně s otázkou: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ A učedníci odpovídají tak, jak to od lidí slyšeli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo jednoho z proroků“. Jakoby tu proběhl průzkum veřejného mínění. Jakoby Ježíšova otázka byla nějaká anketa, jaké se dnes pořádají – zjišťují důvěryhodnost či oblibu politiků, volí Superstar mezi zpěváky anebo největšího Čecha.

Co se Ježíš o sobě dozvěděl, ho mohlo potěšit. Slyšel odpovědi plné úcty, nadějného očekávání. A snad by ani dnes nedopadl špatně – o církvi mluví lidé všelijak, ale o Ježíši Kristu – až na pár zarputilých komunistů, podle nichž nikdy neexistoval – většinou smýšlejí lidé také spíš s obdivem a úctou – i když jsou jejich odpovědi různé: jedni jej mají za učitele, jiní jej ctí jako morální vzor, další v něm vidí revolucionáře měnícího sociální pořádky a jiní jej litují jako mučedníka, který byl nespravedlivě popraven. V podstatě kladný hrdina.

Ale v každém případě postava z historie, stejně jako tehdy: Eliáš, Jeremiáš, Jan Křtitel – ti všichni patřili minulosti. Byli to velcí proroci, ale již nežijí. Lidé si je připomínali, jejich slova a činy, právě tak jako dnes vzpomínají na Ježíše. Vždycky tu byli a jsou lidé, kteří si Ježíše váží, oceňují mnohé z toho, co vykonal, ale ve skutečnosti vůbec nechápou, kdo Ježíš je. On nebyl jen učitel ani statečný zastánce utlačovaných, nebyl dokonce ani jen prorok zvěstující Boží slovo a Boží vůli, ani to není celá pravda. Ježíš se musí zeptat znovu, tentokrát přímo: „A kdo jsem pro vás?“ A tu Petr řekne: „Ty jsi Mesiáš, syn Boha živého.“ Tedy nejen Boží prorok a kazatel, ale Bůh sám. Ne postava z minulosti, ale Syn Boha živého. Nejen učitel, rabi, ale Mesiáš – Vysvoboditel, Zachránce, ten zaslíbený a očekávaný Vykupitel.

To člověk nepozná sám ze sebe. Svým rozumem, na základě svých zkušeností. To je nad naše zkušenosti a mimo naše chápání. Dokud Ježíše vidíme a posuzujeme jen po lidsku, nedojdeme dál než k vzorům a historickým velikánům. Rozum nedokáže Ježíše postihnout jinak než jako člověka svatého a spravedlivého, dávajícího dobrý příklad k následování. Rozum o něm nepozná víc, i kdyby tu Ježíš ještě dnes chodil. Kdo ho přijímá jen jako příklad, tomu je nebe dosud zavřené. Petrovi však bylo dáno poznat, že zde potkává něco docela jiného, vyššího, nového. Nepoznal to však díky svým schopnostem a předpokladům. Vyznat, že Ježíš Kristus je Zachránce, Syn živého Boha, to je věc víry a víra je, víme, dar Boží. Jen Pán Bůh sám nám dává toto poznat.

Jak? Tak jako se to již stalo na samém začátku, při vzniku Kristovy církve: když Bůh seslal Ducha svatého, když naplnil učedníky svým Duchem, tehdy se z nich stali apoštolé – tehdy Petr povstal a začal kázat Židům o Kristu. To nebylo z něj. Jak by obyčejný rybář mohl dokázat takové věci – stanout v čele církve – vést sbor, konat misii? To je dar Ducha svatého, Boží čin. Bůh způsobil, že Petr vyznal Ježíše jako Krista i že později kázal o Kristu dalším a dalším. Petr byl první a po něm si Bůh povolal další kazatele a služebníky, v jejichž srdcích vzbudil víru v Ježíše Krista, které obdaroval svým Duchem a přidal ke své církvi. Oni navázali na svědectví apoštolské – na vyznání Petrovo – převzali je a předali dál. Tak Bůh koná své dílo ve světě – když se dává poznat jednotlivým lidem tak jako Petrovi a mění je – ze Šimona na Petra – z člověka nejistého a zmateného na skálu – na pevného vyznavače víry apoštolské. Ne „tělo a krev“, lidské, pozemské poznání, ale nebeský Otec to způsobil, že Petr Ježíše takto poznal. Proto je blahoslaven. Jako byla blahoslavena Marie, která z Ducha svatého počala syna. Ne pro její výkon, zásluhu, vlastnosti, ale protože se k ní Bůh sklonil a učinil s ní ten zázrak.

Tak tedy: blaze těm, kterým dal Bůh takto poznat Ježíše jako živého Pána a Zachránce. Protože z nich si vybuduje svou církev, svůj nový lid. To jsou ti vyvolení, kteří poznali, kdo Ježíš skutečně je: Mesiáš (řecky Kristus), Syn Boha živého. Tato slova jsou základ, kámen, na němž vše stojí. Jistota, na níž lze budovat a stavět. Obraz kamene, skály a stavby či domu je v Bibli častý. Skalou nazývá Starý Zákon, zvlášť žalmy, samého Boha. Bůh je skála Izraele, jeho hrad, jistá opora, trvalý základ, nepohnutelný ve své věrnosti. Jako hora Sion – jako jeruzalémský chrám, který byl útočištěm pro generace Božího lidu – kam putovali zbožní Izraelci zpívající žalmy – pro požehnání a posilu z Božího Slova. Taková hora či skála je útočištěm Božího lidu, když se zvedne bouře a útočí nepřítel. „Hospodin skála má.“ A v Novém Zákoně: dům na skále, to je život postavený na Kristu. Tomu rozumíme, tak to i často v našich písních zpíváme.

Jenže zde Ježíš říká, že tou skalou je Petr. Že by člověk byl takto spolehlivý, pevný, že by na někom z lidí stála celá církev? Luther k tomu dodává: „Je-li to Petr, pak zvažme, co následovalo: Proti skále neměly brány pekel nic zmoci. Petr sám je však hned v následujícím odstavci nazván satanem, když chce bránit Ježíši v jeho cestě do Jeruzaléma a na kříž. A jaká skála a opora na staletí, když chvíli po Ježíšově zatčení a odvedení jej 3x zapře? Kdyby vše stálo na Petrovi a těch, kteří se prohlašují za jeho nástupce, to by pro nás nebyl pevný základ a jistá opora!“

Nám je jistě tento reformační výklad bližší než autorita papežova. Nejde však o to, kritizovat jiné pojetí a vymýšlet nové výklady. Jde o to být církví Kristovou, „živými kameny“, z nichž je budována od dob apoštolských dodnes. Být skalou není doživotní čestný titul, ale úkol, funkce. Jako Petr ani žádný z nás by na to sám ze sebe nestačil. Ale Bůh námi nepohrdá pro špatnou kvalitu a používá nás ke svému dílu. Jako dal Hospodin vybudovat z pozemského kamení chrám na Siónu, aby tam přebýval uprostřed svého lidu, tak nyní Kristus buduje z nás, lidí, svůj dům, církev, v níž je s námi a mezi námi přítomen ve světě. Staví z nás nový, živý dům. Tvoří církev z vyvolených lidí, „vybraného materiálu“ pro své dílo. Z těch, kteří poznali a vyznali o Ježíši Kristu to, co Petr. On je první kámen a na něm stojí další, kteří uvěřili, že Ježíš není jen pouhý vzor hodný následování, ale Zachránce a Spasitel, vzkříšený a živý Pán, který nás vysvobodil z hříchu a smrti.

Díky němu už brány pekel církev nepřemohou. – Budou na ni útočit, ohrožovat ji a trápit. Ježíš neslibuje svému lidu jen šťastný a veselý život. Následovat jej znamená i nést kříž a snášet protivenství, ale nic z toho nad Kristovými vyznavači nezvítězí. Ne kvůli naší pevnosti a zdatnosti, ale protože Kristus brány pekel a smrt přemohl, takže nemá moc nad ním ani nad jeho lidem. Kristus byl vzkříšen a tak i nám zajistil věčný život.

Jak je to však s těmi klíči od království? Budeme zde zase vyvracet rozšířenou představu o Petrovi jako nebeském vrátném? Co znamená „moc klíčů“? Co mají apoštolé „odmítat“ a „přijímat“ – či „svázat“ a „rozvázat“? Ta slova pocházejí z rabínského slovníku. Rozumí se jimi, že někdo má moc prohlásit určité učení za falešné či správné a také moc vyloučit někoho ze společenství či jej přijmout.

Ale apoštolové nebudou jako zákoníci zavírat lidem cestu k Bohu – slovem Zákona, jeho přikázání, rozhodovat, kdo je vinen a kdo ne. Jejich klíčem je slovo evangelia, slovo milosti, které otvírá bránu království nebeského – zvěstuje odpuštění všem. Pokud církev rozumí svému úřadu a poslání tak, že má lidem říkat, co mají a nemají dělat, tak jen svazuje, jen zavírá. Ale kazatelé evangelia, zvěstující Krista Vykupitele – ti slouží lidem k záchraně. Sami žijí z odpuštění – jako Petr, kterému Ježíš po svém Vzkříšení odpustil jeho zapření. A pak jej pověřil, aby pásl jeho beránky – pečoval o Kristův lid – vykoupený, očištěný – aby mu Písmem otvíral cestu k Bohu, k hostině stolu Kristova, hostině království nebeského.

Později už ne jen Petr, ale všichni naplnění Duchem svatým našli odvahu kázat a zvěstovat a tak otvírat nebe a zavírat cestu hříchu, trestu a smrti. Až do dnešního dne, do tohoto shromáždění, kam jsme my dnes zváni do radosti z Kristova vítězství i našeho vykoupení.

Modlitba

Pane Ježíši, ty jsi Mesiáš, ty jsi Kristus, ten Syn Boha živého! Oslavujeme tě za to a vyznáváme, že bez tvé lásky bychom byli ztraceni nyní i na věky. Amen.