Čtení: Micheáš 7,1–7

Písně: 102, 578, 340,1–7, 314

Kázání: Mt 10,34–42

34 Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. 35 Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; 36 a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina‘. 37 Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden. 38 Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. 39 Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. 40 Kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal. 41 Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka; kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého. 42 A kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.

1. Ne pokoj, ale meč, tedy boj. Nikoli „cti svého otce a matku“, nýbrž syn proti otci a dcera proti matce, nepřítelem člověka vlastní rodina. Svůj život nalezne ten, kdo jej ztratí. To jsou velmi ostrá slova, nehezky se nám poslouchají. A jsou to nebezpečná slova – to si řekněme hned na začátku. Hned si musíme ujasnit, kdo tu mluví!

Mluví tu Ježíš a v jeho slovech promlouvá ten, který ho poslal, Bůh sám. Mluví tu Ježíš, ten ukřižovaný – a vzkříšený, Pán. Nikdo jiný. Takhle, s takovým výlučným nárokem, může mluvit pouze Bůh. „Já jsem Hospodin – nebudeš mít jiných Bohů mimo mne.“ „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.“

Kdyby vám něco podobného říkal někdo jiný, že ho musíte milovat víc než své blízké, nějaký guru nebo prorok, apoštol nebo farář – jakože takoví lidé byli a jsou – nevěřte mu a neposlouchejte ho.

Ježíšovi však naslouchat máme. I když říká takovéto nepříjemné a těžko pochopitelné věci. Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj: nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Myslíme si, že Ježíš přišel na zem uvést pokoj? Ano, myslíme! A není to jen nějaká teoretická úvaha: je to naše touha, to vyhlížíme, to potřebujeme. A cožpak to Bůh nezaslíbil? Cožpak ten zaslíbený spasitel-zachránce neměl také nést titul Kníže pokoje (Iz 9,5)? A copak Ježíš sám neblahoslavil „tvůrce pokoje“ (Mt 5,9)?

A tak ta Ježíšova slova o meči místo pokoje, o tom, že kdo chce svůj život zachovat, ten jej ztratí, znějí trochu jako provokace, jako jakýsi naschvál. Vyprovokovat, probudit, znejistit – to nás Ježíš těmi slovy asi chce. Ale naschvál to není. Ta slova nám něco důležitého sdělují.

2. Když Ježíš mluví o meči, o boji, navazuje tím na slova a očekávání proroků, konkrétně zřejmě na ta slova z Micheáše, která jsme četli. Očekávání, že k příchodu Božího království, prosazení Boží vlády, patří také konflikt, střetnutí, boj. Je to vlastně velmi podivné, ale je to zřejmě tak – že Bůh, Stvořitel a Pán všeho, ve svém světě naráží na odpor. Že je ve světě, v nás jakási síla, která se Bohu vzpírá, s níž je nutno svést boj. Tohle vědomí se promítlo do očekávání, že k tomu „poslednímu času“, až se Bůh se svou pomocí přiblíží, bude patřit také boj. Že ten přechod k Božímu království nebude nějaké plynulé, poklidné předání moci, nýbrž boj. A Ježíš, který prohlašoval, že se ním se Boží království přiblížilo, že on přinesl lidem nablízko Boží pomoc a dobrotu, tady prohlašuje: také to znamená, že jsem vnesl do světa boj.

Neradi to slyšíme, ale máme to slyšet: Ježíš není nositelem nějakého „slunce v duši“, to, co nám přináší, ta jeho pomoc, není žádný klid, žádná pohodička.

Ale musíme mu naslouchat pozorně, dát dobrý pozor na to, co říká. Když říká přišel jsem uvést na zem meč, neříká, že by ten meč vkládal do ruky nám! K tomu se církev někdy žel dala svést a ten boj, který je příchodem Boží vlády probouzen, si vyložila jako boj proti svým nepřátelům a s mečem v ruce – skutečným nebo symbolickým – se pouštěla do boje proti různým bezvěrcům. Avšak Ježíš neříká: „přišel jsem vám dát meč do ruky“! Naopak, sám meč do ruky nevzal a Petrovi, který už už mečem začal na obranu Božího království mávat, přikázal, aby jej vrátil do pochvy. Ten meč, na který Ježíš své učedníky upozorňuje, je meč, který může dopadnout na ně, tak jako na něj samotného.

A stejně tak, když slyšíme o napětí syna proti otci a dcery proti matce a snachy proti tchyni, není to tak, že by Ježíš přišel podpořit nebo posvětit naše mezigenerační revolty. Ježíš tu neříká, že je to v pořádku, že mezi sebou bojujeme a že se proti sobě i v rodinách stavíme. On tu mluví o napětí, které přináší on sám. Upozorňuje nás na to, že to, co přináší, se nedá „zdědit“ jako tradice otců a matek.

A ano, to, co on přináší, nesnáší až druhé místo. Když to vezmeme vážně, může nás to dostat do napětí vůči našim nejbližším. Mnozí to znáte i dnes. Nemusí to být hned otevřené nepřátelství, ale víra může být také něčím, co nás přece jen tak trochu od našich nevěřících příbuzných odcizuje. Najednou si nerozumíme úplně. Je tady jakási komplikace.

Ale není to podobné i v rodinách, kde víru sdílíme? I tam se přece ozývá „rodina především“. Za komunistů mnozí říkali: přece chozením do kostela nepoškodím svou rodinu. A dnes se mnohým zdá, že je toho mnoho, co by mohli a měli své rodině dopřát a tak nějak nezbývá čas na naslouchání tomuto Ježíši, který nás svými slovy zdaleka jen nehladí, ale také zneklidňuje, když mluví o následování, které znamená nést svůj kříž. Nesení kříže je všechno jiné než zábava. Ale pamatujme si to i pro ty situace, kdy na nás nějaký kříž dolehne tak, že se mu nevyhneme – pamatujme si, že máme koho následovat, máme za kým s tím svým křížem jít.

3. Ježíš je tu opravdu nesmlouvavý: kdo miluje otce nebo matku, syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden. Nebo by se také dalo přeložit: „není způsobilý“ pro to, co já přináším. Co tím myslí, můžeme pochopit na výroku, v němž tuto výlučnost dovádí až do absurdní podoby: kdo nalezne svůj život, ztratí jej, kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.

To zní jako nesmysl: jak je možné „nalézt“ život tím, že o něj člověk přijde? Pud sebezáchovy i životní zkušenost nám jednoznačně radí: život si člověk zachová nejspíše tak, když zbytečně neriskuje, když o něj dbá, stará se o sebe. Různí hazardéři většinou nakonec špatně dopadnou.

Ano, v běžném životě je to nesmysl. Jenomže ta paradoxní věta je patrně obměnou poučky, kterou dávali velitelé svým vojákům před bojem: ten, kdo nebojuje a veškerou svou pozornost věnuje tomu, aby si zachránil krk, dost pravděpodobně o něj přijde. Například když se při útěku z boje k nepříteli otočí zády. Naopak ten, kdo je ochoten v boji svůj život nasadit, má mnohem větší šanci na přežití. O to zřejmě v tom Ježíšově výroku jde: to, co se zdá jako nesmysl, se může v jiných podmínkách ukázat jako hluboce pravdivé. To, co běžně vypadá jako šílenost, může být za jiných podmínek návod na přežití.

Takovou změnu podmínek právě Ježíš přináší. On přichází jako ten, kdo má v ruce náš život – i ve smrti. Ukazuje nám život v jiném světle. To, co máme v ruce sami, co jsme schopni si sami zaopatřit a ochránit, nakonec přece přijde vniveč. A v té sebezáchovné snaze můžeme promeškat to, o co vlastně v životě jde. Kdo si myslí, že svůj život už nalezl, že ho má, že ho pevně drží v rukou – ten ho ztrácí. Ale kdo se pevně přidrží toho, kdo je dárcem života, Boha samotného, který k nám tady v Ježíši promlouvá – ten tím život získá a nepřijde o něj ani ve smrti. Teprve když svůj život takto popustíme ze svých rukou, získáme pro něj opravdu pevné zajištění, ochranu. Teprve jej nalezneme.

To se pak týká i té naší lásky k rodině. Tam, kde ustoupí z prvního místa, kde první místo dáme Kristu, najednou jako by povolila křeč. A pro to všechno, co je teď na druhém a dalších místech, je najednou lásky a prostoru dost.

V Kristu – a pouze v něm! – máme toho, jemuž můžeme s důvěrou dát to výlučné, absolutní první místo ve svých životech. Jeho jediného je možno milovat víc než všechny ostatní i své nejbližší. To proto, že v něm se k nám přiblížil Bůh sám – ten, který nám všechno dává. Když si takto vyhroceně to první místo nárokuje, není to tak, že by ty všechny ostatní z našeho života odstrkoval, ale tím nám je, spolu se svou láskou a s životem samotným teprve skutečně dává.

Když nás zve k tomu, abychom nesli svůj kříž, zve nás jako ten, který na kříži z lásky k nám zemřel. Když nás upozorňuje, že přinesl nikoli pokoj, ale meč, říká to jako ten, kdo ten rozhodující boj už vybojoval a v něm i pro nás zvítězil. Tím už přece jen ten Boží pokoj, který tak potřebujeme a po němž toužíme, vstupuje do našich životů – alespoň do našich srdcí, uprostřed světa, v němž se stále musí bojovat, uprostřed bojů, do nichž nás víra v něj vede.

Modlitba Vzkříšený Pane, ty jsi zvěstoval svým učedníkům pokoj, když jsi jim ukázal na svém těle rány po hřebech kříže. A když my na sebe vezmeme svůj kříž, poznáme, že je nadlehčován křížem, který jsi ty vytrpěl pro nás všechny. prosíme tě, veď nás za sebou – a vyváděj ze všeho, čemu před tebou dáváme přednost, když chceme sobecky držet ve svých rukou, co ty nám dáváš darem. Amen.