kázání Jany Hofmanové

Písně: 756, 296, 714, 689

Biblické texty: Ž 13, Mt 20,29-34

Mt 20,29-34  Když vycházeli z Jericha, následoval ho velký zástup. A hle, dva slepí seděli u cesty; když uslyšeli, že jde kolem Ježíš, začali křičet: „Smiluj se nad námi, Pane, Synu Davidův!“ Zástup je napomínal, aby mlčeli, ale oni křičeli ještě víc: „Smiluj se nad námi, Pane, Synu Davidův!“ Ježíš se zastavil, zavolal je a řekl jim: „Co chcete, abych pro vás učinil?“ Odpověděli mu: „Pane, ať se otevřou naše oči!“ Ježíš pohnut soucitem, dotkl se jejich očí, a hned prohlédli; a šli za ním.

Zástup, který napomíná, dost možná i hrozí. To je děsivá představa, pokud zrovna nejsme jedním z davu. Pokud ano… tak vlastně taky.

A není to jen představa. Je to děsivě představitelná zkušenost a z dějin dobře známý obrázek: šikovat se umíme; pohoršovat a impulsivně se ohradit mnohdy také. A že se zvrtne tažení za nějakým člověkem nebo ideálem, ani to není zrovna velké dějinné překvapení. (Kolik takových davů, které to mysleli dobře, a tak začali druhé usměrňovat, světem prošlo?)

Ale zarazit by nás to přece jenom mělo, když z evangelia slyšíme, že tím napomínajícím davem se celkem rychle mohli stát i lidé, kteří se vydali za Ježíšem.

Evangelijní spis nám dopřává připojit se k pouti na svátky, sledujeme cestu do Jeruzaléma, což znamená cestu na bohoslužbu. Cestu, vedle níž sedí dva lidé. Dva slepí. Přátelé, manželé, nebo prostě nějací dva, které spojila společná bída? Co víme jistě je, že jim nikdo nemusí připomínat jejich limity; vždyť omezení, které si nesou se dotýká celé jejich životní situace, všeho, do čeho se pouštějí i do čeho se pustit nemohou.

Chcete-li, můžete na chvilku zavřít oči. Můžete zkusit vnímat sami sebe, tohle místo a setkání bez zraku.

Co všechno by se v našem životě změnilo, kdybychom neviděli? Neviděli bychom sebe, své blízké. Neviděli bychom svůj domov. Cestu, práci… Neviděli bychom na bibli a zpěvník… Svět by pro nás byl jiný. Možná bychom v lecčem byly spíš vedle cesty než na ní.

A nemusí to být zrovna nevidomost, co způsobí, že je člověk spíš v outu než ve hře. Ztráta sil, nebo elánu. Chybějící zázemí. Ztráta rodiny. Nutnost opustit domov. Jinak rozdané geny.

Pane, smiluj se!

Ti dva se nějak dostali na cestu. Někdo je tam dovedl, nebo tam doklopýtali, ale vykračovat po ní si nemohou. I stát tam je trochu nebezpečné a trochu zbytečné, tak sedí. Snad nebudou překážet a třeba jim někdo hodí drobné. Protože: co taky jiného by mohli chtít a dělat? Co by jim kdo mohl dopřát?

Chtělo by se říct, že ti dva/dvě mají úplně jinou perspektivu, než zástup na cestě z Jericha do Jeruzaléma, jenže to zní jako černý humor. Nemají perspektivu. Před nimi je skutečně a bolestně neprohlédnutelná tma.

V životních situacích, kde se mnozí často ani nemusíme pozdržet, někdo jiný může uváznout. Ať už je to dáno omezením na těle, bolestí v srdci a na duši, nebo jinou okolností. Tam, kde se leckdo jen mihne s jasným cílem před očima, může někdo z nás zůstat sedět, protože bez pomoci to nejde ani zpět ani vpřed, a protože cesta není vidět, byť bychom ji měli přímo před očima… Také tyhle těžké zkušenosti se nám mohou připomenout a ozvat, když si spolu dnes všímáme dvou slepých na cestě od Jericha.

Smiluj se nad námi, Pane, Synu Davidův!

Veliký zástup, který šel za Ježíšem, to slyšel. Nenechalo je to v klidu. Ale k našemu překvapení, jako by těch překážek bylo málo, začnou i oni ty dva/dvě brzdit. Pustili se do nich: „Co to děláte? Co to voláte? Dejte pokoj!“

Není úplně jasné proč. Možná, je to nějak zdržovalo od toho, co si sami s Ježíšem naplánovali. Možná si mysleli, že se to nesluší, aby takhle na Ježíše někdo pokřikoval. Ostatně, možná jsou ti dva nečistí, nesou následek nějakého hříchu, to by ještě tak chybělo, zadat si s nimi cestou do Jeruzaléma. A je také možné, že zástup vyděsilo to volání: „Syn Davidův!“ Cože? To je přece politické vyznání, ještě to někdo uslyší, bude je mít za buřiče a obrátí se to proti nim! „Nemůžete si ty provokace odpustit? Nechte nás v klidu slavit svátky.“

Ať to bylo, jak chtělo, každopádně evangelista Matouš si všimnul, že už tenkrát se Ježíšovy následovníci spletli. Podlehli některému z těchto pokušení církve a začali Ježíše zaclánět. Přímo odhánět od něj. Stali se problematickou veličinou. (A nebyla to Bohu žel ojedinělá situace; vzpomeňme si, jak učedníci bránili třeba dětem… A kolikrát možná někdo z lidí kolem nás předpokládá, že jsou pro něj/pro ni dveře kostelů zavřené?)

A také nás evangelium ujišťuje, že Ježíš jedná jinak, než ten dav. Ježíš se s nimi zastavil. Ježíš o setkání s nimi stojí, nepomine je, netváří se, že neslyší.

„Co chcete, abych pro vás učinil?“

Zní nám to možná banálně. Už víme, co řeknou, už známe jejich příběh a co by měli říct. Ale opravdu je jejich přání tak očekávatelné? Neměli bychom spíš nějaké reálnější přání? Kdo se odváží doufat, že by se jeho život mohl v něčem tak radikálně změnit, jako když slepý znovu uvidí? Když za námi někdo u cesty volá „smiluj se!“ – většinou přece spíš prosí o almužnu.

Není to banální odpověď, když ti dva dovedou povědět víc: „Pane, ať se otevřou naše oči!“

Ale především to není banální otázka, když se Ježíš zeptá: „Co chcete, abych pro vás učinil?“ A dokonce, myslím, že to není ani zkouška, na kterou by Ježíš čekal nějakou jedinou správnou odpověď, že by je snad uzdravil až poté, co dostatečně dost doufají… Vždyť čteme, že je uzdravil ze svého soucitu! Rozumím tomu tak, že tou otázkou, kterou Ježíš klade prostě začíná opravdové setkání. Že tím Ježíš dává najevo, že je bere vážně s jejich voláním. Že ho zajímají. Že slyší jejich „smiluj se!“

Myslím, že i pro nás dnes, pro naše životy a naši dnešní společnost je možná nejdůležitější právě ta Ježíšova otázka: Co tím myslím, když volám „Pane, smiluj se nade mnou / nad námi? Jak se má Boží smilování projevit? Co mi otevře oči? Nebo spíš… kdo? Jakou roli v tom hraje skutečnost, že Kristus prošel tímto světem jako ten, který se zastavuje s volajícími – a dokonce vyvádí z temnot hrobu?“

Když ti dva odpovídají, zjišťujeme, že svým způsobem vidí dál, vidí víc, než ten zástup, který je odsouvá. Odvažují se doufat, počítat s Ježíšem, věřit i ve své situaci, že je přijme. Spojují si Ježíše s Boží pomocí. S takovou mocí, kterou slibovali proroci, se zaslíbením, že hluší uslyší a slepí prohlédnou a nejubožejší z lidí se budou radovat z Hospodina. A když se je zástup snažil umlčet, ještě víc křičeli, aby tuhle svou odvážnou naději mohli vyslovit – pro sebe, pro druhé, pro Krista, pro život.

Ježíš pohnut soucitem, dotkl se jejich očí.

Ježíšův soucit je nakonec klíčem k budoucnosti.

Jak důležité je to vědět. Jak důležité je počítat s tím i dnes, v našich krizích, na okraji, a taky ve všech našich dnešních diskusích.

Voláme-li „Pane, smiluj se!“, pak ne do prázdna, ale k soucitnému srdci.

A Boží soucit není bez jednání.

Na tom je základ naděje, základ pro život.

Ostatně Ježíš je na té cestě z Jericha do Jeruzaléma právě proto, aby se nakonec Boží soucit a jeho moc nad hříchem, nad křížem a smrtí světu dala poznat ve vzkříšení. Pro to můžeme směle volat spolu se všemi, kdo mají naději v Boží soucit: Pane, smiluj se!