Písně: 132,1.7-9; s dětmi 599; 625, 1-3; 2; 290

Čtení: Iz 45, 8–13a

Introit: Nakloň, Pane, ucha svého a slyš, otevři oči své a viz; ne pro spravedlivé své činy ti předkládáme prosby o smilování, ale pro tvou velikou dobrotu. (Daniel 9, 18)

Milí bratři a sestry,

v lidské povaze se často projevují dva rysy; a sice, že nám dělá dobře, když naše snaha, náš pracovní výkon je správně oceněn. A také, že rádi vidíme, jak druhý člověk, který zaslouží za menší výkon méně, také opravdu méně dostane. Snad každý člověk žádá jakousi spravedlnost v odměňování. Za víc práce větší odměna. Za méně práce, menší odměna. Dostanu to své zasloužené a těší mě to. Ale zvláštní potěšení mi působí, když pak vidím, že ten druhý, ten který se tolik nesnažil, není oceněn stejně, ale méně. Když se mu to přesně spočítá. To jsem pak teprve spokojená, že je spravedlnosti učiněno zadost. To je teprve tím pravým kořením, které zpříjemní vlastní výplatu. Pro někoho se tohle může stát dokonce motivací, aby pracoval co nejvíc a pak se za odměnu mohl dívat, jak ti druzí dostávají méně a poníženě odcházejí, litujíce, že sami také víc nezabrali. Ale už je pozdě.

Jde o spravedlnost, která platí ve světě, v lidských zaměstnáních všeho druhu. Každému se má přece měřit s ohledem na jeho pracovitost, kvalifikaci, snahu a bezpochyby s ohledem na délku odpracovaného času. Podle toho se vyplácí odměna zaměstnancům ve firmách, na úřadech, v továrnách, na poli … A tato spravedlnost v odměňování se má dodržovat! Vždyť, kam by to došlo, kdyby tato pravidla neplatila! A když je někdy zaměstnavatel nedodrží, tak reptáme a obviňujeme jej z nespravedlnosti.

A toho se týká vyprávění z dnešního evangelia, toto podobenství o dělnících na vinici. Pán Ježíš na úvod řekl časté, známé slovo: „S královstvím nebeským je to tak, jako když“ … a zde: „jako když jeden hospodář …“ A pokračuje tak, že je zřejmé, že tím myslí na Hospodina, Stvořitele nás všech, který není firma ani úřad a nejedná s námi jako lidský zaměstnavatel. On již nyní chce, aby v jeho církvi na zemi vše chodilo podle podle pravidel jeho království. Pravidla práce pod ním jsou jiná, než platí mezi lidmi ve světě. A podobenství je o tom, jak to má Bůh někdy těžké právě s těmi, kteří mu slouží dlouhá léta. Někteří od samého začátku své dospělosti. Vždy věrní, včas na svém místě. Spolehliví a také vědomí si své odměny, totiž místa v Božím království, odpuštění a milosti u Božího trůnu. Ti jsou v podobenství přirovnáni k těm prvním dělníkům, kteří přišli hned ráno na tržiště a nabídli svou pracovní sílu hospodáři. Přijali jeho nabídku – denár na den – a odešli až do večera pracovat na jeho vinici. Snášeli tam zátěž celého dne, polední žár, ty nejtěžší podmínky, ale neutekli. Vydrželi až do konce. Vždyť měli jasnou dohodu, že za to bude odměna, z které budou další den i se svou rodinou obstojně žít. To je spravedlivé. Možná nad tím úplně nejásají, ale více méně jsou spokojeni. Mají vyvinutý silný smysl pro povinnost. – Jednou jsem se nechal najmout, tak musím vydržet.

Během práce a horka roste pocit zadostiučinění těch prvních, že oni si odměnu opravdu zasloužili! Ale, jak se ukáže, také povznesenosti nad těmi, kteří tohle nepochopili a myslí si, že když přijdou až ke skoro dokončené práci, pěkně za večerního chládku, že budou odměněni stejně. Že jim snad pán vinice bude kdovíjak vděčný. To samozřejmě nebude. Nám však ano. Vždyť jsme tu od rána a práci jsme neopustili.

A tak jsou večer velmi vyvedeni z míry, když vidí, že dostanou stejnou výplatu jako ti poslední. A k tomu ještě vyplácet se začíná u těch posledních! Ti první museli čekat na to překvapení, že dostanou navlas stejně. „Tak budou poslední první a první poslední.“

A to mají ti dělníci, kteří pracovali celý den, to mají majiteli vinice za zlé. Proto reptají. Jaký je asi zájem, jaká motivace tohoto hospodáře, to jim zůstává skryto. Nechápou to. Mohli o tom přemýšlet. Po celý den si mohli všímat, že tento hospodář po třech hodinách posílá na vinici stále další a další lidi. To znamená, že celý den sám pracuje a stará se, aby nikdo nezůstal stát na tržišti bez práce. Protože to by znamenalo bez obživy, bez budoucnosti pro sebe a svou rodinu. Neúnavně je oslovuje a najímá na svou vinici. Jeho hlavním zájmem je přijmout co nejvíce dělníků a zabezpečit tak co nejvíce lidí. Aby někdo na tržišti nemusel smutně říct, „nikdo nás nenajal.“

To je vskutku podivuhodný zaměstnavatel. Velmi milosrdný. Jeho spravedlnost, jak už jsme řekli, je jiná. Je hnuta milosrdenstvím vůči všem lidem. Nejvíce však je to vidět vůči těm, které dlouho nikdo nenajal. Jsou to ti, kteří se nejdéle strachovali, že nedostanou práci? S některými to asi tak bylo. Ale pán vinice je milosrdný i k takovým, kteří možná opravdu trochu kalkulovali a přišli až večer. Tohle však nevíme. To tu není řečeno a tím se nám také asi dává najevo, že to není naše věc.

Je však také svrchovaný ve svém jednání a v dodržování pravidel na své vinici. Nenechá si do své práce mluvit ani těmi, kteří se jistě osvědčili a možná se i cítí oprávněni namítat: „Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!“ Pán se jimi nenechá ovlivnit, odpoví jim pevně, ale ne zle. Konkrétního reptala nazve přítelem! „Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu se svým majetkem udělat to, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?“ – Není to odsouzení. Spíš napomenutí a varování před zlým pohledem na spolupracovníka na společném díle.

Ano, toto je podobenství, kterým Ježíš míří mezi své učedníky, kteří se jej před chvílí ptali, „a co my, když jsme vše opustili, co budeme mít?“ A patrně také evangelista Matouš, když podobenství zařadil do svého spisu, myslel na členy sborů tehdy i v budoucnu, kteří jsou přesvědčeni, že správně plní všechny Boží nároky. Každou neděli jsou ve shromáždění. Kromě toho pracují ve staršovstvu. Chodí na brigády. Starají se o rozpočet sboru. Vymýšlejí program pro děti. Platí slušný salár. Čtou Bibli. Žijí ctnostný život. A tak dále. A věřím, že mnozí to dělají rádi a za nic by to nevyměnili. Vždyť vědí, že to má smysl! Vědí o své odměně, kterou je místo v Božím království.

Jejich problém však se projeví, když přestanou Bohu přát právo na jeho milosrdenství a právě na ně si stěžují. Proč vlastně?

Ptejme se: Komu to ublíží? Komu ublíží, že pán odmění všechny stejně? Je tu někdo ošizen proto, že pán vinice je milosrdný k těm pozdějším i k těm úplně posledním? Copak jejich vlastní smluvená odměna není dostatečná? To dobré, co se spravedlivým dává, to přece není pocit, že ostatní dopadnou špatně! – Ano před takovým zlým pohledem Pán varuje svou otázkou. „Nebo snad je tvé oko zlé, že jsem dobrý?“ – Vidíš tohle na Bohu jako zlou vlastnost, že on je dobrý!? – Ne, když se to takto řekne, není tu snad ani jediný člověk, který by měl Bohu za zlé, že je dobrý. Ježíšovo podobenství o dělnících na vinici nás na to upozorňuje ještě včas. Ti, kteří jsou na díle Božím zaměstnáni a zapojeni dříve než jiní, mají tu výsadu, že se mohou dívat na to, jak na tom jsou dobře – nejen oni sami – ale i ti, kteří přišli k Ježíši mnohem později než oni. Že mohou být očitými svědky toho, že Bůh je milostivý.

Modlitba

Pane Bože, je to naše velké štěstí, že ty jsi milosrdný a přeješ své království každému člověku! Uvědomujeme si, že i my bychom se mohli dostat mezi ty, kteří si na tvou přející lásku stěžují a chtějí vyniknout nad bratrem či sestrou. Prosíme, chraň naše oči před zlým nepřejícím pohledem. Amen.