Introit: Ty jsi, Hospodine, spravedlivý, přímý ve svých soudech. Nalož se svým služebníkem podle svého milosrdenství. (Ž 119)

Písně: 588; (599); 197,1–7; 261; 777

Čtení: Zj 3, 14–20

Milí bratři a sestry,

tento rozhovor židovských představitelů s Ježíšem v chrámu nám ukazuje velmi zásadní věc; totiž jaké jsou podmínky toho, abychom poznali v Kristu Boží tvář. Jaká je jediná, úzká cesta ke Kristu a skrze něho k Bohu. A když o tom začneme hlouběji přemýšlet, pak pochopíme hodně z toho, jaké jsou překážky, jež lidem na této cestě brání; pak porozumíme, co to byl ten hřích, jenž lidská srdce obrátil proti Ježíši; porozumíme také, z čeho vznikla ta hrozná nenávist proti Ježíši Kristu; porozumíme, proč on byl nakonec ukřižován.

Zde se nám předvádějí přední kněží a starší lidu a zákonící, jak dodávají další evangelisté (Mk a Lk). Křesťané mívali a někteří ještě mají o těchto lidech špatné mínění, protože víme, že nakonec to byli oni, kteří zosnovali Ježíšův soud před Pilátem a jeho vydání na kříž. Proto si je představujeme jako velmi hanebné lidi. Ale na chvíli na tento jejich obraz zapomeňme. A podívejme se na ně bez předsudků – a tu uvidíme, že to byli docela průměrní lidé, velice podobní nám, o nic horší – ne, možná lepší! Protože oni stále chtěli být před Bohem i v očích lidí co nejlepší a mnoho pro to dělali. Pak je nám jejich obraz už bližší a možná i sebe bychom v něm poznali a tak lépe porozuměli, co se skrývá v našich vlastních srdcích.

Tak tedy, tito předáci pozorují Ježíše, všímají si jeho skutků, slyší jeho kázání – a usuzují, že se tu setkávají s něčím mimořádným, pozoruhodným. Jakási vyšší moc se tu projevuje! A tu oni, vážní lidé, jejichž povoláním je starat se o náboženství – oni se tím zabývají. Chtějí tomu přijít na kloub, chtějí mít jasno o této zajímavé, důležité otázce. Chtějí si Ježíše nějak ohodnotit a zařadit do přihrádek svého myšlení, aby pak k němu mohli zaujmout pevné a promyšlené stanovisko, aby mohli dát lidu, který vedli, jasnou směrnici, jak se k Ježíši má stavět. Cítili, že tohle je jejich povinnost. Kdo je tento Ježíš? Co si máme o něm myslet? Tak se ptali, nepochybuji, že docela upřímně. A nakonec šli s touto otázkou k samotnému Ježíši. Nemyslím si, že by to udělali jen se zlou vůlí, že by chtěli Ježíše za každou cenu nějak chytit nebo jej snad zesměšnit. Ne, asi opravdu chtěli slyšet odpověď. Chtěli se od něho dovědět, co si o sobě myslí a co o sobě řekne.

Spíš ta Ježíšova odpověď je na první pohled taková podivná, skoro vypadá jako vyhýbavá. Neodpoví přímo, nýbrž zase otázkou a říká: „Odpovím vám jen tehdy, když vy mi odpovíte. Řekněte mi, odkud byl křest Janův, z nebe či z lidí?“

Vypadá to snad jako vytáčka. Ale není. Pán Ježíš tu ukazuje docela jasně, jaká je nevyhnutelná podmínka toho, aby jej někdo mohl doopravdy poznat. Chce říct: To, abyste poznali, kdo já jsem, nezáleží jen na mně, na tom, co vám povím. Záleží to také na vás, na tom, jaké máte srdce a svědomí. Na tom, jak jste se stavěli k dřívějším projevům Boží moci, k dřívějším jeho prorokům. A hlavně na tom, jak vážně se ptáte. Na tom, zda chcete celý svůj život podrobit té pravdě, kterou hledáte. A aby je v tom zkusil, připomene jim Jana Křtitele. On byl také slovem Božím poslaným vaší generaci, současníkům. A jak jste se k němu stavěli? To je zkušební kámen. Na tom můžete poznat, zda mi můžete někdy porozumět nebo ne. Jak jste se stavěli – a to je důležitější – jak se teď stavíte k Janovi? Co soudíte o jeho křtu? Podle toho se rozhodne, zda porozumíte mně. Pán Ježíš uvádí přední kněze a zákoníky do úzkých – do toho těsného místa, kde člověk může říci jen ANO nebo NE – kde už není nic třetího. Neboť v takovém těsném místě, kde člověk nemá už mnoho na vybranou, než právě ano či ne, než víru či nevěru, než život či smrt – jedině v takovém těsném místě se rodí skutečná víra. A proto Ježíš, a všichni proroci, ano sám Bůh se snaží přivést člověka do takových úzkých dveří, kde by se musel nějak rozhodnout, závazně a neodvolatelně. Hospodin staví před člověka cestu života a smrti – vyber si, člověče!

Ale lidské srdce se brání tomuto rozhodnutí; brání se té určitosti a zodpovědnosti. Člověk má raději trochu nejasnosti, nerozhodnosti, mlhavosti. Raději má, když nemusí říci ani ano, ani ne – když může vyčkávat, váhat, odkládat, jen tak si v myšlenkách se vším hrát, všecko dělat jen jakoby na zkoušku a do odvolání.

To je vidět i na těch představitelích lidu. Oni se nechtějí dát zahnat do toho těsného místa. Nechtějí říci ani ano, ani ne. Ani: křest Janův byl z nebe, ani: byl z lidí! Chtějí si zachovat jistý povznesený odstup a z této výše o Janovi jen tak nezávazně mudrovat, ale nepřidat se ani na jeho stranu, ani se postavit proti němu. A všimněme si, jak oni uvažují! Ne: co je pravda, co je správné, co je naše povinnost. Nýbrž: co je nám prospěšné! Co tomu řekne ten nebo onen? Jak se nejlépe zavděčíme lidu? S jakým názorem nejhladčeji projdeme? Ony vůdce nevede vážná, poctivá ani palčivá touha poznat pravdu a zasvětit jí svůj život. Ne, oni jsou docela všední vypočítavci, kteří se chtějí mít na prvním místě dobře a ničeho se tak nebojí, jako aby pravda nějako neporušila jejich pohodlí!

Jak asi nyní uvažují: Kdybychom nyní řekli, že Janův křest byl z nebe, přiznali bychom se ke svému omylu, protože my jsme jej přece nevzali vážně, neuvěřili jsme mu. Museli bychom revidovat celý svůj život a přiznat se ke svým hříchům; že najednou jsme ochotni činit to, k čemu Jan stále vyzýval, totiž pokání! Tím bychom narušili svoje pohodlí a také, v očích lidu by utrpěla naše prestiž, když bychom přiznali, že chybujeme, že hřešíme! Ne, my musíme myslet víc na sebe a to probouzející se svědomí zase potlačit. Ne, nemůžeme říci, že Janův křest byl z nebe!

Ale zas, říci: byl z lidí, byl to podvod – to také nemůžeme! Ani ne tak proto, že dobře cítíme, že to podvod nebyl, ale co by tomu řekli lidé? Oni na Jana drží, mají ho za proroka. Co by asi tomu řekli, kdybychom se postavili proti němu? Ne, to by bylo neopatrné. A proto nejlépe: ani tak ani tak – vyčkat, k ničemu se nezavazovat! Nemíchat se moc do toho, a hezky opatrně z ústraní pozorovat, jak to všecko dopadne! A tak tedy: tomu Ježíšovi řekneme: Nevíme!

Řekli. Ale Ježíš jim odpověděl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí tyto věci činím!“ Jestli vy se nechcete pálit, nechcete se rozhodnout, a postavit se na stranu pravdy, ať to stojí, co to stojí, jestli víc myslíte na své pohodlí než na svou povinnost – dobře! Takto nikdy nedojdete pravdy, o které říkáte, že ji hledáte! Protože pravda Boží je dána jen tomu, kdo ji chce poslouchat, chce jí sloužit, chce se jí dát soudit, je hotov před ní činit pokání, jí podřídit celý svůj život. Není možné jen tak si o Bohu přemýšlet nebo od něho chtít jen nějaké výhody. Ne – to je věčný Boží zákon, že Bůh se zjevuje jen tomu, kdo ho touží poslouchat celým svým srdcem. Ten zákon se nadá nijak obejít; lidé, chytří lidé, to mnohokrát zkoušeli, ale nikomu se to nepodařilo.

A bratři a sestry, ta snaha, tento Boží zákon obejít – najít Boha, najít pravdu, najít smysl svého života nějak jinak, než tak, že celým srdcem a celým životem se Bohu vydám – tato snaha Pána Boha ošidit něčím, co snad je také dost veliké a těžké, ale co je méně než láska a poslušnost z celého srdce – tato snaha, to je podstata toho, co se nazývá v Písmu „hřích“. Hřích to je především lstivost srdce, která chce Boha ošidit, která se mu vyhýbá, která nechce odpovědět na jeho volání ani tak ani onak. Ta snaha lidská, žít co možná nezodpovědně, nezávazně. Takový je náš hřích! Že to není tak zlé … ? Možná právě proto stojí v Písmu: „Vím o tvých skutcích, že nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale, že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.“

Právě tato polovičatost a mravní zbabělost jsou velmi nebezpečné. Jak právě na těch vážených kněžích a starších můžeme vidět, že když byli nuceni k rozhodnutí, zplodili hrozné zlo. Když je Bůh přivedl na to „těsné místo“, když před nimi stál Ježíš Kristus s takovou naléhavostí a neodbytností, že už odpověď odkládat nemohli, tu se rozhodli pro jeho kříž. Navedli dav a také sami volali: „Ukřižuj!“ – Neboť nic jim nebylo tak nesnesitelné, jako ta naléhavost a vážnost Ježíše Krista, s jakou on je volal před Boží tvář a z ruky jim vyrážel všecky zbraně a zahanboval všechny jejich vytáčky a odklady. Tuto naléhavost Božího hlasu oni nesnesli, a proto Krista přibili na kříž. To byl ten vlastní hřích, jenž vedl ke kříži. Nechceme snad i my poznat Boha a dostat se k němu tak, že onu hlavní otázku obejdeme? Otázku po pravdě, která jediná směruje naši cestu k pokání?

Modlitba

Pane Ježíši Kriste, přiznáváme, že nás stále znovu láká proklouznout životem a nepřiznat si svou nepravdivost, neodpovědnost, svůj hřích. Znovu a znovu děkujeme za tvou milost a tvůj kříž. Amen.