kázání Jany Hofmanové

Genesis 18,1–15

I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. 2Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi 3 a řekl: „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka. 4 Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom. 5 Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál. Přece nepominete svého služebníka.“ Odvětili: „Učiň, jak říkáš.“ 6 Abraham rychle odběhl do stanu k Sáře a řekl: „Rychle vezmi tři míry bílé mouky, zadělej a připrav podpopelné chleby.“ 7Sám se rozběhl k dobytku, vzal mladé a pěkné dobytče a dal mládenci, aby je rychle připravil. 8 Potom vzal máslo a mléko i dobytče, jež připravil, a předložil jim to . Zatímco jedli, stál u nich pod stromem. 9 Pak se ho otázali: „Kde je tvá žena Sára?“ Odpověděl: „Tady ve stanu.“
10 I řekl jeden z nich : „Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna.“ Sára naslouchala za ním ve dveřích stanu. 11Abraham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský. 12Zasmála se v duchu a řekla si: „Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec.“ 13Tu Hospodin Abrahamovi řekl: „Pročpak se Sára směje a říká: ‚Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?‘ 14 Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“ 15 Sára však zapírala: „Nesmála jsem se,“ protože se bála. On však řekl: „Ale ano, smála ses.“

Mohli bychom pro sebe dnešní biblické svědectví otevřít otázkou: A co nám je leda tak k smíchu?

Až se Sáře opravdu narodí syn, dají mu jméno Izák – něco jako Smíšek. A možná znáte jako vysvětlení právě tenhle příběh; že prý má jeho jméno odkázat k tomu, jak se Sára pousmála představě, že by snad ještě na stará kolena mohla přivést na svět potomka. Jenomže ve skutečnosti v Písmu Sára nebyla jediná ani první, kdo se tomu smál. Už v předchozí kapitole úplně stejně reaguje Abraham. Když mu Bůh řekl: „…požehnám Sáru a stane se matkou pronárodů a vzejdou z ní králové národů.“ Abraham sice padl na tvář, ale usmál se a v duchu si řekl: „Což se může narodit syn stoletému? Cožpak bude Sára rodit v devadesáti?“

Ta představa, že by se ještě v životě změnilo něco, co se celé věky změnit nemohlo, nám připadá bláhová.

Je docela možné, že tomu jejich pousmání předcházel kdysi i pláč a modlitby; ale teď už vědí, že čekání by bylo k smíchu.

Kolik je takových lidských situací?

Počítáme s Pánem Bohem, už jsme toho z bible hodně slyšeli, obracíme se k němu. Jenže jak patří do situací, ve kterých už si jen těžko dovedeme představit změnu? Může proměnit obrazy, které si o sobě tvoříme, které si tvoříme o druhých lidech a o světě kolem, když si s ním nevíme rady?

Abraham sice uposlechl Boží výzvu; jeho muži na znamení smlouvy s Bohem podstoupili obřízku; ale jestli něco čeká a co vlastně Abraham vyhlíží, těžko říct. V Písmu ho zprvu potkáváme na cestách, v boji, v akci, ale tentokrát taky jak sedí v ochromení, ve stínu svého stanu. Příběhy Abrahama a Sáry se nám ozývají z dávné minulosti, a přece jsou blízké i našim otázkám. Jsou to naši lidé, naši předkové ve víře. Věrní i pochybující, odvážní i zranění.

Jaká přijde odpověď? Poznají, že je Pán Bůh s nimi?

Odpovědi, dokonce přímo setkání s Bohem se Abrahamovi a Sáře dostane. Ale bude to – jak je v Písmu i v životě časté – cestou překvapivou a přitom překvapivě pozemskou, tělesnou, přízemní, na dosah: skrze tři pocestné, kterým Abraham prokáže dobro.

„Host do domu, Bůh do domu,“ praví teta Kateřina v Saturninovi, ale před ní už v 5. stol. sv. Benedikt. Když Abraham uvidí tři příchozí, platí to doslova – stává se služebníkem nejen jim, ale přímo Hospodinu.

Ono se tenkrát čekalo, že člověk nabídne vodu a chléb, těm, kteří jsou na cestách. Byla to slušnost. Naopak, neujmout se pocestného, nebo jednat zle s cizinci, kteří mezi lidem Božím ocitli (Lv 19,34), je přímo proti Božímu zákonu. Ostatně i Ježíš, když přirovnává Boží soud k třídění ovcí a kozlů, zmiňuje to, jak se člověk zachová k pocestným jako jedno z rozhodujících kritérií, podle kterého se pozná, kdo je na straně boží (Mt 25,43).

Abraham skoro jako by to Ježíšovo podobenství znal. Nejen, že se stane hostitelem, ale před těmi příchozími se sklání jako služebník, mluví s nimi, ale přitom spíš jako by mluvil s Hospodinem.

To je možná první věc, která nás může přiblížit k odpovědi, jak do situace Pán Bůh vstupuje. Mluvit s druhým člověkem, jako s Pánem Bohem, nebo jako s tím, koho nám Pán Bůh poslal, už to je velká věc. Jednat s druhým zkrátka s vědomím, že Bůh je u toho, už to otevírá nevídanou budoucnost. Protože ona se nakonec taková naděje zkrátka potvrdí. Je to tak. Milující Tvůrce jde napřed, je věrný své smlouvě, skutečně se k nám vydává, a tam, kde my s ním počítáme, kam ho zveme, kde jsme k němu pozorní, tam se dává poznat po svém.

Co se děje dál? Abraham tedy nabídne chléb a vodu, jak se čeká… ale přitom poroučí zadělávat z velkého množství mouky a běží shánět pěkné dobytče a mléko a máslo! To nebude na chvilku; žádné rychlé občerstvení a honem zase hosty vyprovodit. Abraham se Sárou chystají hostinu. Zdržují u sebe tu návštěvu Boží. Zdržují si u sebe Pána Boha. To je druhé, čeho si můžeme všimnout. Abraham dokonce dvakrát vyzývá: „Jestli jsem u tebe našel milost, nepomiň mě, neobejdi mě.“ A je to vlastně jeho jediná prosba. O nic jiného konkrétního tu neprosí, než: Nevynechej mě, neobejdi mě, zastav se u mě.

A Bůh je s ním. Stoluje u něj. Nepomine ho. Ale nepomine ani Sáru. A to je třetí věc, které si můžeme všimnout. Abraham už ostatně potomky má s otrokyní Hagar a taky to bylo to první, co ho napadlo, když mu Hospodin sliboval velkou budoucnost; že to jistě bude skrze tyto děti. Zatímco Sára je tu prozatím stranou. Ukazuje se, že už ani ona sama se sebou nedovede počítat. Ale Bůh s ní počítat nepřestal. Najednou to začne vypadat, jako by tam přišel za ní. Na ni se ptá. Ta otázka nebyla ničím vyprovokována. Ale ať se nám to líbí nebo ne, Hospodin počítá s neplodnou dvojicí. Najde si způsob, jak právě na nich vystavět své požehnání, svůj lid. (To by mohl být i příspěvek do některých dnešních diskusí.)

Od doby, kdy Abraham a Sára vyšli za Božím slibem, už se přihodilo leccos. I leccos otřesného, nesnadného, co kalilo výhled k jakékoli budoucnosti (kterou tehdejší doba spojovala hlavně s potomstvem). Ztratili už lecjaké iluze. Ale cosi podstatného neztratili: Pohostinnost, otevřenost pro druhé i pro Pána Boha.

A tak se ukázalo, že Hospodin i pro ně má připravený smích, radost, zrovna až tehdy, když už oni sami od sebe nic nečekali a nemohli být kdovíjak kreativní.

Možná nás ten dnešní text může nasměrovat k téhle otevřenosti, k naději, která přijme něco přicházejícího, tak jako Abraham se Sárou přijali cizí poutníky – aby v tom nakonec poznali Boha. Kéž i nám Hospodin dopřeje, abychom měli důvod se smát. Ostatně, Kristus Ježíš nás právě k tomu přišel pozvat, když obrazy Božího království spojuje právě s radostnými hostinami a svatbami.