Čtyři jména u brodu: Genesis 32,22–33

Neděle 50 dní před Velikonocemi – Quinquagesimae / Masopustní

Introit

Má duše vyhlíží Panovníka
víc než strážní jitro, když drží stráž k jitru.
Čekej, Izraeli, na Hospodina!
U Hospodina je milosrdenství,
hojné je u něho vykoupení,
on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí. (Žalm 130,6–8)

Písně

94, (422), 573, 763, 157

1. čtení

Matouš 26,36–46

Kázání: Gn 32,22–33

1. Pak zůstal Jákob sám… Jákob je zase sám. Už dlouho sám nebyl. Když tu čteme o tom, co udělal před tím, než osaměl, připomíná se nám ten dlouhý příběh, v němž se z osamělého uprchlíka stal zámožný muž, obklopený početnou rodinou a početným majetkem. Přes potok Jabok převedl obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů – se vším, co měl. Je toho opravdu „požehnaně“, co Jákob za 20 let, které strávil v exilu u svého strýce Lábana (Gn 31,38.41), nashromáždil. Dvě Lábanovy dcery a dvě jejich otrokyně, čtyři matky, které Jákobovi postupně porodily 11 synů (a jednu dceru), a rozsáhlý majetek (Gn 30,43: „tak se …převelice vzmohl a měl mnoho ovcí a koz, i služky a služebníky, i velbloudy a osly“). Jákob je nepochybně zámožný a úspěšný muž a takto se vrací domů – přece však nikoli vítězoslavně. Čeká ho setkání s bratrem Ezauem, kterého podvedl a před nímž právě musel kdysi uprchnout. Chce si jej usmířit dary, které posílá napřed, ale kdo ví, jak to dopadne. Ezau tehdy prohlásil, že Jákoba zabije.

Teď je tedy Jákob sám. Všechny ostatní už přes potok Jabok převedl, ale teď ještě musí přejít sám. Jako by nemohl přejít s nimi, jako by to všechno, co měl, všechen ten životní úspěch, který jej obklopoval, najednou nic neznamenal, jako by toho nebylo. Jákob se o to nemůže opřít, nemůže se za to schovat. Na to, co se teď stane, je sám. Takovou osamělost také známe – na mnohé opravdu důležité a závažné věci v životě je člověk nakonec sám. Říká se, že ve smrti je člověk sám, ale v mnohém to platí i v životě. My se tomu někdy bráníme, různým rozhodnutím se vyhýbáme, nepříjemným pravdám nechceme čelit, ale asi známe také situace, kdy nás to nějak dožene, a najednou stojíme sami, musíme něčemu čelit – teprve když to učiníme, můžeme na životní cestě zase pokročit dál. Tak se Jákob ocitá sám na brodu přes potok Jabok.

V noci. A prožije tam podivnou, opravdu zvláštní noční příhodu. V tom příběhu je spousta nesrovnalostí a badatelé, kteří se jím zabývali podrobně, to vysvětlují tím, že byl vícekrát přepisován, postupně do něj byly doplňovány různé části a tím doplňováním se měnily jeho významy. Jakoby se ti různí vypravěči postupně přeli: „ne, bylo to takto – ale ne, tohle tu je důležité…“ A tak to nakonec vyznívá velmi zvláštně, nejvíc se to podobá trochu divokému snu. A tak, když nakonec čteme, že Jákobovi vzešlo Slunce, když minul Penúel, snadno bychom si řekli: nezdálo se mu to jenom. Jenomže: nezdálo. Právě tady se připomíná: v kyčli byl chromý. Kulhá, z toho podivného příběhu si odnesl postižení.

Jak se v tom tedy vyznat? Jednou pomůckou nám mohou být čtyři jména, která v té zprávě očividně hrají důležitou roli. Zkusíme se orientovat podle nich – podél nich jako by tu postupně svítalo.

2. S tím prvním jménem ještě vyprávění tone ve tmě. Jabbok. Zvláštní jméno potoka nebo říčky, s nímž podle vypravěče rezonuje to, co se tu stalo: tu s ním kdosi zápolil. Hebrejsky se to „zápolil“ řekne jeabek. Jakýsi „zápolivý“ potok. Jákob tu zažívá nenadálé přepadení. Jako by na něj ze zálohy někdo skočil – a pral se s ním. Proč? Aby mu zabránil přejít? Vždyť už na druhé straně byl – se svou rodinou a se svým majetkem! Ano, ale teď je sám. Teď ještě Jákob musí přejít sám za sebe. A tady najednou narazil. Něco, tedy spíš někdo – ale kdo vlastně? – se mu postavil do cesty.

Říká se tam nějaký muž, ale vypadá to, že je to spíš nějaký démon, nějaká temná síla, která najednou stojí mezi Jákobem a jeho majetkem, mezi Jákobem a jeho další cestou…

Dosud to šlo nečekaně hladce, čtenář nad tím Jákobovým příběhem kroutí hlavou, jak se to tomuhle panu Úskočnému všechno daří. Podvedl svého otce i bratra, ale Hospodin se k němu přihlásil, slíbil mu, že bude s ním (tomu jsme měli příležitost se divit předminule) – a zdá se, že to fungovalo. Podle hesla „přičiň se a Pán Bůh ti pomůže“. „Úskočný“ Jákob se u svého strýce Lábana také dočkal všelijakých podrazů, Lában na Jákoba také zkoušel různé fígle, ale Jákob to vše překonal. Teď se vrací domů, sevřený strachy ze setkání se svým bratrem, ale i tady si zkouší vědět rady – připravil ty dary.

A najednou: přepadení. Ne lupiči, kteří by měli zálusk na ten jeho majetek. Tenhle lupič má zájem jen a jen o Jákoba. Je to jeho osobní protivník, jemu se staví do cesty.

A Jákob s ním bojuje. Tak jak dosud s nikým nebojoval. Teď nepomůže žádná lest, žádné chytračení, teď je to na přímo. A Jákob bojuje. Bylo by asi málo říci, že se brání, protože jeho protivník nakonec žádá o ukončení zápasu: pusť mě Zvláštní situace. A Jákob v ní také reaguje zvláštním způsobem: Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš. To je hned dvakrát podivné.

Předně se můžeme divit, že toho útočníka, který jej překvapil, ale jemuž se zřejmě úspěšně ubránil, prostě nepustí s nějakou výstražnou vyhrůžkou. Žádá požehnání od toho, koho právě přemohl nebo skoro přemohl, takže on se jej musí doprošovat. Zdá se, že jej tento protivník zaujal, že vycítil, že to není jen tak někdo. Cítí, že jej potřebuje, že v tomto setkání je příležitost, že od tohoto neznámého nepřítele si může a má vyžádat pomoc.

Podruhé je ovšem podivné, že žádá požehnání, jako by je ještě neměl, jako by je stále potřeboval. Projevuje se tu Jákobova zvláštní umanutost. Kvůli požehnání přece kdysi podvedl svého bratra i otce. Ale cožpak se mu ještě požehnání nedostalo? Už jsme o tom mluvili – o tom jeho úspěchu po všech stránkách. Rodina, majetek. Co by ještě mohl chtít? Což v tom není spolehlivě viditelné, že Hospodin je s ním – jak mu to ostatně slíbil tehdy v onom snu ve svatyni Bét-el? Proč teď žádá požehnání od tohoto neznámého, který je proti němu, který ho zranil, který se chová jako jakýsi děsivý přízrak, démon?

Vlastně celý tento příběh zasahuje do vyprávění o Jákobově cestě, která se, jak už jsme řekli, zdá vyvíjet podle toho oblíbeného pravidla „člověče přičiň se a Pán Bůh ti pomůže“ – jako zcela rušivý zásek. Noční strašidelné překvapení, v němž se ukazuje, že všechno je trochu jinak. Ale Jákob to pochopil. Právě tohoto nepřátelského zjevu se drží jako klíště a prohlašuje: nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.

3. A on mu tam požehnal. Ale před tím udělal ještě něco jiného. Změnil Jákobovi jméno. Nebudou tě už jmenovat Jákob (Úskočný), nýbrž Izrael (Zápasí Bůh). Tady se ukazuje, v čem nakonec je to požehnání, o něž Jákob tak urputně usiloval. Ukazuje se, že ta široká rodina Jákobova je víc než jen bohatá a krásná rodina, že tady má svůj základ lid, který toto jméno také ponese: Izrael, Boží lid.

To je tedy to druhé jméno, které určuje obsah našeho příběhu: Izrael. Jméno, které nezůstane jen vzpomínkou na Jákoba, napsáno na jeho náhrobku. Toto jméno ponese tento lid i nadále, bude přecházet z generace na generaci. Bude se všelijak měnit ta konkrétní skutečnost, k níž odkazuje, přežije zánik staro­věkého státu, s nímž bylo původně spojeno. Dnes se k němu hlásí novodobý stát, ale mezi tím už nabylo širšího významu a k Izraeli jakožto Božímu lidu se hlásíme i my, křesťané.

Je to jméno vyznávající: Bojuje, zápasí Bůh. Ale tento náš podivný příběh ukazuje, jak se mu má rozumět. Ten bojující, zápasící Bůh se tu ukazuje ve zvláštním světle, nebo přesněji: ve tmě. Máme si pamatovat, že „Zápasí Bůh“ si Boží lid nezačal říkat na základě nějakých oslňujících vítězství armád porážejících třeba nevěrce nebo jinověrce – nebo prostě zlé lidi. Známe i z Bible takové příběhy o Božích vítězstvích, která nepochybně Božímu lidu imponovala, takže v nich nemohl nevidět projev Boží přízně. Ale proti tomu stojí tato podivná příhoda praotce Jákoba, která říká všem generacím, i té naší: toto je „Zápasí Bůh“. Toto je „Izrael“ – Bůh, kterého Jákob zažil nejblíže jako svého nepřítele, jako toho, který se postavil proti němu. Ale také Bůh, který Jákoba nechal bojovat – a nechal jej zvítězit, nechal se od něj „zmáčknout“ a své požehnání mu neodepřel.

4. Tím jsme se přiblížili ke svítání. Jákobovi vyšlo Slunce, když minul Penúel. To je třetí důležité jméno v našem příběhu. Penú-el, „Tvář Boží“. Tohle Jákobovi vysvitlo. A tak místo zápolení dostalo jiné jméno. Viděl jsem Boha tváří v tvář  a byl mi zachován život.

Teď už je to víc než jen tušení, že právě tady, právě od tohoto protivníka by měl žádat požehnání. Uvědomil si, že to, co viděl (co asi mohl vidět v té tmě?), ten blízký dotyk, který jej zranil – že to bylo vidění Boha.

Bible obvykle a většinou trvá na tom, že Boha vidět nelze. Je člověku neviditelný, protože jeho skutečnost přesahuje to, co my dokážeme zaznamenat svými smysly svým zrakem, který je uzpůsoben k tomu, abychom viděli svět, jenž nás obklopuje. Ale výjimečně tam přece narazíme na místa, kde se mluví o „vidění Boha“, toto je jedno z nich. Vždycky jsou to vidění velmi zvláštní – a to právě ne tím, že by byla nějak ohromující. Mnohem spíše jsou radikálně překvapivá. Jako toto.

A to nás vede k tomu čtvrtému jménu. To je jméno, které nezazní. Jákob se onoho neznámého také zeptal na jméno. Ale v tom mu nebylo vyhověno: Proč se ptáš na mé jméno? Tohle si zde jeho protivník, ačkoli mu požehnal, nechal pro sebe.

Nebo bychom mohli říci: to si nechal na jindy. Nakonec až k tomu, o němž jeho svědkové vyznali, že mu dal „jméno nad každé jméno“, když jej, ukřižovaného, „vyvýšil nade vše“ (Fp 2,9). V něm v tom svém podivuhodném způsobu boje tento Bůh Jákobův zašel ještě dál. Vydal se lidem do rukou – ne „dobrým lidem“, ale lidem jako Jákob, lidem jako my. A dal se jimi porazit. A přece neprohrál.

Modlitba Hospodine, děkujeme ti za to, že se stavíš proti nám a nenecháváš nás jít jen tak cestami, po nichž se sami vydáváme. Stavíš se proti našemu hříchu, proti naší zlobě, ale také proti našemu zoufalství. Děkujeme ti, že dáváš zvítězit své dobrotě, věrnosti, svému milosrdenství. To jsi potvrdil v Kristově vzkříšení. Za to tě chválíme. Amen.