Introit: „Můj spravedlivý služebník získá spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. Proto mu dám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky.“ On nesl hřích mnohých. Bůh jej postihl místo nevěrných. (Iz 53,11n)

Písně: 296; 283; 771; 425

Čtení: Ex 16,1–12

Pusté místo

Milí bratři a sestry, asi každý někdy vyhledáme „pusté místo.“ To znamená místo, kde není společnost, která by nás rušila. Kde není ruch všedního dne, který odvádí naši pozornost, takže bychom se nemohli věnovat sami sobě. Očekávání od takové izolace mohou být různá: prostý odpočinek po vyčerpávající práci, obnovení sil, modlitby a meditace, promyšlení těžkých zážitků a inspirace k nějakému řešení nebo jen k dalšímu životu. Tiché rozhovory s blízkými. Ale také potřeba být sám s Pánem Bohem a očekávat jeho pomoc, jeho slovo. To vše je pochopitelné a smysluplné. Občas na každého přijde událost, která jej přinutí vzdálit se a být nějaký čas sám, nebo jen s nejbližšími, jako to udělal Ježíš. Evangelista nás na to upozornil slovy: „Když to Ježíš uslyšel, odplul lodí na pusté místo, aby byl sám.“

A my můžeme zjistit příčinu, proč chtěl být Pán Ježíš sám. Nebo přesněji: co mínil evangelista slovy, „když to Ježíš uslyšel…“ Uslyšel totiž od učedníků Jana Křtitele o strašné smrti Janově. Ano, to je ta krvavá událost z oslavy Herodových narozenin, kdy si jeho manželka Herodias vyžádala hlavu Jana Křtitele na míse. Po takové kruté zprávě, jistě v zármutku, se Ježíš chtěl uchýlit do ústraní. Kromě truchlení a modliteb také není zanedbatelná pozornost, jaké byl vystaven, když se Herodes začal domnívat, že Ježíš je vlastně vzkříšený Jan Křtitel. Lidově bychom řekli, že Heroda za jeho zločin strašil Janův duch. A vystrašený Herodes může být pro Ježíše nebezpečný.

Proč číst o nasycení

Takový je tedy kontext příběhu nasycení tisíců lidí, který všichni znáte, protože je v evangeliích zapsán celkem šestkrát v různých obměnách. Stojí však za to, jednou za čas ten příběh číst – třeba zase u jiného evangelisty. Protože každé stolování s Ježíšem je předzvěstí hodu v Božím království. Když Ježíš sytí hladové, je to signál nové budoucnosti, která má přijít a v níž bude pánem a životadárcem on, tentokrát již vzkříšený ze strašné smrti na kříži.

Ale nyní se vraťme zpět na pusté místo, které pustým nezůstalo, protože tam začaly proudit davy lidí. Uslyšeli totiž, že Ježíš odplul a vydali se pěšky za ním. Takových 5000 mužů z různých měst a k tomu ženy s dětmi, to už je úplný tábor lidu, který nám Čechům může připomenout poutě lidu na hory v době husitské, kdy čekali brzký druhý příchod Kristův s jeho královstvím. Tedy žádná tichá samota, příhodná pro učedníky i Ježíše k modlitbám. Ani žádný utajený úkryt před Herodovými vojáky. Ale docela slušná obec, městečko plné lidí, založené jen a jen kvůli Ježíši. Plné očekávání, co teď Pán učiní. Možná právě žhavá politická situace způsobila, že lidé čekali, kdy „už to praskne“ a Herodesova krutá vláda skončí a nastane nová éra. Třeba právě tento Ježíš se ujme slova a vlády a oni, když jsou s ním, na jeho straně, budou to mít dobré. Nemůžeme se divit. Byli to jistě obyčejní lidé, žádní prominenti. Kdo se jich ujme? Jejich starostí a ponížení. Jejich slabostí a nemocí. Jejich hladu po lepším životě. Není divu, že ze svých měst šli za Ježíšem, aby našli na tom pustém místě – místo, či město nové.

Lítost nad zástupy

„Když Ježíš vystoupil z lodi, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto. I uzdravoval jejich nemocné.“ – Po tom, co jsme si před chvílí řekli, je tato informace o Ježíši překvapivá. Vždyť on se mohl zachovat úplně jinak. Ale on se okamžitě, jak zástupy uviděl, vzdal nároku na soukromí, čas a to místo. Ani nevyužil tábor lidu k politické debatě a propagaci vlastního programu; nebo dokonce tažení na Heroda, aby pomstil Jana Křtitele. Místo toho – lítost. Bylo mu jich líto. To, co trápilo ty zástupy lidí, se najednou stalo Ježíšovým trápením. Ke svému žalu a možná i zlosti na vladaře, přidal bez zaváhání všechny bolesti, nemoci a starosti těchto mnoha lidí. A uzdravoval až do večera. To je, bratři a sestry, jedna z příležitostí, v níž se potvrzuje, že v Ježíši se setkáváme s Božím služebníkem, jak o něm prorokoval Izajáš: „Byly to naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal.“ Proto v Ježíšově moci uzdravovat nesmíme vidět nějakou léčitelskou praxi, kterou zkrátka vykonával, protože to pro něho nic nebylo. Nezapomeňme na slova, „bylo mu jich líto.“ A ještě na jednu poznámku se dnes také zaměřme, a sice „uzdravoval jejich nemocné“. Ti nemocní byli „jejich“ – to znamená těch lidí ze zástupu. Přišli sem tedy ti zdraví, iniciativní a pak ti nemocní, přivedení, nebo i přinesení svými přáteli k Ježíši. Je jaksi dojemné, co se tu ukazuje: že Pán Ježíš nerozlišuje mezi těmi, kteří mu věří a jdou za ním z víry a těmi, které oni „jen“ přivedou, protože pro ně u Ježíše hledají pomoc. Nedá se zjistit, jestli ti „jejich nemocní“ byli věřící nebo ne. Pro nás v církvi, to má velký význam: Má totiž smysl, byť jen jednou, přivést k Ježíši bližního, který potřebuje pomoc a sám si neví rady. Věřící přivedou nevěřící a Ježíš všechny bez podmínek přijímá. A „uzdravoval jejich nemocné.“ Nalezli pomoc. Nešli nadarmo.

Hrozba hladu

Když tu, spolu s večerem, se objevuje ještě jiné ohrožení, než jsou nemoci. A sice hlad. Zdá se, že učedníci jsou první, kteří začínají mít starosti. Předvídají, že by mohl nastat problém. Ti uzdravení i potěšení lidé by mohli zeslábnout hlady a možná se i na Ježíše rozzlobit, že je dřív nepropustil domů. Je zřejmé, že vše tu má na povel právě Ježíš. A tak učedníci vyzývají jej: „Propusť zástupy, ať si jdou do vesnic koupit jídlo.“ Držel je snad Ježíše na tom místě? Nebo je to tak, že kdo za ním přijde a věří v jeho pomoc, tak už nechce odejít a hledat jinde? – Toto vysvětlení bude správné, protože zjevně ani Ježíš nechce, aby lidé odcházeli pryč a hledali obživu jinde. Když jsou u něho, nezemřou přece ani hlady. A to mají teď prožít a zapamatovat si.

Rozdávat ze svého

A tak nyní nejen poutníci, nýbrž i učedníci – ti kteří již s Ježíšem jsou dlouho, mají pochopit, že sami mají možnosti, o jakých dříve neuvažovali. „Nemusejí odcházet, dejte vy jim jíst!“ – Ježíš to řekne jako naprosto samozřejmou věc. To, že na hlad stačí i sami učedníci. Jen je to nenapadlo. Proto, aniž by se jich Ježíš ptal, hned hlásí: „Máme tu jen pět chlebů a dvě ryby.“ Správně pochopili, na co Ježíš myslí: že se mohou rozdělit o to své. Jen jim jejich zásoby připadají – stejně jako každému, kdo to slyší – nesouměřitelné s potřebami tolika lidí. Zřejmě těch pět chlebů a dvě ryby byly zásoby, které jejich družině měly stačit tak akorát do večera. Bylo to jídlo pro 12+1, ale ne pro 5000+x lidí. – Vy si již možná říkáte, že tu máme co dělat se zázrakem. Že ty zásoby přirozeně nemohly stačit. Ale protože víme, že stačily a ještě zbylo, tak to je nějak spojené s nadpřirozeným, abnormálním jevem, který má v režii Ježíš, ale ne my. – A přitom ta událost, to nasycení, ke kterému za chvíli dojde, není nikým z přítomných jako zázrak označena. Naprosto chybí údiv nad tím, co se stalo, totiž že „jedli všichni a nasytili se.“ Učedníci se zkrátka rozdělili o to, co sami měli. A dělil se vlastně i Ježíš. Dělení o to, co máme, nastartuje vlastní mechanismus: že ke každému se něco dostane. Dokud si myslím, že sama mám málo, tak to málo opravdu bude. Ale když se o to začnu dělit a dělit se začnou i další, tak je toho pro potřebné najednou dost. „Jedli všichni a nasytili se.“ Kdo to nikdy nezažil, třeba s náhlými hosty k obědu, tak o hodně radosti přišel! Dělením vlastního získá víc, než ztratil.

Hostitelem Ježíš

Ale přece jen je tu jedna podmínka, na kterou nesmíme zapomenout. Že Ježíš nejprve řekl: „Přineste mi ty chleby a ryby sem!“ On je tím mezičlánkem mezi námi a druhými lidmi. Musíme jej nechat, aby byl pánem situace on. Poručil, aby se lidé rozsadili na trávu – najednou místo pustiny trávník! „Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům a učedníci zástupům. I jedli všichni a nasytili se; a sebrali nalámaných chlebů, které zbyly, dvanáct plných košů.“ Je to vlastně jednoduché: Pokud to, co máme pro sebe, svěříme jemu, tak on tomu požehná a když s tím pak nakládáme zase my – jako ti učedníci – tak je toho dost pro všechny. Nemůže nám to nepřipomenout slavení večeře Páně. Tam máme pokrm od něho. Vlastně jeho samotného máme uprostřed nás a jsme jím syceni – každý, kdo u jeho stolu je, odchází naplněn, nasycen a obohacen životem z něho.

A ještě jedna věc, kterou evangelista uvádí: „ A jedlo tam na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.“ Někdo v těch pěti tisících mužů vidí potenciální brance, kteří jsou teď ochotni povstat do boje pro Ježíše. Také však je možné si spočítat, že na jeden chleba tam bylo tisíc rodin. A představit si pět velkých křesťanských sborů, kde jsou všechny generace syceny Kristovým tělem.

Modlitba

Pane, ať už rozdáváme a dělíme se, nebo sami právě přijímáme, prosíme, požehnej nám tyto své dary a pozvánky do tvého věčného království. Amen.