16. neděle po Trojici – bohoslužby společné s partnerským sborem na dálku

2 Tm 1:6-10  Proto ti kladu na srdce, abys rozněcoval oheň Božího daru, kterého se ti dostalo vzkládáním mých rukou.  Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy.  Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu; ani za mne, jeho vězně, se nestyď, nýbrž snášej spolu se mnou všechno zlé pro evangelium. K tomu ti dá sílu Bůh,  který nás spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy  a nyní zjevil příchodem našeho Spasitele Ježíše Krista. On zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu.

Písně: 98; 420,1-5; 177; 196

První čtení: Pláč Jeremiášův 3,21-26.31-32

Introit: Počátek moudrosti je bát se Hospodina; velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Jeho chvála trvá navždy! (Ž 111,10)

„Kristus zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu.“ – Apoštol Pavel toto evangelium zvěstuje a pro ně je nyní i uvězněn. Doslova „ze svých pout“ v římském vězení píše dopis milému Timoteovi, duchovnímu žáku a jednomu z apoštolských pokračovatelů.

A to je, milí bratři a sestry, zvláštní. To by nás mělo zarazit. Že někdo z vězení, kdo navíc dává najevo, že tentokrát už asi živý nevyjde, píše tak plný naděje. Povzbuzuje svého spolupracovníka. Potvrzuje, že všechno, co začali, celé dílo, na kterém spolu pracovali, je pevné, trvalé, nepadá spolu s nemohoucností svého zakladatele. Myslíme jím nyní apoštola Pavla, který sbory v Malé Asii zřejmě zakládal. Ale hned v té souvislosti je správné říci, že pravý a jediný zakladatel církve a sám nositel spásy je Ježíš Kristus, který však také byl spoután, také trpěl, také se stal nemohoucím, když jej nepřátelé Boží ukřižovali. A přece, když tento Pán – protože Pánem a Králem jej potvrdil Bůh, když jej vzkřísil z mrtvých – tento Pán se podvolil a obětoval svůj život, tak proto je možné vyhlásit tu větu, kterou jsme dnes začali: „Kristus zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu.“

Jsme svědky jedinečné skutečnosti, kterou v dnešním světě a zvlášť dnešní den, 11. září, je užitečné opakovat. Užitečné pro naši křesťanskou víru a naději. Do světa se nešíří jen oheň a dým vyvolávaný fanatickými útoky nesnášenlivých lidí. Mnohem víc září a má být rozněcován oheň Božího daru. K tomu byl apoštol povolán, aby zvěstoval evangelium a nyní sám v poutech, bez vyhlídek na delší budoucnost, bez vyhlídek na to, že ještě spatří své milé, povzbuzuje a dodává sil těm, kteří jsou na svobodě. Dodává sil Timoteovi a sboru, který je sice na svobodě, ale musí se vyrovnávat s nepříjemnostmi, které se objevují v církvi zevnitř i zvenku. Tentokrát se Pavel v dopise víc věnuje těm tlakům zevnitř. Šlo o bludaře, kteří se vtírali do rodin a sváděli jejich členy. Odváděli je od apoštolského učení o Ježíši Kristu trpícím a pokorném služebníku. Apoštolova pouta a vězení zřejmě uváděli za důkaz neúspěchu; říkali „že vzkříšení už nastalo“, potíže tedy už nejsou na místě. A asi se našlo dost lidí, kteří byli zlákáni ideologií úspěchu a existenční jistoty. Proto – jak se v dopise dočteme – někteří se za Pavla styděli, dokonce se ho zřekli a ve víře chtěli žít tak, aby neměli potíže, nemuseli nijak strádat, nikdo jim život nekomplikoval. Taková víra může být, pravda, chvíli populární, protože vyhovuje nejpřirozenější lidské vlastnosti – snaze mít se dobře.

Konečně tedy, co apoštol připomínal, aby tím zabránil takovému vyprázdnění evangelia: „Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy.“ Duch bázlivosti, to je doslova „duch zbabělosti“. To je v církvi strašák, kterým se křesťané nechají ohýbat a vystrašit. To je duch, který brání evangeliu naděje v Kristu, protože bere odvahu snášet odlišnost, ústrky a jakékoli protivenství. Vplíží se do společenství třeba tak, že se ponenáhlu začneme chovat podobně, jako je tomu kdekoli jinde ve světě, kde lidé Pána Boha nad sebou neuznávají. Ne že bychom dělali špatné věci. Ale stáváme se vlažnými, šedými, nijakými. Takové křesťanství pod duchem bázlivosti ovšem nikoho nezajímá.

Když dnes kážu na stejný oddíl jako kolega v partnerském sboru, dívala jsem se na zveřejněná kázání v Německu, která se v posledních letech tímto textem zabývala. Bylo to zajímavé a snad i pro nás inspirativní. Výrazným rysem bázlivosti, který jeden kazatel kritizoval, byla i v církvi rozšířená politická korektnost v řeči. Lidé se již pomalu bojí promluvit, aby neudělali chybu a někoho se nedotkli – jeho rasy, jeho pohlaví, jeho věku. Apoštol však psal: „Rozněcuj oheň Božího daru.“ Dar Ducha svatého je přece spojen s ohněm, jehož světlo a žár se nedá schovat. Tak ani církev nemá být schovaná, nemá být šedivým, nic neříkajícím spolkem. Musí být jasné, že církev Kristova není další welness v řadě dnešní nabídky, kterou si zaplatíte, ale k ničemu nezavazuje a nijak vás od ostatních neodlišuje. Když přece Ježíš Kristus „zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu“, tak to je vidět a cítit. A jestliže se za utrpení, které k následování Krista patří, někdo stydí a nezná se proto k němu, tak umlčuje zásadní součást evangelia.

Asi tehdy jako i dnes si myslíváme, že jako křesťané musíme být stoprocentně bezchybní, aby nám nikdo nemohl nic vytknout. Ale to je právě omyl. Bůh na nás nehodnotí, jestli jsme perfektní a nikoho „nenaštveme“, ale hledí na to, jestli věrně vydáváme svědectví. A to nemůžeme, pokud budeme naprosto korektní a například nenazveme věci pravými jmény a když zamlčíme, komu jsme uvěřili. Přitom můžeme udělat nejeden přešlap a možná se někdy i společensky znemožnit. Ale to ještě není to nejhorší. Vždyť podle Martina Luthera dokonce můžeme i „statečně hřešit“, když přitom vkládáme celý svůj život na Krista a jsme si vědomi, že jen díky Božímu odpuštění a oběti Pána Ježíše Krista na kříži, nám bude dán život a tak i ta dobrá budoucnost, o kterou nám jde.

Bůh nám však dal „ducha síly, lásky a rozvahy.“ Tři pomocníky proti zbabělosti. Tři ku jedné. Nebojme se, stačí to. Duch síly je o energii, dynamice, která k víře patří. Tam např., kde lidé skládají obecně ruce do klína, že už se nedá nic dělat, že se navzájem s těmi odlišnými národy nedomluvíme, tam křesťanovi pomáhá Kristus svou silou mluvit i s lidmi ze společnosti vyřazenými, s cizinci, s provinilými. Protože to je jeho duch, který dává sílu stavět mosty a překonávat propasti. Neříkat, že tudy dál už to nejde.

A duch lásky? To nám Pán Ježíš snad ukázal nejpříkladněji. Přiváděl k sobě lidi tak různé, jako byli například rybář – celník – farizeus – nevěstka. Jen v lásce a z lásky je možné smířit se a spolu tvořit budoucnost. Duch bázlivosti, duch zbabělosti našeptává: nikomu dnes nevěř. Ti, kteří přicházejí, jsou všichni teroristi. Ti, kteří nám vládnou, jsou všichni, zkorumpovaní. A tak dále. – Ale duch lásky vidí v každém z nich především člověka, pro kterého Bůh poslal svého Syna, aby jej vysvobodil z hříchů.

Ten třetí dar Boží je duch rozvahy. Znovu a znovu tolik potřebný. To také není duch doby. Když se většina chová podle hesla „po nás potopa“, a proto už nezáleží na stylu života, na pravdě, na tom jestli budeme zakládat rodiny, starat se o bezmocné, jestli budeme pracovat i pro budoucí generace – tak právě duch rozvahy, či jinak přeloženo „duchovního zdraví, umírněnosti nebo dokonce sebeovládání“, dává vidět o krok napřed. A tam, vpředu není zmar a smrt, ale život s Kristem. „Kristus přece zlomil moc smrti a vyvedl na světlo nepomíjející život v evangeliu.“ Tento život má zářit mezi námi a skrze nás, Kristovu církev, i dnes, 11. září. V České republice i v Německu a kdekoliv jinde. Amen.

Modlitba: Pane, v tobě svítí nepomíjející život. Prosíme, dej nám v té záři chodit již dnes, abychom nepropadli temnotě smrti. Amen.