1 Pt 3:8-12   Nakonec pak: Všichni buďte jedné mysli, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a pokorní,  neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání.  Chceš-li milovat život a vidět dobré dny, zdržuj jazyk od zlého a rty od lstivých slov,  odvrať se od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj.  Vždyť oči Páně hledí na spravedlivé a jeho uši jsou otevřeny jejich prosbám, ale tvář Páně je proti těm, kteří činí zlo.

Písně: Ž 34,1-5; 368; 34,6.9; 608; 582

1. čtení: Mt 25,31-36

Introit: Velebte Hospodina se mnou, vyvyšujme spolu jeho jméno. Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Blaze muži, který se utíká k němu. Žijte v Hospodinově bázni, jeho svatí, vždyť kdo se ho bojí, nemají nedostatek. (Ž 34,4.9n)

Milí bratři a sestry,

„vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání!“ To zní vznešeně. Možná nám připadá, že dědicové požehnání jsou jen zvlášť vybavení křesťané, mučedníci, nebo řeholníci, kněží, ale my, obyčejní evangelíci z Hořátve/Nymburka? Taková pocta pro nás? Protože víme, kdo jsou dědicové – ti pronášejí dědictví do další generace. Pečují o ně, rozmnožují je a zase předávají dál. To bychom rádi, aby evangelium a víra v ně byla předána dalším generacím. Ale má to být na nás? Raději bychom to přenechali dokonalejším. Asi to tak cítíme – že v tom dědictví je také nárok. Nést evangelium je také úkol. A to je pravda. Nám bylo předáno jako dar, nezasloužený dar při křtu. Přijali jsme svého Spasitele a dar požehnání. Ale také jsme se zavázali, že je poneseme a budeme šířit. To nemůžeme popřít. A proto, milí bratři a sestry, i na nás se to vztahuje; ta apoštolova věta: „Vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání!“

„Nakonec pak všichni buďte jednomyslní, …“

V tom máme být jednomyslní. V jednom základu, na který máme spolu myslet, když se tu shromažďujeme a když se spolu stavíme ke stolu Páně – příští neděli – když vyučujeme děti, katechumeny a také když se pouštíme do jakéhokoli dobrého díla. To, co nás spojuje, je dědictví, které je připraveno v Ježíši Kristu. Tak začíná ten dnešní oddíl: „Nakonec pak: Všichni buďte jedné mysli, …“ Apoštol navazuje na napomínání služebníkům a jejich pánům, mužům a ženám a po chvíli osloví i starší a mladší a teď výslovně všechny lidi ve sboru. A to nás musí hned napadnout, že pokud by tyto rozmanité skupiny měly být jednomyslné, jednotné ve všech názorech, bylo by to něco zhola nemožného. Vždyť nadřízení a podřízení mají už svým postavením dost jiné zájmy, zkušenosti, vzdělání atd. Podobně starší a mladší – a to i v církvi, zde se přece mluví dovnitř do církve, do sboru, to musíme mít teď na zřeteli – tedy i tady nečekáme, že naše mládež má stejný názor například na módu, ale ani na politiku a kulturu jako ti starší a nejstarší. Dokonce byste zjistili, že na bohoslužby tu mají mladí a staří různé názory – třeba jaké se mají zpívat písničky. A samozřejmé – muži a ženy, mužské a ženské myšlení a cítění. Ani v církvi se tyto rozdíly mezi námi nesmazaly.

V tom, co znamená být „dědici požehnání“ však můžeme a máme být zajedno: všechny i ty nejrozmanitější skupiny lidí, které v církvi jsou a mají být. (Sbor nikdy nemá být uniformní – třeba jen mládežnický.) Na to máme myslet všichni (staří, mladí, muži i ženy, děti i dospělí, výše i níže postavení): že „Pán Ježíš Kristus za nás trpěl a dal svůj život jako spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu.“ O tomto základu, na němž naše víra stojí, píše apoštol o pár veršů dál. (v.19) To nás sjednocuje. Přiznejme si, uvědomme si to, že kvůli tomu tu jsme. Ne proto, že jsme nějak stejní, nebo alespoň podobně nábožensky založení. Protože to nejsme! Za ta léta, co tu mezi vámi žiji, tohle mohu potvrdit: zbožnost je mezi námi různá; někdy velmi rozmanitá. Tak tedy naše jednomyslnost je a má vědomě být zdůrazňováno, že je založena v Kristu a v tom, že všichni, jakkoli jsme různí, máme následovat jeho. Ne třeba dobrou evangelickou tradici, ne svou farářku, ne své rodinné předky, nic jiného, než Pána Ježíše Krista. To je to nejdůležitější. Krista následovat a tak to dědictví nést dál v čase i na různá místa na této zemi.

V tom následování je nám tedy Pán Ježíš příkladem a apoštol všechny své výzvy a napomínání orientuje podle Ježíšova mluvení a jednání, jak je nám v evangeliích zachyceno: „soucitní, plni bratrské lásky, milosrdní a pokorní.“ To je dovnitř do sborového obecenství. Odvažuji se doufat, že to tu alespoň trochu cítíte. Totiž soucit, že se tu bratři a sestry dovedou stavět na místo druhého, radovat se s ním nebo s ním i plakat a nést břemena. Pomáhat si. A nevyvyšovat se. Právě pokora je pro křesťana něco příznačného. V antice, v době apoštolské, to bylo pro lidi něco ponižujícího, co neobdivovali. Ani dnes pokora není příliš populární. Kristus, Pán církve, však šel příkladem právě pokorným životem. Proto se křesťan nemusí bát ponížení, protože tím je svému Pánu blíž, i když světu dál. K tomu tu apoštol nabádá. I kdybychom, bratři a sestry, měli pro Krista trpět, je to vzhledem ke spáse lepší, než aby odpláceli a prosazovali sami sebe nad druhými lidmi.

Další výzvy již jsou směrovány vůči vnějšímu mimocírkevnímu prostředí. Jak tedy hleděla římská společnost na křesťany v polovině druhého století? Z Petrova listu leccos vyrozumíváme, něco se dočteme v dochovaných dopisech římských úředníků císaři. A můžeme to srovnávat se společností našeho 21. století. Tehdy byli křesťané „cizím tělesem“ v římském císařství. Státní správa hleděla s podezřením na jejich pevné bratrské svazky a často tvrdošíjnou neústupnost, s níž vyznávali jméno Ježíše Krista a odmítali zbožnění císaře a státní kult, při němž se obrazům císaře povinně obětovalo víno a kadidlo. Úřady se obávaly, že právě taková odlišná společenství ohrožují stabilitu. Šířily se – jako vůči všem menšinám pomluvy a udání. To bylo jistě nespravedlivé, protože křesťané neměli ambice bourat společenské řády – po příkladu Ježíšově k tomu nebyli a nejsou povoláni. Nedivili bychom se proto, kdyby ve sborech vznikala zášť vůči státu, která by přerůstala až do bojových akcí. Právě proti tomu byli křesťané v dopisech napomínáni, aby ani stín podezření ze zločinnosti na ně nemohl padnout. Metody světa nám mají být cizí, nepřijatelné. Proto platí: „neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte, vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání.“

Apoštol měl zřejmě v oblibě žalm 34., protože již podruhé opírá své výzvy právě o něj. Přičemž z něj vynechává cokoli záporného a nepřátelského, co by mohlo jakkoli vnášet nenávist vůči nekřesťanské společnosti. Své přátele v maloasijských sborech zve k dobrému životu. Ujišťuje, že dobré chování a zejména mluvení – proto varuje před zlým jazykem – se vyplatí již v tomto životě. Neodkazuje jen k věčnosti; k tomu, že po ctnostném životě, dokonce trpitelském, přijde odměna v nebesích. Již zde a tady – navazuje tak na žalmistu a také asi na svá pozorování osudů mnoha jednotlivců v době staro- i novozákonní. A myslím, že se to potvrzuje i v době naší. Život může milovat ten, kdo druhým neškodí. Ten, kdo ovládá ten nebezpečný nástroj, totiž jazyk, a mluví i činí dobro, ten se dočká dobrých dní na zemi. Ano, křesťanství neslibuje jen nebeské radosti. Jistě – v době adresátů tohoto listu – se někteří křesťané za svou věrnost jménu Pána Ježíše Krista a za svou nápadnou dobrotu vůči okolí dostali do podezření, že snad chystají nějaké spiknutí, že mají postranní úmysly. Za to i trpěli. Ale v té době se asi opravdu stávalo, že dobrý způsob života, života obětavého a čestného jak k domácím ve sboru tak ke společnosti, ochránil křesťany před pronásledováním a násilím.

„Vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání!“ – To je stejné poslání tehdy jako dnes. Musí být zřejmé, že křesťanství není ideologie násilí. Takto by to však nestačilo. Nestačí jen na sebe neupozorňovat a žít si ctnostně ve vlastním společenství. Dědicové také nesou naději, která se skrze Ježíšovo jméno musí dostat do světa. Jinak křesťanství zplaní a sbory zaniknou jako sice sympatické spolky, ale bez jakéhokoli náboje a přesahu do budoucnosti. Nám však bylo svěřeno cestou lásky k domácím i cizím až do konce tohoto věku zvěstovat, že v Kristu a jeho oběti na kříži je život. A jeho cestou, že určitě společně dojdeme do jeho království.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, ty všem obětavým služebníkům říkáš: „Ujměte se království, které pro vás bylo připraveno od založení světa.“ (viz 1. čtení Mt 25) Dej, prosíme, abychom zde na zemi milovali své bližní a usilovali o pokoj. Amen.