Jon 2:1-11  Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci.  I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu. Řekl: V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě. Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily. A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám! Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože!  Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám. Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují. Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť, co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!“  I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.

Introit: Hospodine, tebe vyvyšuji, neboť jsi mne vytáhl z hlubin, nedopřáls mým nepřátelům, aby se nade mnou radovali. Hospodine, Bože můj, k tobě jsem volal o pomoc a uzdravils mě. (Ž 30,2n)

1. čtení: Mk 14,32-42

Písně: 30,1-3; 625; 648; 30,4-7

Milí bratři a sestry,

uprostřed příběhu o proroku Jonášovi je tato modlitba. Tak jako uprostřed dramatických příběhů našich životů se stává, že když se jako o překot ženeme, abychom šli za svým, Bůh si nás zastaví a nechá – někdy nás přinutí – dojít až na dno, promyslet a pochopit, o co v našem životě vlastně jde, k čemu on nás tu potřebuje. Kdo své propady a tonutí v hlubinách takto přijme, vychází pak obrácen a posílen zpátky do života, i na novou cestu. Jonášova modlitba budiž tedy příkladem volání člověka z veliké tísně. Člověka, který klesl velmi hluboko, trápí ho veliký strach a právě zatoužil po Boží pomoci.

A Bůh slyší. „V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl …“ Tuto naději známe i z lkajících a kajících žalmů. Jonáš vyznává: „Vhodil jsi mne do hlubin“, ty Bože – stihl mne spravedlivý trest z tvé ruky. Nejsem tu nešťastnou náhodou, ani hrou slepého osudu, jsem tu vlastní vinou. Teď jsem jednou nohou v hrobě – „volám z lůna podsvětí“ – hlouběji už nelze klesnout. Všechny slovní obraty o tom mluví – „dno moře“, „kořeny hor“ „vlnobití se přese mne převalilo“, „chaluhy mi ovinuly hlavu“ – to je situace tonoucího – ať ta slova bereme doslovně či přeneseně. Vždyť i my říkáme, že se někdo „octl na dně“ – tomu dobře rozumíme.

Moře představuje mocného nepřítele, ohrožení na životě, sílu, na kterou nestačíme. K plavbě po moři bývá přirovnáván lidský život či život církve – když však někdo klesne z lodi ke dnu, už to není plavba, ale konec – konec života, konec všech nadějí, hrob.

A to ještě není všechno. Jonáš je všemi opuštěn – daleko od lidí a také daleko od Boha. „Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět!“ Ano, chtěl jsem od tebe utéct, být daleko, pryč, už tě neslyšet a nemuset poslouchat, ale teď jsem poznal, jaká je to hrůza zůstat docela sám, na dně.

Na Jonášovi vidíme, kde člověk skončí, když skončí s Pánem Bohem – rovnou v pekle – tak to chápe Bible – není nic horšího než se octnout tak daleko od Boha – to je peklo – místo, kde není Bůh uctíván, kam nedoléhá jeho hlas a nedosáhne jeho moc. Když se nám zdá, že nás Bůh opustil, zavrhl, už nám nemůže být hůř.

Právě tam dole si Jonáš vzpomněl na Boha. „Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal. Má modlitba vešla k tobě, ve tvůj svatý chrám.“ Jonáš dosud mluvil o Hospodinu ve třetí osobě. Najednou se k němu obrací přímo a začne mluvit k němu, „k tobě“. Tak začíná víra. Uvažujeme o Bohu, zda je, jaký je a kde je, a najednou nás cosi přiměje oslovit jej. Začneme s ním mluvit.

I Jonáš již věděl, že existuje místo, na němž lze Boha potkat, kde lze zastihnout živého Pána. Myslí na chrám v Jeruzalémě. Ne že by byl Bůh vázán na chrám! S Jonášem může mocně mluvit i v útrobách ryby. A přece je jeruzalémský chrám něčím působivý – podobně jako třeba pro nás náš kostel – je místem, kde generace našich předků ve víře vylévaly Hospodinu své srdce. Stavěli se kolem stolu Páně a slavili večeři Páně, zpívali žalmy a písničky a byli naplňováni nadějí. A my jsme tu dnes také – spojeni s generacemi bohabojných předků týmž Slovem Božím a obecenstvím stolu Páně. Stejně platí i pro nás Boží zaslíbení: „Hospodin tě střežiti bude, když vycházeti i vcházeti budeš“ – i z tohoto chrámu.

Jenže tak to bývá, že se nám po kostele začne stýskat, až když tam nemůžeme. Třeba jsme daleko v cizině – jak rádi bychom byli v neděli doma na bohoslužbách! Znají to také ti, kteří jsou upoutáni na lůžko – aspoň z rádia si bohoslužby pustí, ale oč raději by byli v kostele s ostatními. Ano, když do chrámu nemůžeme, začneme si ho opravdu vážit. Až když je člověku opravdu zle, vzpomene si na Pána Boha. Ve chvíli největší nouze nám najednou zbývá skutečně jen víra, holá víra, která byla předtím zakrytá všeličím, zasunutá až hluboko pod jiné zájmy. Je v nás, a přece není z nás! Najednou se o ni mohu opřít! A víra vede k modlitbě. Dokud se nám vede dobře, modlit se nepotřebujeme a zapomínáme. Až hrůza a bolest nás k tomu přivedou.

Ale Jonáš není jediný, kdo toto zažil. Pokud tě potká něco tak strašného – vzpomeň na všechny, které to potkalo před tebou. Známe to z řady žalmů – především ze žalmu 22. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Tuto žalmovou modlitbu si přisvojil i Pán Ježíš na kříži. I on to zažil, i on „sestoupil do pekel“, jak vyznáváme. Nejsme v tom sami, nejsme mu cizí, když se tam octneme my. Ani v hrobě nezůstaneme opuštěni. S Kristem už také vede cesta odtamtud ven. Na to smíme spoléhat, až budeme hledat cestu z hlubin nahoru, z pekla pryč, že i On tam sestoupil a přemohl všechny pekelné běsy, a nyní má moc vyvést nás odtamtud. Abychom vystoupili spolu s ním nahoru. Tady je Jonáš jakýmsi předobrazem Krista. Ty tři dny a noci v hlubině moří – nám nemohou nepřipomenout Kristův hrob a jeho setrvání tam. Máme se na co rozpomínat.

Ani pro Jonáše nebylo ještě pozdě. Jonáš ještě žije. Pán Bůh mu vytvořil suché místečko, odkud mohl začít k němu volat a ve vzpomínkách si zpřítomňovat Boží lásku. To od Boha je mu dána síla. To Bůh a jeho svatý Duch učí člověka obrátit se v tísni a věřit, že pomoc je na blízku. „Ty jsi mne vrhl do moře“, ale ty mne můžeš zase vytrhnout. Jsem v tvé ruce. Jonáš už se nebouří, nevzpírá, ani nechce chladnokrevně ukončit svůj život jako před chvílí. Dovolává se Boží milosti a jen na ni spoléhá. Už pochopil, že Bohu neuteče a už ani nechce utíkat.

Až kapitola skončí, začne nová etapa života: najdeme Jonáše na břehu. Poslušného a odhodlaného jít a kázat, kam jej Bůh poslal. Až skončí trápení, čeká ho práce. Ne ještě nebe – vítězná radost u Boha – ale úkol.

Bůh poslal bouři a velrybu nejen, aby Jonáš byl obrácen, poučen, změněn a napraven, ale aby pohané zaslechli slovo Boží. Všemohoucí Bůh tu není jen pro ty, kteří se k němu modlí, ale i pro hříšné a zlé pohany v Ninive. Také jim chystá záchranu. I v tom je prorok Jonáš Kristovým předobrazem.

„Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť, co jsem slíbil, splním“. Až se znovu postavíme na nohy, až temné chvíle pominou a vrátí se nám síly, čekají nás ti, kdo ještě o Bohu nevědí. Boží služebník neprosí jen sobecky o vlastní záchranu, nemodlí se jen sám za sebe, aby jemu Bůh pomohl; věřící člověk prosí za svět a jeho trápení a bolesti předkládá Pánu Bohu se stejnou naléhavostí a úpěnlivostí jako ty vlastní. Takové modlitby Bůh slyší a vyslyší. Kdo takto volá, dočká se odpovědi. Amen.

Modlitba: Pane Bože děkujeme za modlitbu – za to, že tě smíme chválit a děkovat, že si smíme také stěžovat, plakat před tebou, zápasit, prosit i odevzdat se s vděčností a odhodláním tobě. Amen.