1. neděle po Trojici

Jon 1:1-3   Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu Amítajovu:  Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář. Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina.

Písně: 645; 418,1-4; 418,5-6; 426,1-2

1. čtení: Sk 10,23b-36

Introit: Pane, v tvém milosrdenství doufám, moje srdce jásá nad tvou spásou. Budu zpívat Hospodinu, neboť se mě zastal. (Ž 13,6)

Milí bratři a sestry,

„Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu Amítajovu“. Kdo čtete Bibli a posloucháte již nějakou dobu kázání, víte, že takto se to píše: „Stalo se slovo Hospodinovo“ k někomu – k Abrahamovi, k Mojžíšovi, k Izajášovi a dalším. Nejčastěji k prorokům, ale také třeba k apoštolu Petrovi, nebo důstojníku Kornéliovi, jak jsme právě slyšeli. K obyčejným lidem se Boží slovo nestává? Ale ano, ti všichni jmenovaní, byli také obyčejní lidé. A dalšího takového máme před sebou. Jonáše. Zřejmě nebyl dříve prorokem, nebyl „prorokem z povolání“. Byl obyčejný jako my.

Jak to obyčejný člověk pozná, že k němu promluvil Bůh? Snad obecným kriteriem Božího slova je jeho překvapivost. Člověka Boží slovo často vyrušuje. Přichází zvnějšku, z Boží strany. Ne z našeho světa a ne z naší přirozenosti. Protože naše přirozenost sleduje vlastní prospěch a vlastní pohodlí. Boží slovo se nám naopak bude zdát nepohodlné, někdy dokonce nebezpečné a třeba i bláznivé. Vposledu však je prospěšné. Domnívám se, že i vy tyto jeho vlastnosti znáte. Vlastnosti Božího slova, které k člověku proniká a vždycky si najde cestu. Doléhá, až dotírá na naši pozornost. Nosíme je v hlavě a nemůžeme je vypudit. Pokud se s ním pokoušíme srovnat – v modlitbách, v rozhovorech s bratry a sestrami – pak si nejednou najde cestu až do našeho srdce a my Boží slovo přijmeme za své. Někdy je to však zápas, kdo s koho. Vším možným i nemožným se snažíme je vytěsnit a přehlušit jinými slovy a prožitky a dlouhá léta se to třeba daří.

V případě Jonáše však času na rozmýšlení a přivlastnění si Božího slova nebylo. Stalo se a bylo. Bylo třeba odpovědět na ně a jednat.

Vedle neodbytnosti vůči svému nositeli má tedy Boží slovo také svou „činnou“ vlastnost. Děje se. Tvoří nové věci. Z jiného, Božího světa tvoří nové uprostřed nás lidí.

„Vstaň! Jdi! Volej!“ – Těmito třemi Božími rozkazy vůči Jonášovi se dostáváme okamžitě do děje, který má rychlý spád. Biblická kniha tzv. „malého“ proroka Jonáše má jen čtyři kapitoly, z nichž jedna je modlitbou. A stane se toho mnoho. Boží slovo rozpohybuje mnoho dějů a postav v ději.

A Jonáš slyší. Slyší dobře a jasně. Nepochybuje, že je to Boží slovo, co slyší. Opravdu vstane … ale dál už podle Boží slova nejedná. Začne svůj boj s Bohem. Začne se vzpírat Boží vůli. A půjde přesně na opačnou stranu, než jej Bůh posílá. Bude to poučné sledovat, protože i tohle může nejeden z nás prožívat. Třeba právě teď. Proč se Jonáš vzpírá poslechnout – jít a volat, prorokovat, mluvit tak, jak chce Bůh? Protože má jít do Ninive a ohlašovat Boží soud. „Jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář.“ Tedy postav se proti zlu, které už volá do nebes! Ne náhodou nám ta situace připomíná Sodomu a Gomoru a nebo chystanou potopu světa. Bůh vidí zlo, cítí, jak se šíří, dokonce se tím velmi rmoutí a chystá se zasáhnout. Proti zlu. I jeho posel musí proti zlu stát, vystupovat a mluvit. Obrátit se proti zlu v tomto světě. Proti lidem? Nebo spíš ve prospěch lidí?

Ninive bylo v biblických dobách – dokonce i když už dávno neexistovalo – symbolem pro mocnost protibožské svévole, koncentrace násilí, nespravedlnosti, ale také bohatství a nezřízeného konzumu a prostopášností s tím spojených. Podobně jako Egypt nebo Babylon. V sedmém století před Kristem bylo náhle zničeno a už nikdy znovu vystavěno. Jeho archeologické pozůstatky jsou prý k nalezení proti dnešnímu iráckému Mosulu. Nám je však jasné, že spojením: „Ninive, to veliké město“ je tu míněno prostě centrum nahromaděného zla, které ubližuje lidem, zvířatům – ta jsou v knize Jonáš opakovaně zmiňována – zkrátka proti všemu Božímu stvoření a proti Bohu samotnému. Až před Boží tvář již to zlo dosáhlo, a je to dobře, že tomu tak je. Že zlo jen tak nemizí a nevypařuje se, jak by nám někdy připadalo. Přijde chvíle, kdy už se zlo nesmí dál roztahovat na zemi. Bůh to nehodlá nechat být. A tak jako vůči křiku, který stoupal ze Sodomy a Gomory, dvou hříšných měst, ani vůči Ninive již Bůh nemůže mlčet a nezasáhnout.

Kdo však mlčet nadále chce, je Jonáš. „Volej proti němu!“, posílá jej Bůh. A on vstal, ale nešel do Ninive, nýbrž přesně na opačnou stranu, do Taršíše. To si nasadil do hlavy a stále, tvrdohlavě to opakuje: do Taršíše, do Taršíše. Snad, aby tam nebylo místo pro slovo Ninive, místo pro Boží poslání. „Vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina.“ Co je to za proroka, když chce pryč od Hospodina? To přece není žádný prorok! Jonáš nechce být prorokem. Nechce vyřizovat Boží vůli druhým lidem. A my ho docela chápeme. Nebo snad ne?

Kteří z vás a kolikrát v životě jste byli schopni postavit se zlu, které páchá mnoho lidí, které páchají davy? Zlu, které ty davy ani za zlo nepovažují, protože jim připadá normální? Že se podvádí. Že se slabší a nezkušenější nechávají v nevýhodě, až začnou chátrat a žít v bídě. Že zákony a společnost nepomáhají pěstovat vztahy, které tu byly pro ochranu lidského rodu – rodičovské, manželské, sourozenecké; naopak jimi pohrdají a oslavují individualismus. Běžná je odpověď, že to tak přece dělají všichni a jen blázen by se proti tomu stavěl a volal lidi k Bohu, který tohle nechce. Který chce spravedlnost a milosrdenství. A nemusí to být ani tak monumentální vystoupení – proti celému městu. Stačí proti skupině spolupracovníků, spolužáků, proti vedení školy nebo malé obce. A hned je v nás malá dušička. I já to znám velmi dobře. S Jonášem se nám chce souhlasit. Pryč od toho. Pryč od takového Božího neodbytného hlasu. Ucpat si uši. Jít hodně daleko, kde mluví jinou řečí a Boží slovo tam slyšet nebude. Až potud bychom rozuměli.

Ale, protože kniha Jonáše proroka je krátká, je snadné otočit o stránku dopředu a již pro toto první kázání si přečíst odpověď. Odpověď, která nás zprvu – říkám jen zprvu – překvapí. Proč vlastně Jonáš nechtěl jít do Ninive kázat soud? Je tam napsáno, co Jonáš říkal ještě když byl ve své zemi, v Izraeli. A to je ta odpověď, proč nechtěl do Ninive. „Ach Hospodine … proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem.“ – To je ten důvod! Chtěl kázat soud a ohlásit soud. Ale jak by vypadal, kdyby soud nepřišel! Jonáš se bál, že by znemožnil sebe. Protože dobře věděl, jaký je Hospodin, že on by mohl Ninivanům odpustit! Z lítosti nad nimi, ano nad jejich zlem – protože nad každým zlem jej jímá lítost. Kvůli lidem. I kvůli těm pohanům asyrským v obrovském Ninive. I kvůli dobytku, který tam žije. Copak je tohle snesitelné pro hlasatele Božího soudu? Tohle podezření, že Bůh jej tam ve skutečnosti posílá ne proto, aby lidi zničil, ale aby jim odpustil? Skutečnost je tedy taková, že Jonáš by spíše byl ochoten – tak to z toho plyne – jít do Ninive ohlásit katastrofu, zkázu, zničení pro zlo, které páchají ti pohané, až to do nebe volá. Ale ne možnost, že by se nebe ustrnulo a Bůh sám kázání proroka použil k varování hříšníků, aby jim mohl odpustit. Protože On přece posílá proroka se svým Slovem, které je mocné a může vykonat na světě převratné věci. Ano, i převrácení, čili obrácení lidského srdce od zla k Bohu.

Věřící člověk, Jonáš, i my, tohle přece víme. Ale, když se k nám stane Boží slovo a my máme vstát a jít a volat proti někomu, proti zlu, pak s tím většinou nechceme mít nic společného. Boží vyrovnání se zlem světa, s hříchem světa, je přece tak podivné! Zlo nesmí zůstat před Boží tváří. Proto je v Bibli příběh o ohni na Sodomu a Gomoru i o potopě světa. Ale také je tu Jonášův příběh o Ninive a ten je jaksi jiný. Ten nám spíše připomíná novozákonní evangelium, kdy Bůh pustil zlo a smrt až k sobě, až do nejbližší blízkosti své tváře. Nechal se jím sám zranit, aby je tak mohl vyřadit docela a lidem dát nový život.

Tohle tedy, tuší správně Jonáš, je Božím záměrem a smyslem jeho prorockého poslání. A právě tohle Jonáš nechce a myslí, dlouho si bude myslet, že z tohoto povolání uteče. „Pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše pryč od Hospodina.“

Jafa byla prý krásné přístavní město ještě v zemi zaslíbené. Ale tam to všechno pěkné končí. Jonáš chce na sám konec světa, raději tam, kde Hospodina neznají, kde je neznámo, nicota a marnost. To je Taršíš. A ještě za to zaplatí – jistě ne málo. Člověk je schopen platit i za to, aby se před Bohem ukryl a mohl si žít po svém. A zatím – pisatel to jemně, ale vytrvale opakuje – sestoupil, sestoupil a po chvíli uslyšíme, že znovu sestoupil. Jonášova cesta je cestou dolů a dolů. A všichni víme, co je dole. Že tam není nic, ani život, ani láska, ani společenství. Od toho všeho však se člověk dobrovolně chce odstřihnout a ještě si za to platí, jen aby nemusel mít účast na díle Boha, který se slitovává. Aby nemusel mluvit a jednat pro tohoto Boha, který je „nesmírně milosrdný“. Amen.

Modlitba: Hospodine, podivuhodné jsou tvé cesty a pyšné je naše lidské srdce. Prosíme, neustávej v sesílání svého Slova; vždyť ono se stalo tělem a vykonalo mezi námi největší skutek milosrdenství v Pánu Ježíši Kristu. Chválíme tě za to! Amen.