1. neděle po Zjevení Páně – 10.1.2016

Gn 22:1-19   Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: Abrahame! Ten odvětil: Tu jsem.  2 A Bůh řekl: Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!  3 Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl.  4 Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo,  5 řekl služebníkům: Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme.  6 Abraham vzal dříví k oběti zápalné a vložil je na svého syna Izáka; sám vzal oheň a obětní nůž. A šli oba pospolu. 7 Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: Otče! Ten odvětil: Copak, můj synu? Izák se otázal: Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?  8 Nato Abraham řekl: Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné. A šli oba spolu dál.  9  Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví. 10 I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka. 11 Vtom na něho z nebe volá Hospodinův posel: Abrahame, Abrahame! Ten odvětil: Tu jsem.  12 A posel řekl: Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.  13 Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna.  14 Tomu místu dal Abraham jméno Hospodin vidí. Dosud se tu říká: Na hoře Hospodinově se uvidí. 15 Hospodinův posel zavolal pak z nebe na Abrahama podruhé:  16 Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna,  17 jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel  18 a ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu.  19 Abraham se pak vrátil k služebníkům. Vydali se spolu na cestu do Beer-šeby, neboť tam Abraham sídlil.

1. čtení: Ř 8,31b-39

Písně: 604; 383; 327; 697

Introit: Hospodine, ty jsi můj Bůh. Moje budoucnost je ve tvých rukou. (Ž 31,16)

Milí bratři a sestry,

„Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet“ – po těch radostných událostech, kdy se narodil syn Izák a všichni se nad ním smáli. Po chvílích štěstí a spokojenosti a vděčnosti Pánu Bohu přichází náhle zkouška. Začíná – jako všecky důležité události – Božím zavoláním: „Abrahame!“ – „Tu jsem“. Poslušně stojím a čekám na tvé slovo. – Jenže to, co slyší Abraham vzápětí, čekat nemohl: „Vezmi syna – toho svého – toho jediného, kterého miluješ – ano, vytouženého Izáka – a jdi do země Morija a obětuj ho tam.“ A náš praotec ve víře poslechl, aniž by se dál na cokoli zeptal!- Jenže my, jeho potomci se neptat nedokážeme: Proč? Co to má znamenat? – Proto nám to Bible ulehčuje nadpisem, který hned v úvodu prozradí pointu: je to zkouška. Nemusíme se bát o Izáka, zda přežije, my budeme s napětím sledovat, zda Abraham obstojí. Hospodin ho zkouší, aby zjistil, zda se ho Abraham dál drží stejně pevně, jako dokud neměl vůbec nic. Teď má syna – nespojil si svou budoucnost už jen s ním? Na kom Abrahamovi víc záleží: na Hospodinu, nebo na Izákovi? Neodsunul Boha až na druhé místo: nejdřív rodina a pak až to ostatní! Vidí svou budoucnost ve spojení s nadějným synem, nebo dál spoléhá jen na Boží zaslíbení? Pro Hospodina je to buď-anebo.

Než však budeme protestovat a lekat se, že by Bůh mohl být tak zlý, musíme si říci, že nechtěl tehdy po Abrahamovi nic nevídaného a neslýchaného. Tenkrát to lidé dělali – za těch starých časů, když třeba pohanský král stavěl město, dal do jeho základů zazdít nejstaršího syna – jako oběť bohům, aby nepřátelé město nedobyli. O tom svědčí archeologické nálezy. Když chtěli vyhrát válku, pálili děti na oltářích svých model. Když si někdo chtěl zajistit bohatství a štěstí a chtěl dál bohům hodně vzácný dar, aby mu přáli, aby je přinutil mu pomáhat, obětoval své dítě. Slavný je příběh krále Agamemnona, který obětoval svou dceru Ifigenii – aby bohové dali příznivý vítr jeho lodím a on mohl vyplout do boje. Je za to v řadě literárních děl obdivován – pro svou statečnost. A přitom mu šlo o vítězství ve válce – kvůli tomu umírají lidští synové ve všech časech. Když lidem nejvíc záleží na věcech, které chtějí dostat, není jim líto obětovat vlastní potomky. Dnes jsme sice humánní společnost, lidská práva jsou na prvním místě, a přece – kolik dětí je obětováno kariéře, úspěchu či naprosté svobodě! Lidé nespalují děti na oltáři, prostě jim nedovolí se narodit, zabijí je ještě docela malinké. A dělají to ze stejných důvodů. Protože něco jiného je pro ně nade všecko důležité.

A teď se vraťme k Abrahamovi. Co když chtěl Hospodin zjistit: „Máš ty mne aspoň tak rád, jako mají druzí lidé rádi své modly? Dovedl by ses kvůli mně zříci toho, čeho se oni zříkají kvůli svému pohodlí, úspěchu či bohatství?“ A pak se také mohl Bůh zeptat. „Máš ty, Abrahame, něco, co bys nedostal ode mne? O čem bys mohl říci: To je moje, na to mi nesahej?“ – Když jiný zbožný muž – Job – přišel o své děti a o všechen svůj majetek – vyznal: „Bůh dal, Bůh vzal – jméno Hospodinovo budiž pochváleno.“ Uznáme, že Bůh má právo vzít si zpátky to, co bylo jeho? – Kéž bychom měli my takovou víru a tu sílu, když nás postihne nějaká zkouška a ztráta! Abychom pokorně vyznali, že nemáme nárok na nic, ale Bůh nás ze své milostivé a svobodné vůle obdarovává. Abychom mu skutečně vše odevzdali do rukou a do péče – beze strachu, že děláme chybu, že riskujeme budoucnost.

Jenže u Abrahama to bylo ještě těžší. Ono to totiž nebylo poprvé, kdy Bůh něco Abrahamovi poručil a on to poslušně udělal. Ani to nebylo poprvé, kdy se Abraham kvůli Pánu Bohu něčeho vzdal. „Vezmi vše, co máš, a jdi do země, kterou ti ukážu…!“ Abraham Bohu věřil a těšil se na to, ale po třicet let z těch slíbených věcí nic nedostal. V nové zemi byl cizincem a zažíval tam nebezpečí a trápení a hlavně neměl žádné děti, které by ji jednou mohly zdědit. A byl starý a jeho žena také a ta už se tomu jen smála, že by ještě mohli mít děťátko. A Bůh jim ho přece dal. Izák byl první a to jediné, co Abraham ze všech těch slavných slíbených věcí dostal. Abrahamovi se to nezdálo málo. Trpělivě čekal a viděl v Izákovi záruku, že Bůh splní i ostatní své sliby. A pak přišla ta zkouška. Jako se kdysi zřekl minulosti, měl se nyní zříci budoucnosti. Toho, co už z té budoucnosti měl v ruce. Co mu teď zbude? Jak Hospodin splní své sliby, když Izák bude mrtvý? Abraham se měl rozloučit nejen s milovaným synem, ale i s nadějemi, které s ním spojoval. Vzdát se jediného kousíčku jistoty, který měl, jediné záruky, že ho Bůh z domova nevyvedl nadarmo a že ho nenechal nadarmo čekat tolik let.

Nemáme, myslím, odvahu zkoušet se ztotožnit s touto biblickou postavou – vůbec si položit otázku: Obstál bych já v takové zkoušce? Mám takovou víru, abych se všeho vzdal a vložil do Božích rukou? A Abraham se s tím vším rozloučil. Poslechl. Bez odkladu začal plnit Boží příkaz. Žasneme nad jeho vírou! O tom jeho rozhodnutí jsou celé knihy – vědecké i romány. A většinou se zabývají tím, co se v Abrahamovi dělo. A co se dělo v malém Izákovi. Jaký to byl těžký zápas a na co myslel a jak asi velice trpěl. Ale Bible nám o tom všem neříká ani slovo. Abraham mlčí. S nikým se neradí, má-li nebo nemá poslechnout, nikomu nevykládá, co cítí a jak mu je, nebrání se, nevyčítá, nesmlouvá s Bohem, aby zkoušku ulehčil. Jen tam čteme dost podrobný popis, jak se připravoval na cestu, jak na nic nezapomněl a jak potom putoval s Izákem a služebníky k obětní hoře. Tři dny a tři noci – to byla těžká poslušnost. Stokrát si to mohl rozmyslet a ještě se vrátit. Ale on putoval, s Izákem po boku, dokud neuviděl místo, o němž mu Bůh řekl. Napětí, ale i smutek se zvětšuje. Připomíná pašije: Boží pokorný služebník nechá sluhy pod horou, jako nechal Ježíš učedníky spát a sám se modlil, jako je nechal utéct a sám se dal zajmout, sám nesl kříž až na horu golgotskou…

Tady nese dřevo Abrahamův syn. Konečně se zeptá: „Otče!“ – „Copak, můj synu?“ – „Hle, oheň a dříví je zde, kde však je beránek k zápalné oběti?“ – „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka.“ Se zatajeným dechem nasloucháme jejich kratičkému rozhovoru a tu se dozvídáme, nač asi ti dva myslili. Abraham si nedovedl představit, jak Bůh situaci vyřeší – jak zajistí, že jeho zaslíbení nepřestane platit a Abrahamova budoucnost neskončí v okamžiku obětování jediného dítěte. Ale věřil, že Bůh tu možnost vidí. Sám řešení neviděl – to, co měl před očima, byl oheň a dříví a hora obětování, ale nepochyboval, že Bůh vidí dál. Věřil, že jeho slovo platí a proto měl odvahu myslet si: „Pak se vrátíme!“ A také syna ujistil, že Bůh jistě najde dobré řešení.

Nový Zákon dokonce připouští možnost, že Abraham v tu chvíli viděl až ke vzkříšení. Jakoby se mu otevřela skutečnost známá až po Velikonocích – totiž že Bůh má moc křísit mrtvé. K tomu mu otevřela oči jeho pevná víra, že Bůh nelže, že splní své slovo a že má také moc učinit zázrak větší, než si člověk umí představit. A jako věří Abraham Bohu, důvěřuje i syn Izák svému otci a nechá se poslušně dovést až nahoru a svázat. Poslouchá a plní otcovu vůli, jako jeho otec plní vůli Boží. Nevinná oběť, tichý, až do konce poslušný. Až do okamžiku, kdy Bůh zavolá: „Abrahame! Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný.“ Zkouška je u konce. Abraham obstál. Znovu slyší slavné zaslíbení: „Jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím… protože jsi uposlechl mého hlasu“.

U té Abrahamovy poslušnosti se ještě zastavme. My jsme také byli vychováni k poslušnosti. Děti musejí poslouchat rodiče a dospělí také musejí poslouchat. Někdy je ovšem taková naprostá poslušnost nebezpečná věc. Víme, jaké rozkazy jsou všelijací fanatici schopni plnit třeba v poslušnosti Alláha či svých náboženských vůdců. Byl Abraham také jen tak slepě poslušný? To by mluvilo nakonec proti němu, slepou poslušnost my přece odmítáme. Ale Abrahamova poslušnost nebyla slepá, on neposlouchal ze strachu či pohodlnosti, co za něj někdo vyšší rozhodl. On poslouchal z lásky – z lásky k Bohu, kterému důvěřoval, že to s ním myslí dobře. Takové důvěře se od Abrahama učíme. Bůh nám třeba bere to, nač jsme spoléhali, v čem jsme viděli záruku své budoucnosti. Ale současně nám dává nahlédnout do svých plánů a my vidíme, že naše budoucnost je v jeho rukou a mnohokrát jsme se mohli přesvědčit, že v dobrých rukou. I Abrahamův příběh nás o tom přesvědčuje – že On svého vyvoleného neopustí, že nezmění své Slovo, ale splní, co slíbil. I když já sám nevidím jedinou možnost, jak by se to mohlo stát, Bůh ji vidí a zařídí dobrý konec. Bůh nakonec nedovolil, aby Izáka jeho otec zabil. Ten příběh není o tom, že Hospodin je stejný jako pohanští bohové žádající lidské oběti. Proto jsme byli hned na počátku vyprávění ujištěni, že je to zkouška. A ta zkouška skončila dřív, než bylo dítě zabito. Stačilo, jak poslušně byl Abraham hotov vše vykonat. Bůh lidskou oběť odmítá a už nikdy nic podobného od člověka žádat nebude. Bůh nechce, abychom kvůli němu zabíjeli či někoho obětovali. I když všemu nerozumíme a Boží slovo pro nás někdy může být temné a nepochopitelné, přece mu věříme, že není krutým Bohem ani zlomyslným, který by schválně trápil své děti, ale že je vychovává a zkouškami upevňuje jejich víru. Je nám na blízku a chystá vysvobození. Když na Velký pátek umíral jeho Syn, nikdo si nedokázal představit, že by to ještě mohlo dobře dopadnout. A přece bylo třetí den všechno jinak. To nám dává naději i do těch nejtemnějších chvil: Bůh tu nejkrutější oběť obrátil ve vítězství – pro nás. Kristus je ten obětní beránek, který za nás zemřel. Abychom my měli život. A nás povzbuzuje: „Blahoslavený člověk, který obstojí ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín života“. Amen

Modlitba: Pane, toužíme být ve tvých rukou v dobrém i ve zlém. Neopouštěj nás, když se bojíme. Amen.