Ať nejsou rozepře: Genesis 13

1. Abram (to známější jméno Abraham teprve dostane) odešel z Cháranu, svého domovského města, protože uslyšel Hospodina, který ho poslal do jiné země, do země, kterou mu slíbil dát. To je na Abramovi zvláštní: má bydlet v zemi, kterou dostane přímo od Boha. Kdo je zvědavý na to, jak to vypadá, když člo­věku dá zemi k bydlení přímo Bůh (takto zvědavý byl nejspíše i Abram), může být zklamán. Nic neobyčejného se tam neděje: Abram pod Božím vedením prostě putuje do jiné země, ta země už má jméno a nejmenuje se třeba „země Hospodinova“, nýbrž země Kenaan podle svých obyvatel Kenaanců, kteří už tam bydlí. Abram, jak jsme slyšeli minule, putuje z místa na místo mezi těmito Kenaanci. Pak následuje první příběh o tom, co v té zemi zažil. Ten jsme přeskočili, ale můžeme si to stručně říci: první, co Abrama čekalo v té zemi, kterou mu slíbil přímo Hospodin – byl hladomor. Pěkné přivítání. A tak Abram z té země hned zase odešel, hledal a našel pomoc v Egyptě.

Ta cesta do Egypta se však vydařila jen napůl. Abram si všechno dobře předem promyslel a v obavě z moc­ných a chamtivých Egypťanů, jimž by se mohlo zachtít jeho krásné ženy Sáraj a mohli by si ji chtít vzít násilím, vymyslel (jak byl přesvědčen) rafinovaný trik. Bude předstírat, že je to jeho sestra, takže ji případně Egypťan, který by se do ní zahleděl, bude moci dostat po dobrém – a ještě to celé Abramově rodině to přinese užitek. Ukázalo se, že Abram byl předvídavý, Sáraj skutečně vzbudila v Egyptě pozornost – dostala se až do faraonova harému a Abramova rodina z toho vytěžila mnohé dobrodiní: brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy. Skoro to vypadalo, že tou zemí zaslíbenou se pro Abrama díky jeho vychytralosti stane Egypt. Jenže mu to po­ka­zil Hospodin, který faraóna a jeho dům ranil velikými ranami kvůli Abra­mo­vě že­ně Sáraji. A farao, vládce Egypťanů, od nichž Abram očekával jen to nejhorší, a proto se pokusil je přelstít, nějak (neříká se tam jak) přišel na to, co je příčinou těch ran, ale kupodivu Abrama ani nepopravil ani mu nezabavil jeho tak pěkně rozmnožený majetek, jen ho se vším všudy, včetně jeho ženy, vykázal ze země.

A tak vystoupil Abram z Egypta se svou ženou a se vším, co měl. A došel až na místo, kde byl zprvu jeho stan, kde před tím postavil oltář. Tam vzýval Abram Hospodinovo jméno. Tak je zase zpátky na místě, kam ho dovedl Hospodin, k němu se opět začal modlit. Nový začátek?

2. Jenže je tu hned další potíž. Prve Abrama v té zemi darované Hospodinem přivítal hlad – a teď je problém opačný. Nesnáz působí bohatství. Došlo k rozepři mezi pastýři stáda Abramova a pastýři stáda Lotova. Teď se opět připomíná, že společenství, které s Abramem putuje, je rozsáhlejší a že k němu patří také jeho synovec Lot. A majetek Abramův a majetek Lotův (jeho hlavní základ tehdy tvořila stáda) jsou tak velké, že už se vedle sebe nevejdou. Jejich jmění bylo tak veliké, že nemohli sídlit pohromadě, čteme. Také bohatství působí potíže, nejen bída.

Najednou jim země nestačí, najednou je jim vedle sebe těsno. Blízcí příbuzní, bohatý strýc a bohatý synovec, se najednou stávají konkurenty. Jejich pastýři už se hádají a možná i perou, „rozepře“ může zahrnovat obojí.

To je zvláštní věc, zvláštní nebezpečí, které s sebou bohatství, množství majetku, asi vždycky nese. Zdá se nám pochopitelnější, že ke všelijakým zoufalým i násilným činům žene lidi nouze. Ale tady se neperou vyhladovělí chudáci o poslední kůrku chleba, ani tu nebojuje tlupa zoufalých proletářů proti bohatému vykořisťovateli. Tady proti sobě stojí zaměstnanci dvou zámožných mužů, blízkých příbuzných, jedna rodina. Zvláštní věc: bohatství a hojnost samy o sobě ještě nevedou k lidskému štěstí, nýbrž naopak, často působí neštěstí. Bohatství totiž nejen uspokojuje potřeby člověka, ale také vede k tomu, že se tyto potřeby zvyšují.

Jak to tu čteme o Abramovi a Lotovi: bohatý člověk najednou zabírá víc pro­storu. A známe to dobře dodnes: čím bohatší člověk, tím větší příbytek, tím větší auto, tím větší zahrada – a tím vyšší plot. Bohatství lidi navzájem vzdaluje, většinou neprobouzí důvěru, nýbrž nedůvěru, nevzbuzuje náklonnost či solidaritu, nýbrž závist, nejednou i nenávist. A jak díky svému bohatství zabírají víc místa, začínají se lidé stavět proti sobě. Najednou je to „buď já – nebo ty“. O Abramovi a Lotovi slyšíme, že jim země nevynášela tolik, aby mohli sídlit pospolu. Tehdy šlo o jedno území někde v Kenaanu, dnes se nám začíná zdát, že je lidstvu malá celá Země. Ale můžeme se ptát, zda je to spíš „populační explozí“ chudých národů, nebo tím, že my bohatí se už moc roztahujeme.

3. Zase to tedy vypadá, že ta země přímo Abramovi slíbená a darovaná Hospodinem nějak „nefunguje“, jak má. Je tu zase potíž. Tentokrát se však Abram tou nesnází nedává určit. A nezkouší nijak chytračit. Připomíná to, co už se mohlo zdát tím sporem zakryto: vždyť jsme muži bratři. Na tom mu záleží, z toho vychází a u toho chce zůstat. A tak se nehádá, nenařizuje, nepřetahuje se a nepřetlačuje, nýbrž – navrhuje svému synovci rozchod, aby si přestali překážet, a dává mu na výběr, kam půjde.

Jedná se zvláštním klidem a svobodou. Nedá se vléct mocí svého bohatství a svého práva hlavy rodu. Ustupuje svému synovci z cesty, zachování bratrského vztahu je mu přednější. Dá přednost výběru Lotovi, který by se podle práva samozřejmě musel podřídit jemu.

Není to až lehkovážné? Tady přece jde o hodně, o budoucnost. Záleží přece na tom, v jaké zemi se usadí, jestli tam bude dost pastvin a vláhy pro jeho stáda, na tom se rozhoduje, zda se jim povede dobře nebo zle, jakou šanci na přežití v této zemi budou mít. A není to jen otázka osobních zájmů. Koneckonců, Abramovi dal Hospodin svůj slib a úkol, jemu povolal, na jeho budoucnosti přece záleží víc. Ale Abram tentokrát nespěchá, aby chytil příležitost za pačesy. Klidně čeká, co na něj zbude.

4. Lot se ovšem té příležitosti chopí a nabídnutou výhodu plně využije. Rozhlédne se – a je dobře pochopitelné, co mu padne do oka. Spatřil celý okrsek Jordánu směrem k Sóaru, že je celý zavlažován, že je jako zahrada Hospodinova, jako země egyptská. Nádhera: zavlažená krajina, země nasáklá vodou – což v té oblasti znamená jednoznačně životem! Země, kde určitě bude dost potravy pro jeho stáda, takže se ještě rozrostou. Tam se mu povede dobře, krásný pohled, velmi slibné vyhlídky. Úplně cítíme, jak ho to fascinovalo – a rozumíme mu.

Všimněme si, co mu ta nádhera připomíná: jako zahrada Hospodinova, jako země egyptská. Tedy jako ten bájný ráj, který Lot samozřejmě nikdy neviděl, ale samozřejmě si ho nějak představoval. Jak si ho představoval? Jak my si představujeme „zahradu Hospodinovu“? Jako země egyptská  to je přece od věků lidská představa ráje: prosperující mocnost s úchvatnými stavbami a kulturou – a se silnou ekonomikou. Vždyť to nedávno zažili, jak se v takovém Egyptě dá zbohatnout! Co by se ráji podobalo víc, než taková země? Takovému pohledu, takovému výhledu se nedá odolat.

Lota si ten pohled získal, upřel svůj pohled na ten žírný kraj a už neměl oči pro nic jiného. Proto si Lot vybral celý okrsek Jordánu a odtáhl na východ.

5. Abram zůstal v Kenaanu. Podle čeho se řídil on? Nebyl slepý, musel vidět totéž, co jeho synovec, a samozřejmě to musel vidět už před tím, než mu dal přednost výběru. V té zemi, v níž zůstal, zřejmě nic lákavého na pohled nebylo, jen kamení – a prach. Čím se tedy dal podmanit Abram? Jestliže Lot se dal vést tím, co viděl, o Abramovi musíme předpokládat, že jeho rozhodnutí bylo vedeno tím, co slyšel. Když vystoupil z Egypta, navrátil se na místo, kam ho dovedl Hospodin, tam se k němu modlil a zdá se, že toho se držel i nadále. Ten jeho velkorysý klid zřejmě pramení v jeho spolehnutí na Hospodinovo slovo, na to zaslíbení, které jej právě do této země dovedlo. To je velkorysý klid – ano svoboda – víry. Snad se Abram i poučil z té předchozí zkušenosti v Egyptě, kde se spolehl na svou chytrost. Teď zřejmě chápe, že Hospodinovo zaslíbení, jež teprve a jedině určuje jeho budoucnost, zůstane platit, ať se Lot rozhodne jakkoli.

A toto slovo, toto zaslíbení mu znovu zaznělo, když osaměl po Lotově odchodu. To je svědectví i pro nás. To, nač se spolehl Abram, je skutečně spolehlivé. To, co Abram slyšel, je spolehlivější než to, co Lot viděl. Může nám to připadat divné. Lot viděl na vlastní oči zemi jako zahradu. Co může být jistější zárukou dobré budoucnosti? Když Hospodin vyzval Abrama, aby se rozhlédl do čtyř stran, nedozvídáme se, co viděl. Ale můžeme si to domyslet, když Hospodin pak dvakrát poukazuje na prach země.

Co je lepší? Lotovi to, co vidí, připadá jako ráj. Je to opravdu ráj? A na jak dlouho? To bylo před tím, než Hospodin zničil Sodomu a Gomoru, vkládá se své varování vypravěč. Abram má před očima jen prach. To mu může připomínat jenom smrt. Ale Hospodin proměňuje jeho pohled svým slovem – a prach se najednou stává podobenstvím naděje a slavné budoucnosti. Až k věčnosti: celou tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu až navěky. A učiním, že tvého potomstva bude jako prachu země. Abram skutečně nemohl vidět nic, co by mu připomínalo rajskou zahradu. Ale měl Hospodinovo slovo. Slovo toho, který přece sám rajskou zahradu vytvořil, toho, který má moc poušť proměnit v zahradu, smrt v život, mrtvý prach v život věčný.

Úplně na závěr čteme, že Abram postavil Hospodinu další oltář. Přitakal tím, k tomu, co slyšel. Ano, amen, tak to bude, tak se to stane. Tak se v té zemi plné prachu objevilo další viditelné znamení toho, co bude. Co bude ne podle toho, od čeho teď třeba nemůžeme odtrhnout oči. Nýbrž podle toho, jak to řekl, jak to zaslíbil Hospodin. Ano, milí bratři a sestry, tak to bude, tak se to stane. Amen.

Modlitba Hospodine, i my se rozhlížíme okolo sebe, oč bychom opřeli svoji budoucnost, někdy s nadšením, jindy vyděšeni. Prosíme, dávej nám svým slo­vem zrak víry, abychom viděli znamení tvé budoucnosti, tvého království, které jsi nám ve svém Synu přiblížil.