Písně: 625;434,1–4; 466; 169,1.6

Čtení: Neh 8, 9–12

Introit: Hospodine, celým srdcem ti vzdávám chválu, klaním se ti před tvým svatým chrámem, tvému jménu vzdávám chválu za tvé milosrdenství a za tvou věrnost. (Ž 138)

Milí bratři a sestry,

„Učedníci Janovi a farizeové se postili.“ Ježíšovi učedníci ne. My se také většinou nepostíme. Možná o tom ani neuvažujeme, že bychom měli. Řekneme třeba, že to není naše tradice a nepřipadá nám to pro víru důležité. Ještě tak z důvodů diety, nebo pročištění organismu. To je dnes celkem moderní znovuobjevení půstu; odříkání si jídla a určitých nápojů – ze zdravotních důvodů. Má to ovšem velmi daleko k postům Janových učedníků a farizeů; tehdejších vážných reformátorů židovství. Proč se postili oni? Ve úterý a ve čtvrtek. V Mojžíšově zákonu to takto přímo nařízeno není. Je to něco navíc. A když člověk dobrovolně dělá něco navíc, něco si odepře, tak tím dává najevo, že něco s ním není v pořádku, něco se společností není v pořádku a já na to chci ukázat, chci se solidarizovat s těmi, kteří nemají dostatek. Proto i já se dostatku alespoň občas zříkám. Ukazuji tím, že každý člověk po něčem touží, ale ne každý to může mít. Lituji toho. Dobrovolně si ukládám nepohodlí. Zříkám se radosti, která z hojného jídla a pití plyne. – Takové porozumění postu nám už asi něco říká. Ani dnes přece nezmizely důvody k lítosti nad pokřiveným a pokaženým vztahem k Bohu, k bližním, k přírodě. Ani dnes nezmizela touha po nápravě. Myslím, že nikdo z nás se neumí úplně radovat z vlastního štěstí, když vedle něj jeho bližní má právě velkou bolest. Například když nám se narodí zdravé, pěkné dítě, ale sousedům dítě postižené; nebo víme o trápení bezdětných párů, copak nedopadá stín na naši radost? Copak se můžeme radovat, když někdo vedle mě je vážně nemocný? Je vůbec možné v našem bolavém světě se naplno radovat? A tady přichází půst – prostředek, jímž se člověk do bídy světa noří. Odříká si, co by mohl mít, aby tím vyjádřil, že touží po něčem, co si sám opatřit nedokáže. Snad ani neví, co to je. Ale cítí, že mu něco chybí. Vyjadřuje tím, že má čeho litovat a po čem toužit. To, myslím, máme i my, stejně jako učedníci Janovi a učedníci farizeů.

A tak najednou chápeme víc jejich údiv nad tím, že Ježíš svým učedníkům půst nenařizoval. Proč? Proč zřejmě v postní dny usedal ke stolům a jedl s lidmi, kteří navíc nedodržovali žádná pravidla, a to vše před očima zbožných a na sebe přísných; těch dvou jmenovaných skupin. Ježíš je zajímal a přitahoval. Dlouho ani farizeové nebyli jeho nepřáteli. Ale tohle bylo pro ně nesrozumitelné a těžko přijatelné. – Dodejme, že možná stejně jako pro nás. Protože Ježíš na otázku, proč se jeho učedníci nepostí, odpovídá, že oni nemohou! Ne, že nemusí. Ježíšovi učedníci se nemohou postit! A důvod: „Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit.“

Ježíš tu zjevně mluví sám o sobě. On je tím ženichem. V Ježíšově společnosti nepřichází půst v úvahu, protože s ním se člověku dostává toho, po čem by jinak jen v postech mohl toužit. V Ježíši je člověku dáno to, co mu jinak chybí. Už je mu to dáno, už je to tady. Není třeba to vyhlížet, je třeba s radostí to přijmout. To znamená, že Ježíš nám dává nezpochybnitelný, nezkalitelný důvod k radosti. On přináší ospravedlnění radosti. Proto se Ježíš s hříšníky nepostil, ale pořádal pro ně a s nimi hostiny. Evangelista to několikrát zaznamenal. Abychom si toho museli všimnout a uvědomili si následující:

Nejen za Ježíšova pozemského života to tak mělo být. Jako památku na sebe přece Ježíš neustanovil nějaký smuteční půst, nýbrž hostinu, stůl s chlebem a vínem. A na tom my smíme vidět pravý smysl stolování s Ježíšem. Ne, on se neodvrátil od bídy světa. Vždyť víme: tuto památku, tuto radostnou hostinu, ustanovil právě v podvečer své popravy! A abychom tu souvislost náhodou nepřehlédli, je nám zde výslovně připomínáno: to, co tam jíme a pijeme, ten chléb života a víno radosti, bezprostředně vychází z jeho smrti, z jeho vydaného těla a z prolité krve. Tak zve Ježíš k radosti všechny, kdo k němu přicházejí. Bolest světa bere na sebe. Proto my, jeho učedníci, můžeme tu plnou a skutečnou radost najít právě jen u něj. Ježíš nás nikdy neučí, že bychom se měli k radosti nutit, i když nám do radosti není. Ani nás nevede k tomu, abychom se před světem ukryli do ráje srdce a tam si soukromě svou radost pěstovali. Nebo abychom navenek radostí pohrdali a místo toho zachovávali přísnou, vážnou tvář; protože se to nesluší, když na světě přece není žádné potěšení. Ne. Skutečná radost je k nalezení: u Ježíše. U něho je svoboda a dobré svědomí k radosti ze všech dobrých věcí. A to je něco opravdu nevídaného, neslýchaného; něco opravdu nového!

Ale to ještě není všechno. Jedním dechem se slovy, že jeho učedníci „se nemohou postit“, Ježíš řekne: „a přece se budou postit.“

Tady, v Ježíši se spojují dvě věci, které se nám zdají zcela neslučitelné: plná radost – a přece půst. Radost z přítomnosti ženicha – a půst kvůli jeho odchodu. Tak jako pro tu radost, i pro půst Ježíš dává zcela nový důvod. Tak jako pro tu radost, i pro půst je důvodem jeho kříž. Jeho kříž je totiž obojím: tím nejhlubším a nejčistším důvodem k radosti, protože v něm je všechno bídné a bolestivé zvládnuto, přemoženo. A zároveň je tím nejhlubším důvodem k lítosti a postu, neboť v něm je hloubka bídy světa odhalena. Je v něm odhalena tragédie, zcela nepřehlédnutelná, nevysvětlitelná, neomluvitelná tragédie lidského života, lidské viny, lidského odcizení. Není hlubšího a přesvědčivějšího důvodu k radosti a není hlubšího a přesvědčivějšího důvodu k lítosti a postu, než je Ježíšova cesta a kříž na jejím konci.

To je vskutku něco nového a nevídaného.

Nová radost a nový zármutek.

Radost, která nemusí zavírat oči před bídou a trápením; zármutek, který může dohlédnout až na dno lidské bídy, a přece nezoufat. To je něco nového, co jinak neznáme a co se nám těžko chápe.

Proto Ježíš připojuje ten druhý, lidový obraz o tom, že nová látka se nehodí na záplatování starých šatů a nové mladé víno se nehodí do starých, zteřelých měchů. Naše potíž je, že stále tíhneme k tomu příštipkaření. Tomu novému nerozumíme. Když se řekne „nové“, umíme si představit jen nějaké vylepšené staré – nový typ auta nebo novou módu šatů. A tak si z té nové látky chceme jen záplatovat své staré šaty. Kristovým evangeliem jen ucpávat díry a zakrývat trhliny v životě, který se nám jinak zdá docela obstojný. Na nové víno si chceme klidně vystačit s osvědčenými starými měchy. Vytváříme si nejrůznější směsi z Kristova království a naší morálky, našich hodnot a zvyků. Tady slyšme Ježíšovo vážné varování: Takové směsi nejsou k ničemu dobré, ano jsou neudržitelné. Kdo Kristovo evangelium bude chtít zachytit do toho svého, do toho, co už dávno má a zná, může nakonec jen utrpět škodu. Nic z toho nebude – díra v šatech jen větší, vniveč přijde víno i měchy.

Ale je tu i zaslíbení: „Nové víno do nových měchů.“ Kdo tu novou radost i ten nový zármutek nechá působit, aby si v jeho životě našly cestu a vytvořily „nové měchy“, formovaly a utvářely jeho život, ten zažije, že ta apoštolská řeč o věcech nevídaných a neslýchaných – nevídaně a neslýchaně dobrých – zdaleka není jen zbožná nadsázka.

Modleme se.

Pane, těžko to chápeme, že před tebe smíme předstupovat s vinami, které jsi už přemohl. Vyznávat ti hřích, který už jsi odpustil. Teprve před tebou však můžeme stanout zcela upřímně. Nemusíme si nic namlouvat, a přece se nemusíme bát, že špatně skončíme, že svět špatně skončí. Prosíme, dávej i mezi námi průchod své obnovující moci. Amen.