Introit: Hospodin kraluje! Národy trnou. Trůní na cherubech! Země se zmítá. …Vyvyšujte Hospodina, našeho Boha, klanějte se směrem k jeho svaté hoře, neboť Hospodin náš Bůh je svatý! (Ž 99,1.9)

Písně: Ž 47,1–3; 183; 408,1–3; 636

Čtení: J 19,11 – 16

Milí bratři a sestry,

lid Boží, církev, si má v každé době dávat dobrý pozor, aby se nenechala unášet „duchem doby.“ Dnes jsme četli, jak se to stalo v Izraeli v době Soudců, v časech Samuelových. „Všichni kolem mají krále a království! My chceme také!“ Dožadovali se na Samuelovi. „Proč máme být jiní než okolní národy? Co z toho máme, že se lišíme? Proč nás má do nekonečna zavazovat, že naši otcové a matky měli na prvním místě jen Hospodina a v něm svého krále a jediného pána svých životů? Dnes je jiná doba!“ – Ztráta paměti. To je ztráta dějinné paměti a dobrých zkušeností s Hospodinem.

Samuel je však neodbyl. Svolal všechen lid do Mispy, na místo, kde byla svatyně. Kam byli zvyklí chodit na bohoslužby. A tam obnovuje dějinnou paměť Izraele, lidu Božího. Začne evangeliem. To znamená, že jim nejdřív připomíná svá dobrodiní: „Já jsem přivedl Izraelce z Egypta, vysvobodil jsem vás z moci Egypta i z moci všech království, která vás utlačovala.“ Tohle je potřeba. Evangelium, potěšení ze strany Boží na začátku. Výhrůžkami a napomínáním Hospodin nikdy nezačíná. Proto je dobré vracet se v Písmu ke všem těm vysvoboditelským příběhům, abychom tak obnovovali zásobu Boží lásky. Proto je užitečné oživovat si v paměti, jaký je Hospodin. Pouhým pozorováním světa, nebo surfováním po internetu získáte mnoho informací, ale ne klíč k životu. Ne měřítko pro rozlišování mezi dobrým a zlým. Ostatní národy mají třeba skvělé královské dvory, armádu, technologie. Ale vy, vy máte Hospodina, který začal tím, že vám dal svobodu. Stálo jej to veliké úsilí, trpělivost a věrnost navzdory lidské nevěrnosti. Ale vysvobodil vás a přivedl do dobré země. Ochránil před královstvími, která mají ve své podstatě zakódováno, aby vás ohrožovala a utlačovala. Takového máte Boha, jehož péči můžete číst z dějin svých praotců. V příbězích Izraele jde především o předky víry. Ne každý pokrevně příbuzný bral užitek z Boží lásky. Ale každý člověk Hospodinu věrný, který tu kdy byl, chodil ve svobodě, protože se ve všem spoléhal na Hospodina a jeho Slovo. „Na tyto dějiny Boží lásky pohleďte!“, volá Samuel na Izraelce v Mispě, když tvrdošíjně žádají krále a království, jako mají všichni kolem.

„Vy však dnes zavrhujete svého Boha, který vás zachraňoval ze všech vašich strastí a úzkostí!“ „Nestačí vám jediný Král-Hospodin. A svobodný život mezi sobě rovnými se vám přejedl.“ – To samozřejmě působí nepochopitelně. Že by si lidé dobrovolně volili poddanství lidskému králi a všechno, co k tomu patří: daně, dávky, stálou armádu, služebné postavení… všechno, co mají kolem všichni? Je tomu tak. Lid najednou nevidí neslyší, nevzpomene si; jen chce to, co mají všude. Krále. „Ustanov nad námi krále!“ – A Samuel analyzuje, čeho se tím vlastně dopouštějí: „To, co chcete, říkáte Hospodinu, ne mně. Jemu, který vás zachraňoval po celou historii vaší existence, vyváděl ze vašich strastí a úzkostí, vy teď říkáte: Nechceme tě. Nad sebou nechceme mít tebe, ale krále.“ „Tak dnes zavrhujete svého Boha.“

Všimněme si, že Samuel nekritizuje konkrétní režim, ale napadá falešné naděje, jaké Boží lid do světského uspořádání vkládá. Co si od království, jaké mají všude, slibují: Vysvobození. Tehdy konkrétně vysvobození od nepřátel, Amonitských, Pelištejských,… zkrátka v současných politických poměrech se necítí s Hospodinem bezpeční. Od něho pomoc nečekají, ale od krále ano. A přitom vůbec nechápou, že svou volbou se svobody vzdávají a ženou se do závislosti, z jaké je Hospodin pracně vysvobozoval. Ale tak tomu je. Spolu se světským uspořádáním vždycky do církve proniknou i způsoby, které slibují bezpečí a úspěch a dělají reklamu poměrům, které právě převládají. Jenže je to falešné oživení. Proto Samuelovo varování platí i nám, pokud bychom obnovu víry a svého sboru viděli v nových funkcích, opatřeních a metodice práce, jen však ne v lásce k Hospodinu a touze po jeho Slovu. Samuel pak odhaluje, co to vlastně děláme: „Tak dnes zavrhujete svého Boha.“

Ovšem ještě větším překvapením zde je, že Hospodin jim v tom nezabrání. On jim v tom vyhoví! Ale varuje je. Přijde doba, kdy si na to vzpomenete, ale to už bude pozdě a bude to bolet. A opět se děje to, co dřív: Náš Bůh je věrný a pokud ještě jeho lid naslouchá, a tak tomu je: Samuele ještě uznávají a o jeho prostředkování Hospodinova slova stojí, dotud tedy jim On dokonce v tom urážlivém – pro něho urážlivém – nápadu mít krále pomáhá! A to tak, že krále Izraeli vybírá sám. Vlastně už vybral. I když tady se o tom nemluví. Ví to jen Samuel a za krále olejem pomazaný mládenec Saul. Nikdo další. Hospodin včas, ještě předem, krále připravil.

„Postavte se před Hospodina!“, velí jim Samuel. – Váš král nebude jako mají všichni všude. Nevyberete si ho sami. Určí jej Hospodin. Proto tedy mají losovat. Z dvanácti kmenů Izraele, postupně po čeledích je losem určen Saul z kmene Benjamín. Začali se tedy po něm shánět, protože on nestál v řadě s ostatními. On nečekal napjatě, aby se hned všem mohl ukázat jako nový král. Podivné. Saul tu není. „Hledali ho, ale on nebyl k nalezení.“ V lidu se začne šířit pochybnost: „Přijde ještě ten muž?“ Koho to Hospodin vybral? Neměli jsme si krále raději zvolit sami? Třeba vítěze v boji? Zase jsou Boží kriteria jiná, než mají všude jinde. Co tohle znamená? – Jen Samuel a Saul vědí, že Hospodin si již budoucího krále připravil a zmocnil se jej svým Duchem. Saul na chvíli zažil, co to je, stát se Božím nástrojem – na chvíli, když upadl do prorockého vytržení, dotkl se jej Bůh a změnil mu srdce. Učinil ze Saule jiného člověka. (Kapitola 10, 6. verš) „Hle, skrývá se mezi zbrojí.“ „Hledejte jej mezi nástroji!“, sdělil Hospodin lidu. Nevíme přesně, kde to bylo, ale mohla to být klidně kůlna na nářadí, nebo se zbrojí, kam Saul zalezl a kde se skrýval. Tak, odlehčeně, až humorně vede Hospodin ustanovení nového krále v Izraeli. I ty nejvznešenější funkce v lidu Božím, říká nám patrně tato odbočka do kůlny, jsou jen nástrojem v Božích rukou. I my jsme jen služebníci, nikoli šlechta. Jako bychom slyšeli říkat Ježíše: „Vy si nedávejte říkat Pane, neboť jediný je váš Pán.“ Neberme se proto tak vážně, vždyť i první izraelský král byl na trůn přiveden z kůlny na nářadí. Ačkoli je to tak nepřehlédnutelné, přece oni to přehlédli.

Jakmile Saula spatřili, rozhodlo to, co měli před očima. A bylo opravdu, na co se dívat: Když ho „přivedli a on se postavil doprostřed lidu, převyšoval od ramen vzhůru všechen lid.“ – „Hleďte, koho vyvolil Hospodin, není mu rovného ve všem lidu!“, zvolal Samuel. A my se můžeme jen dohadovat, jestli on byl také Saulovým zjevem oslněn, a nebo to byla z jeho strany ironie. Vždyť Hospodin jim ustoupil v té nejvíce pomíjivé hodnotě: v lidském vzhledu, v kráse. A jim to stačí! Už ho tu mají! Krále, jako mají všichni kolem. Všechen lid spustil pokřik: „Ať žije král!“

Křik davu. Kolikrát již tu byl? A kolikrát již byl pomýlený a odstartoval pak mnoho zlého. Ten pokřik na místě zvaném „Na dláždění“ v Jeruzalémě naplno prozradil lidskou pomýlenost a nevěrnost králi jedinému: „Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj ho!“ – „Nemáme krále, jen císaře,“ volali předáci lidu a soud na tom místě vyvrcholil. „Tu jim Pilát Ježíše vydal, aby byl ukřižován.“ Tak zavrhli svého Boha, Krále králů, který je převyšoval – ne však svou krásou jako Saul, ale svým vyvýšením na kříž.

Končíme stejně, jako jsme začínali: Evangeliem. Dobrou zprávou o tom, že náš Bůh použil všelijaké nástroje: faraona i nehodné krále a nakonec Piláta a dokonce i popravčí kříž k tomu, aby nás přivedl zpátky k sobě. Tak daleko ve své lásce zašel, aby nám i světu zjevil, že oběť lásky vítězí. Proto svého ukřižovaného Syna vzkřísil z mrtvých, a tak z něj učinil Krále králů pro všechny národy.

Modleme se: Pane, náš Králi, Ježíši, prosíme, odpusť nám, že pro tvou bezmoc a nevzhlednost na kříži stále pokukujeme po vladařích, jaké mají jinde. A nechápeme, že ve tvé nevzhledné podobě ukřižovaného člověka hledíme na své hříchy. A jen tak jsou smazány, když se k tobě hlásíme a nezavrhujeme tě. Prosíme tě, smiluj se a neodvracej od nás svou láskyplnou tvář. Amen.