Ex 19:1-6   Třetího měsíce potom, co Izraelci vyšli z egyptské země, téhož dne, přišli na Sínajskou poušť. Vytáhli z Refídimu, přišli na Sínajskou poušť a utábořili se v poušti; Izrael se tam utábořil naproti hoře. Mojžíš vystoupil k Bohu. Hospodin k němu zavolal z hory: Toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele.

Ex 20:1-2  Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.

Introit: Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné. On rozdělil Rákosové moře ve dví a převedl Izraele jeho středem; jeho milosrdenství je věčné. Amen. (Ž 136)

Písně: 667; 675; 677; VP-397; 689; Požehnání (Pejla/Moravetz)

První čtení: Ex 14,26-31; 15,1-2

Základ kázání: Ex 19,1–6; 20,1.

Milé děti, bratři a sestry,

„Bůh vyhlásil všechna tato přikázání“.

V novém školním roce si budete v NŠ vykládat, co jsou Boží přikázání. Doma, asi tohle slovo nepoužíváte – „přikázání“. Ale tomu, co je to „přikazovat“ jistě rozumíte. Kdo může druhým lidem něco přikázat?

Doma. Rodiče dětem. Ve škole. Paní učitelka žákům. V armádě. Velitel vojákům. Nebo třeba král svým poddaným. – Proč tihle lidé mohou přikazovat? – Protože jsou výše postavení, a ti druzí jsou pod nimi podřízení. Tak třeba král. Proč ten si dovolí obyvatelům svého království přikazovat, co mají dělat a co nesmí? – Má moc. Kvůli moci se mu lidé klaní a také jej oslovují ještě různými tituly. Jak ještě lidé oslovují krále? – Vaše veličenstvo, Výsosti, Vaše Jasnosti, Blahorodí, Ctihodný pane …

A v čem je králova moc? Má vojáky a stráže. Má svá nařízení a zákony, které mocí a silou vymáhá. A to obyčejní lidé nemají a nemohou. Oni vědí, že krále musí poslouchat, jinak si poslušnost vynutí násilím. Pošle stráže. Nebo dokonce vojsko, aby neposlušné potrestali a přinutili poslechnout příkazy.

Je Pán Bůh také takový? Jak je to s Bohem, který „vyhlásil všechna svá přikázání“? On má také moc. A velikou! Mohli bychom čekat, že teď to přijde: příkazy, zákazy, napomínání, vyhrožování …

Ex 20,2: A on místo toho říká: „Já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“

Co to je za příkaz? To není žádný příkaz, ani přikázání, ale dar svobody – to je potěšení. To je dobrá zpráva o tom, co pro vás nejdřív udělal sám Hospodin. Ano, nejdřív pro lidi pracuje On, pak teprve budou na řadě lidé. Takže dříve, než začneme plnit přikázání, dříve než začneme poslouchat, tak nás Pán Bůh potěšuje a obdarovává.

To je dobré! Pokaždé, když přijdeme do kostela, tak si to můžeme zopakovat. Nejdřív potěšení a dary. Potom poslouchání.

Pro nejmenší děti tu mám obrázek, který mohou vybarvit. Je na něm Mojžíš, jak drží desky s desaterem Božích přikázání. Teď pokračujeme s vámi staršími.

Hospodin, Bůh Izraele, tedy mluví k lidem jinak než pozemští králové a vládci. Nejdříve se nám představuje.

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh.“ – Tak to je. Pán Bůh k nám mluví i dnes stejně, jako mluvil tehdy na cestě z Egypta: Já – a nikdo jiný –jsem tvůj Bůh. Jsem tu pro tebe. A ty mi patříš, proto tě mám rád a starám se o tebe. Přeji ti, abys byl svobodný člověk a ne otrok. Podle toho mě vždycky poznáte. „Já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Teď jsi svobodný.

Oni tomu rozuměli hned. Protože z otroctví utekli. Ale my? Srovnejme si, kdo je otrok a kdo svobodný člověk.

Svobodný třeba řekne: Já pojedu na prázdniny s rodiči, třeba na hory. A může. Jede a nikdo mu to nezakáže. – Otrok, nebo dítě otroků, na něco takového nemůže ani pomyslet. Dokonce nemůže říct ani, že v sobotu a v neděli si odpočine, půjde sportovat… Nesmí ani do kostela, aby slavil bohoslužby a s bratry a sestrami se mohl modlit k Hospodinu a slyšet Boží slovo. Majitel otroka, jeho pán, to nedovolí. Tak to měli izraelské rodiny v Egyptě. Měli být jako všichni ostatní. Jen pracovat jako stroje a poslouchat a o svátcích se klanět egyptskému králi, faraonovi. Často byli pro to i biti. Tak vypadá otroctví.

Tak to bylo, až do chvíle, než jim Mojžíš řekl: označte své domy krví beránka. Abyste nezemřeli. Maso z beránka upečte a s celou rodinou snězte. Rychle zadělejte těsto na chleba. Všechno to vezměte a sbalte na cestu. I to, co ještě máte doma cenného naložte na vůz nebo na osly, protože sem už se nevrátíte. Hůl do ruky a v noci, až Hospodin bude trestat Egypt za jeho vzpurnost, vy se vezměte za ruce a vyjděte ven. Pryč z otroctví. Připravil jsem vám volnou cestu do svobody.

A opravdu. To se stalo. Farao se vší svou armádou, rychlými vozy a zbraněmi neměl šanci. Hospodin chránil svůj lid. A faraona s vojáky docela zmátl. Motali se, jako by zabloudili v mlze. Skupiny izraelských – mužů, žen, dětí, starých i maličkých, dokonce i jejich stáda, prošli rozevřeným mořem na druhou stranu, kam už za nimi faraon nemohl. Nechytil je. Všichni jeho vojáci, vozy i jízda se v moři utopili. „Takový div a zázrak tvůj Bůh, Izraeli, udělal, abys už nemusel být otrokem, ale svobodným Božím lidem! Dal jsem vám svobodu!“ Tak to Hospodin svému lidu připomenul, když teď po třech měsících zastavil na poušti. Nebezpečí už je od nich daleko. Nechali je za sebou, tak jako celý Egypt a otroctví.

A teprve nyní jim vyhlašuje přikázání; až potom! Nejdřív je osvobodil. Nejdřív se nad nimi slitoval. Vychoval si Mojžíše a poslal ho zpátky do Egypta, aby tam faraonovi oznámil: Propusť můj lid, aby mi sloužil! A pak všechno zařídil tak, aby ty trosky zotročeného lidu izraelského mohly odejít. Udělal to tak proto, že má svůj lid rád a přeje mu svobodu. A aby o ten krásný dar, o svobodu, Boží lid nepřišel, tak ještě navíc se Pán Bůh postaral, aby byl cestou chráněn. Čím mají být chráněni?

Dal jim Hospodin snad nějakou mocnou zbraň, o které by se nepřátelům nesnilo a která by všechny přemohla? Nebo by je přenesl do nějaké země, kam by na ně nikdo nemohl? To ne. On jim dal SLOVA, 10 slov, to jsou ta přikázání. – „Když se jím budete řídit, tak o svobodu nepřijdete.“

Ona ta přikázání, i když jsou to Boží slova, jsou stále jen slova. Slovo je pomůcka, ukazatel. Jako značky na cestě – třeba červená značka, nebo žlutá, … Když na nich zůstanete, jdete podle nich, tak se neztratíte. Dojdete, kam jste chtěli.

Ale nemusíte se jimi řídit. Znáte to, že slova můžete, ale nemusíte vzít vážně. Slova jsou vlastně bezbranná – rozhodně slova nejsou zbraň. Jak zacházíme se slovy? Můžeme je přeslechnout. Můžeme i schválně neposlouchat, dělat, že neslyšíme a nebrat je vážně. Slovům se třeba někdo vysměje a řekne, tahle slova nepotřebuji. Když to tak děláme s Božími slovy – s těmi přikázáními – tak to znamená, že na jejich místo si dáme nějaká jiná slova a těmi se řídíme. Ale pak žijeme proti těm, která nám dal Hospodin. A nejdeme už po té cestě do svobody, ale zpátky do otroctví. Jiná možnost není. A před tím Mojžíš varoval Izraele. Nevracejte se zpátky do Egypta – tam čeká farao, který vás nemá rád a chce vás zotročit. Tam byste zahynuli. Jděte podle značek, podle slov, podle přikázání od Hospodina, který vás má rád.

Když posloucháme toho, který nás má rád, tak si jeho slova vezmeme k srdci a přemýšlíme o nich, pamatujeme si je, připomínáme si je, řídíme se podle nich.

Proto těch 10 přikázání může dodržovat člověk a církev, která Hospodina miluje – a to celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou. Podle jeho přikázání putuje svobodně – nenechá se ničím zotročit – Egypt nechává za sebou a Boží království s jediným spravedlivým a dobrým králem má před sebou. Jeho nemusíte oslovovat „Vaše veličenstvo“, ale můžeme mu říkat „milý Pane, Otče náš.“

Modlitba: Milý Pane a Otče náš, děkujeme ti za to, že jsi nenechal Izraelce v sevření faraónova vojska a velkého moře. Děkujeme ti, že jsi tehdy ukázal, jaký jsi Bůh. I my ti takhle můžeme věřit – a sledovat, kudy nás vedou tvá slova a zaslíbení. Věříme, že ani nás neopustíš, protože tobě na nás záleží. Amen.