Ko 3:12-16   Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost.  Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.  Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti.  A ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni.  Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.

Introit: Hospodin je má síla i moje píseň; stal se mou spásou. Ze stanů spravedlivých zní plesání nad spásou. Hospodinova pravice koná mocné činy! (Ž 118,14n)

Písně: Ž 98; 368; 406; 169,5.6

Čtení: Iz 12,1-6

Milí bratři a sestry,

„snášejte se navzájem“ – to je ideál křesťanského života, k němuž apoštol vybízí koloské křesťany a s nimi i nás. Jaký je to ale ideál? Nijak zvláštně to nezní. Nijak duchovně. To, že je „nový život“ v „novém těle“?, jak o tom epištola mluví v předchozích verších? Ano, zřejmě je to tak. Právě toto, docela obyčejné „snášet se navzájem“ je podstatným znakem toho nového života, který člověk smí žít v Kristu.

A komu se to zdá příliš jednoduché, příliš obyčejné, třeba ve srovnání s tím, co za nový život prohlašují a nabízejí různé nové duchovní směry a nauky, komu se zdá, že na to přece ještě nepotřebuje Krista – ať to jen zkusí. Prostě se snést s druhými. Snést druhé lidi (nejen některé a někdy!) vedle sebe – prostě jako ty, kdo mají stejné právo tu být jako já. Jen si to uvědomme, jak snadno, jak velice snadno se nám druzí lidé stanou nesnesitelnými! Nakonec celé dějiny lidských společenství nejsou ničím jiným, než stále novými pokusy uspořádat život tak, abychom se navzájem snesli. Ale nějakého rozhodného úspěchu jsme zatím nedosáhli. Nemusíme chodit nijak daleko, aby nám to bylo jasné: známe to ze svých rodin, ano i ze sborů své církve. Není to nic snadného navzájem se s nést.

K tomu, aby se lidé spolu skutečně snesli, k tomu totiž nestačí prostě si jich nevšímat a přímo jim neškodit, jak si často mylně myslíváme. K pravému snášení tu apoštol vypočítává jiné potřebné projevy: „milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru, trpělivost“. Nejsou to nijak přemrštěné požadavky. Milosrdný soucit je potřeba, mají-li se lidé snést: je potřeba schopnosti pochopit a přijmout druhého v nouzi. Protože v té bývají lidé na obtíž! Dobroty je potřeba, mají-li se lidé snést: právě zlost a zloba přece rozděluje. Sami svojí zlobou si dokážeme lidi zošklivit! Skromnosti je potřeba, mají-li se lidé snést: jen ten, kdo se nad druhé nepovyšuje, může být snášenlivý. Jen ten, kdo se k nim neobrátí zády, ale bere je vážně. Ano, pokory a tichosti je třeba, mají-li se lidé snést: někdy nestačí být jen na jedné rovině, někdy je pro zachování vztahů třeba ustoupit, zapřít se, ponížit se mlčet. Ano, trpělivosti je třeba, mají-li se lidé snést: je potřeba mít výdrž. Snášet se s druhými je záležitost dlouhodobá. Nikdy si nemůžete říct, že už to máte vyřešeno.

Apoštol jakoby to shrnoval, když říká: „Odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému.“ Ano, bez odpuštění není možné navzájem se snést. Protože to právě s sebou lidské spolužití přináší: kdekoli se dostaneme k sobě blíž, brzy dojde k tomu, že někdo bude něco „mít proti druhému“. To se žádnými pravidly, byť sebe podrobnějšími, nevyřeší. Všichni čas od času zavdáváme druhým důvod k tomu, aby proti nám „něco měli“. A to často nelze odstranit jinak, než že to prostě odpustíte. Jiné cesty většinou jen dávají vzniknout dalším věcem, které máme proti sobě. Bez odpuštění se lidé nesnesou.

To vše potřebujeme, abychom se mohli navzájem snášet. A rádi bychom to měli. Jenže problém je, jak! Kde to vzít? Apoštol říká „oblékněte milosrdný soucit“, ale cítíme, že něco takového nejde jen tak. On to tak však ani nemyslí. Několikrát připomíná, jak je to možné. Hned na začátku: „Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní oblecte…“ Tak nás vidí náš Pán. Apoštol chce, abychom to věděli. A jedině pod Božím láskyplným pohledem nabýváme oprávnění a zplnomocnění obléci milosrdný soucit, dobrotu, skromnost a trpělivost. „Láska všechno spojuje k dokonalosti. Především mějte lásku!“ Vždyť od Boha už ji máte. Tím je zlomeno a odstraněno to, co nám brání, co nás odrazuje od toho být milosrdní, dobří, skromní, trpěliví k druhým. – Tak přece často zdůvodňujeme svoji tvrdost a nesnášenlivost: Mně také nikdo nic nedá; mně také nikdo nic neodpustí. – To přece není pravda. To už teď neplatí: víme-li o Kristu, pak smíme s jistotou vědět: jsme milovaní. V Kristu nám bylo odpuštěno. Jsme milovaní.

A tak může apoštol povědět: „Ve vašem srdci ať vládne mír Kristův.“ tak se totiž oblékají ty věci, které jmenoval: soucit, dobrota, pokora, trpělivost, odpuštění. Jakoby na srdce, do srdce. Je tu rozhodující, co ovládá naše srdce. Zda pokoj či nepokoj. V Kristu máme pokoj. Ten má mít v našem srdci hlavní slovo: proti všem a všemu, co nás znepokojuje, nahání nám strach a uvádí nás ve zmatek, když v nás probouzí pochybnosti, zda jsem milovaní. Zda jsme na to dost dobří. Zda můžeme s láskou počítat. A ovšem také proti nám samým, kdybychom chtěli posuzovat a obviňovat druhé, nahánět jim strach, nemilosrdně a tvrdě odmítat. To vše má a smí být v našich srdcích podřízeno Kristovu pokoji. Skutečnost jeho lásky tu má mít rozhodující slovo.

To se však těžko dá poručit, co má ovládat naše srdce! Jak tam Kristův pokoj vstoupí? Jak to zařídit, aby tam opravdu měla jeho láska rozhodující slovo? Apoštol i to naznačuje. Kristův pokoj, to je pokoj vděčnosti. Tak vstupuje do našeho srdce a ujímá se tam vlády. Vděčností. Tou se skutečně proměňuje naše srdce – celý náš život. Ale jistě to znáte, že vděčnost musíme probouzet vždy znovu. V tomto případě se v nás bude probouzet vždy znovu, když budeme slyšet, že jsme „milovaní“, pak jako milovaní smíme žít a jednat. Toto ujištění nám staví před oči „slovo Kristovo“. Tam, kde mezi námi přebývá slovo Kristovo v celém bohatství, dostane v našem srdci rozhodující slovo Kristův pokoj.

A jak se to děje? – „Přebývá mezi vámi.“ Slovo Kristovo, které dává našemu srdci vládu pokoje, nemáme! Můžeme jen očekávat, že mezi námi bude přebývat. Tak jako Bůh sám – silný a svatý (Iz 12,6) – přebývá, kde se on rozhodne. Nemysleme si, že v nás už slovo Kristovo přebývá v plném bohatství, když si doma občas přečteme něco z Bible a občas se pomodlíme. Kristus dává svému slovu přebývat „mezi námi“, tj. ve shromáždění, tam, kde se k němu a kvůli němu shromažďujete. Ve společenství církve. Apoštol tu patrně myslí zejména na bohoslužby. (Proto potřebujeme chodit do kostela.) A připomíná tři věci, které k tomu přebývání Kristova slova patří:

Vzájemné učení: to základní slovo Kristova evangelia, ujištění o Boží lásce je ovšem velmi prosté. Lze ho pouze zvěstovat, dosvědčovat. Ale aby k nám skutečně živě promlouvalo, aby v nás probouzelo vděčnost, potřebujeme mu rozumět, rozumět tomu, co vlastně znamená pro náš život v celé jeho šíři. Co znamená pro skutečnost světa, v němž žijeme. Takové učení potřebujeme, od toho tu je celá teologická věda. A kdo tímto pohrdne a bude si chtít vystačit pouze s prostými pravdami víry, ten skončí u jakési neživé fráze, jíž se bude křečovitě a z musu držet. Ale skutečná radost ho mine.

S tím souvisí i to druhé, napomínání. To také potřebujeme: být navzájem ujišťováni a povzbuzováni, abychom se na to slovo Kristova evangelia skutečně spoléhali a z něj žili. Abychom prožili, že to není nějaká odtažitá teorie, ale skutečnost, o kterou se můžeme opřít.

Tady bychom možná přestali, avšak apoštol připojuje ještě jednu věc, která zdánlivě se slovem Kristovým příliš nesouvisí, neboť tu jde spíš o slova naše, k Bohu obrácená. Ale apoštolovi na tom zřetelně záleží, neboť tutéž věc vyjadřuje hned několika slovy: „Oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem“. Ano, i to patří k přebývání Kristova slova. Patří k němu naše odpověď. Ke Kristovu slovu patří odpověď. Je to slovo, které čeká na odezvu. Vždyť je to slovo evangelia, radostné zvěsti, a tak chce vzbudit radost. Je to slovo potěšení a tak chce skutečně lidi učinit potěšenými. Kde by tato radost, toto potěšení, tato odezva chyběla, tam by chybělo něco tomuto slovu! Ke slovu Božímu patří také spontánní chvála, radost, jak ji nejpřirozeněji a nejpřiměřeněji vyjadřuje právě zpěv. O to Bohu jde, to je skutečný cíl jeho díla: dát nám radost. Vložit píseň na naše rty. (A to je také cíl apoštolova napomínání.) Bůh nám nedává Kristovo slovo proto, abychom se dobře chovali. Aby nás vychoval k poslušnosti. On nás chce potěšit. Zve nás k radosti. (Proto žádá poslušnost!) Proto tu má tak důležité místo píseň, něco na pohled tak neproduktivního, samoúčelného. Ta vděčnost z evangelia, to nemusí být něco umělého, přikázaného, naučeného, ani žádný revanš Bohu, nýbrž skutečná radost. Z toho, že nás Bůh bez zásluh a bez výjimek miluje.

A tak také souvisí vděčná píseň se vzájemným snášením: Teprve tam totiž, kde je skutečná vděčnost, jak se vyjadřuje ve zpěvu, tam, kde jsme skutečně potěšení, tam zavládne v našich srdcích pokoj. Tam nám půjde obléknout milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Tam budeme ochotni druhým odpustit. Tam se teprve skutečně navzájem sneseme. Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, vyznáváme ti svou nevděčnost, která působí, že se těžko snášíme s bližními. Prosíme tě, neodnímej nám slovo svého evangelia, slovo o tvé lásce, slovo tvého odpuštění a dej, aby v Duchu svatém proniklo až do našich srdcí. Vlož do našich úst píseň vděčné chvály – v níž bychom se spojili s druhými. Amen.

Slovo milosti:

Budete děkovat Otci, který vás připravil k účasti na dědictví svatých ve světle. On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna. (Ko 1,12.13)