Ř 13:1-12  Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha,  takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly.  Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo.  Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí.  Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest.  Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. Vždyť přikázání‚nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš‘ a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu:‚Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.  Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.  Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili.  Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla.

Introit: Hospodin kraluje, oděl se důstojností. Pevně je založen svět, nic jím neotřese. Tvá svědectví, Hospodine, jsou naprosto věrná. A tvému domu přísluší svatost do nejdelších časů! (Ž 93,1.5)

Písně: 442; „Před tebou, Pane,…“; 608; 481; 615

Čtení: Ř 13,1–12

Milí bratři a sestry,

nepovím vám nic nového, když řeknu, že i na nás křesťany a evangelíky žijící v tomto městě se vztahují stejné zákony a požadavky jako na ostatní občany. V ničem nevyčníváme, nelišíme se, nejsme z ničeho vyjmuti. Daně, poplatky, žádosti, zveřejňování oprav a staveb, atd. Žijeme tu veřejně. Musíme počítat i s tím, že je k nám obrácena pozornost naší obce, našeho města. Alespoň občas se lidé zajímají, jak se stavíme k nespravedlnosti, když se nějaká přihodí. Jak se podílíme na radostných událostech obce. Jak vedeme svoje děti a staráme se o své staré rodiče. Jestli žijeme slušně ve své ulici. Je známo, že jako křesťané máme nad sebou vysoké morální nároky. A ne vždycky jim dostojíme. Zkrátka jsme vystaveni pohledu i hodnocení veřejnosti. Sami však nemáme žádnou moc, skrze niž bychom mohli kohokoli k něčemu nutit.

Čím se vlastně lišíme? Co má na nás být vidět? Někdy církev podléhá všelijakým duchům doby. A navenek vystavuje všechno možné, jen ne to podstatné, to, co nikdo nemůže nahradit. Je to stále stejné. Apoštol Pavel to církvi doporučoval již ve své době; v 50. letech prvního křesťanského století. V multikulturním a multireligiózním Římě se stále vracel k tématu lásky. Láska jako rozpoznávací znamení křesťanů. „Nikomu nezůstávejte nic dlužni, než to, abyste se navzájem milovali.“ Toho si ostatní všimnou: Křesťané, to jsou ti, kteří se mezi sebou mají rádi. Kteří spolu dobře jednají. A navíc, což je důležité: nevymezují si lásku jen pro sebe. Když mezi ně někdo nový přijde, přijmou i jej. I k němu se budou chovat pěkně a se zájmem. Tohle tedy má být i naším znamením: ne nutně rybička na autě, ne nutně křížek nebo kalíšek na krku, dokonce ani pohotový biblický citát na rtech (i když to je dnes u nás spíše vzácnost), ale vzájemná láska. „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ To je známé druhé přikázání lásky. První je: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, ze vší mysli své a ze vší síly své.“ Do nich Ježíš shrnul Zákon i Proroky. A také apoštol Pavel postavil svůj křesťanský život na těchto dvou přikázáních a totéž téměř úpěnlivě a důrazně doporučoval ve sborech, které nosil ve svém srdci, pečoval o ně jako kazatel, ano cítil se za ně být před Pánem odpovědný. Tak tedy: „Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali.“

Zní to krásně. Mohlo by to být oním řešením, jak naše životy spravit. Ano, kdyby alespoň v církvi, tady ve sboru, jsme se milovali – každý druhého jako sám sebe. A tak – milujíce se navzájem zcela nesobecky a upřímně, tak jako to děláme každý vůči sobě – bychom žili až do konce. To bychom se svého konce bát nemuseli. Nemuseli bychom se bát ani toho konce absolutního – konce všech věcí, časů, věků. Protože láska by nás pronesla všemi otřesy a pak i samotnou smrtí přímo do Božího království. „Láska neudělá bližnímu nic zlého …“ A je tomu tak. Jen tomu věřit! Jen se na to spoléhat! – Co nám vlastně brání udělat tak jednoduchou věc: milovat se navzájem?

Všimli jste si, jak apoštol postupoval? Nejdříve připomínal povinnosti odpovědného občanství: „Každý ať se podřizuje vládní moci“. Je tohle těžké? My všelijak lamentujeme, stěžujeme si, ale asi s tou občanskou poslušností a jakous takous úctou vůči představitelům obce a státu problém nemáme. Rozhodně nevím o nikom z vás, kdo by pro urážku majestátu či neplacení daní byl trestán, nebo jen pokutován či jakkoli popotahován. Pavel v tom napomínání tedy postupuje od lehčího k těžšímu.

„Nikomu nebuďte nic dlužni …“ Na to také dobře slyšíme. To přece máme rádi. Nemít dluhy. A když je přece na čas máme, tak se jich rychle hledíme zbavit. A když je splatíme, uleví se nám. Každý dluh v našem životě tedy chceme sprovodit ze světa. Aby už nebyl a my jsme byli opět bez starostí, bez překážek v dalším rozletu a rozvoji. Ano, abychom se mohli před světem stavět jako občané bezúhonní, bez závazků, také příkladní a solidní partneři. To má každý rád. Pavel to připomíná – snad někomu je to potřeba připomínat a prověřovat, jestli už na vyrovnání svých dluhů pracuje. – Dnes je tolik lidí v exekuci. Ti by to měli slyšet; řekneme si možná. I v Bibli je napomínají. – Ale i tihle lidé, kdyby jen mohli, jistě by se rádi dluhů zbavili. V tom budeme stejní. Ale dluh lásky? – Komu vadí dluhy lásky? Kdyby jeden, vůči jedinci, ale dluhy, dluhy, dluhy … Je si někdo stoprocentně jistý, že v lásce dluhy nemá?

A právě to je ta potřebná příprava na ten Den, který apoštol ohlašuje, že se blíží. Čas nestojí. Čas kvapí. Směřuje k poslednímu Dni. Pavel psal v domnění, že tady už to nebude dlouho trvat. Očekával brzký příchod Božího království, jehož se sám snad ještě dožije.

„Víte přece, co znamená tato hodina: abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili.“ Tedy alarm: Probuďte se! Dělejte něco! Tak jako vyrovnáváte své dluhy, aby tu po vás nezbyly dětem a vnukům. Nebo, abyste je nemuseli splácet z malého důchodu. Či jen kvůli své cti a čistému svědomí. Tak podobně nebuďte nikomu nic dlužni v lásce.

To je ovšem jiná věc. S láskou je to už napořád. Lásku vůči bližnímu nevyřídíte, když se k němu budete pro jednou chovat láskyplně. Láska je trvalý dluh, který na sebe křesťan bere a který celoživotně vyrovnává, splácí. Tak to tedy je. Najednou se zdá být ta druhá deska desatera Božích přikázání, vztahující se k našim bližním, jednodušší k plnění. Ona přikázání, která i Pavel vybral a připomíná je: „nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš a kterákoli jiná…“ vlastně nejsou tak problematická. Vždyť většina z nás je nejspíš dodržuje, nebo poruší jen zřídka a pak toho lituje a usiluje o odpuštění a nápravu. Ale trvalý dluh lásky? A vůči každému bližnímu, minimálně ve sboru a v rodině? Jenomže Pavel to tak opravdu řekl a zjevně tím navázal na Ježíšovo učení o lásce. Tahle vyjmenovaná přikázání a kterákoli jiná jsou shrnuta v onom již citovaném slovu: „Milovat budeš bližního svého jako sebe samého.“ Jednotlivá přikázání nejsou něco jako zaplatit daně a mít hotovo. Každé z přikázání se naplňuje v lásce. Co děláme nebo neděláme vůči bližnímu má smysl v lásce. Ne ve vyřízení a odbytí jako nějakého poplatku. Ovšem pokud nás skutečně ve všem soužití vede láska, pak jsme zákon naplnili.

Tak tomu je. Víme, co od nás očekává nejen apoštol, ale sám Pán Ježíš Kristus. Také ovšem víme, že to pro nás vůbec není jednoduché. Vždyť jak ten čas běží, my máme dojem, že nám víc sil ubývá, než přibývá. Také pevná vůle bývá opotřebovaná. Spíše se v našem životě smráká než rozjasňuje a my potřebujeme stále víc povzbuzovat, abychom nevzdali … co nevzdali? Život samotný? Ten boj, do kterého jsme tu postaveni? – Ano. Ten boj je někdy k nevydržení. Když začneme o lásku usilovat, často se setkáváme s neláskou, někdy i s nepřátelstvím. A to právě i mezi nejbližšími. A nebo s nezájmem. S posměšky. Zvlášť to bolí, když je to v církvi. Je to boj o výdrž a o víru, že to má smysl. Boj doslova na život a na smrt. A to smrákání pokračuje. Ochabujeme, slábneme, býváme zdrceni a otráveni. Máme sklon vidět mnoho věcí černě. A nakonec – to nejčernější – smrt a hrob. Kdo jen takto, černě vyhlíží, může opravdu boj o vytrvalou lásku vzdát a nikdo se mu nebude divit.

Vy však ne! Volá na náš apoštol. S přibývajícími léty a únavou nejdete do tmy. „Vždyť nyní je vám spása blíže, než byla tenkrát, když jste uvěřili. Odložte proto skutky tmy a oblečte se ve zbroj světla!“ – Zbroj do boje. Tak je to správné a užitečné. Těmi zbraněmi – je jich dost, ale jmenujme alespoň víru, lásku a naději – jimi si proklestíte výhled ven ze tmy v té pokročilé noci. A co tím okénkem uvidíte? Krásný rozbřesk! Nový den! Noc ve vašich životech, noc v lidských dějinách sice pokročila, ale zároveň s tím: Den se přiblížil! Pod tímto výhledem se najednou jeví vytrvalá láska k lidem okolo tou nejlepší přípravou na probuzení do toho Dne. Vždyť tento „Den“, o kterém apoštol mluví, není jako ten náš – 24 hodin a konec. On mluví o Dnu, v kterém se už nesmráká a tma v něm nemá místo. Je to den Kristův; vydobytý a připravený od neděle jeho slavného vzkříšení z mrtvých. Den velkého očekávání a shledání. Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že od svědků tvého vzkříšení víme, že tvá láska došla Božího uznání a také naše láska nám otevírá cestu k tobě. Odpusť nám, že jsme již tolikrát žili, jako bychom byli bez naděje, bez života, bez světla tvého dne. Dej, abychom jej nepřestávali vyhlížet a těšit se na něj. Amen.