Pravá bohoslužba

Ř 12:1-5  Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy.

Písně: 438; 51,1.5.6; 168,1-3; 684

Introit: Panovníku, otevři mé rty, ať má ústa hlásají tvou chválu. Zkroušený duch, to je oběť Hospodinu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným, ty, Bože, nepohrdáš. Ž 51,17.19

První čtení: Oz 6,1-6

„…pro Boží milosrdenství“

Milí bratři a sestry, nemělo by nás překvapovat, že existuje bohoslužba všedního dne; nejen ta nedělní. Křesťanství přece není zdaleka kult, který patří jen do chrámu a naší morálky, mravů a rozhodování v životě se netýká. Víme to, patrně, ale přešlo nám to do krve? Žijeme podle toho? Apoštol Pavel vybízí a napomíná k bohoslužbě, kterou nazývá „pravou“. Překladatelé užívají i slova duchovní nebo rozumná (logiké, latreia logiké). Opakem je bohoslužba jenom kultická. „Vybízím vás, bratři, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ Pokusíme se porozumět, co tím míní a že jinak to ani nemá smysl.

Tak tedy přinášet sebe jako Bohu milou oběť. Obětovat sebe sama to není jen myšlenka a náboženský pocit, zde jde o zapojení našeho těla se vším, co k tomu patří. Doslova apoštol totiž říká „Vybízím vás … abyste svá těla přinášeli…“ Pochopitelně, kde je mé tělo, tam jsem i já. Kde jsem já, tam je i mé tělo. Tělo je naše bytost obrácená ke světu. A tam, uprostřed světa, my viditelně, hmatatelně, ověřitelně máme konat bohoslužbu. Jak jinak než svým životem. Tím, jak žijeme, co a jak děláme, mluvíme. Jaké informace o sobě vysíláme k Bohu i do okolí. Možná tak ve spojitosti s bohoslužbou opravdu nejsme zvyklí uvažovat. Ale apoštol chce, abychom tomu rozuměli a přijali to za své. Proto nás k tomu vybízí (napomíná) a přitom se zaštiťuje Božím milosrdenstvím. Uvidíme, že tato rozumná a Bohu milá bohoslužba potřebuje motivaci. Vždyť dávat denně sebe sama k dispozici Bohu i druhým lidem, to přece žádá opravdový důvod. A tím je právě Boží milosrdenství, Boží soucit s námi. Bůh projevil své milosrdenství, když poslal svého Syna na svět, aby on na sebe vzal právě to naše smrtelné tělo, tělo s náklonností k hříchu. A když v tomto těle přijal trest smrti, který by měl patřit nám, znamenalo to, že se Bůh slitoval a odpustil nám všechno, co to naše hříchem umazané smrtelné tělo na sebe nabalilo. Tuto obrovskou a námi nezaslouženou oběť nejprve přinesl Bůh ve svém Synu. Toho se apoštol dovolává, když říká „pro milosrdenství Boží dávejte sami sebe Bohu a tak konejte tu pravou bohoslužbu.“

„A nepřizpůsobujte se tomuto věku …“

„Tento věk“ – tím je myšlen náš svět a naše doba. Nejen ta ve třetím tisíciletí v Evropě, kde se nacházíme právě my. Ale myslí se tím na celý věk a celý svět, který se nachází v čase před příchodem věku Božího království, které přijde spolu s Kristem a jeho vládou. Ať už to tedy byl středověk nebo novověk, celému tomu věku je jedno společné. Jakési schema, které dodnes nevyšlo z módy, totiž forma světa bez Krista. A nebo ještě jinak: schema světa, který nepočítá s Božím milosrdenstvím. Světa, který do lidských pravidel zapracoval ono „má dáti-dal“, „něco za něco“. Láska Boží, která se projevila vůči světu v milosrdném odpuštění a obětování toho, co bylo Bohu nejdražší, opravdu do toho nezapadá; není z tohoto světa. Nám je cizí. Naopak tento věk nás přitahuje.

Proto je nutné nechat si to apoštolským slovem připomínat, případně se i nechat napomínat. Nepřijímejme schema tohoto věku! Odvažme se nebýt s ním konformní a každodenně se vydávejme do služby Bohu celým svým tělem. Od chvíle křtu se přece před námi otevírá výhled k novému věku. A zároveň i skutečnost, že jsme vystoupili ze své soukromé existence. Křesťan obětující se Bohu, jak ještě uvidíme v příštích kázáních na epištolu Římanům, opravdu žije pro druhé, vydává sebe druhým – tedy žije svůj život nejen pro sebe, ale veřejně.

Ze sebe k tomu sílu nenabereme. Ani rodiče v křesťanských rodinách nás k tomuhle nemohli docela vychovat. Nasměrovat však ano. A to dělá teď také apoštol. Orientuje nás správným směrem: „Proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ – Hledejme, co je Boží vůle. Nebuďme sami se sebou spokojeni, tak jak jsme. Před námi je přece nový věk určený Božím milosrdenstvím, ne nějakým novým pozemským schematem. Kvůli pravé bohoslužbě pro celý týden chodíme v neděli do kostela – tady nás Pán Bůh učí zvláštním způsobem rozpoznávat svoji vůli – neboť nám tu staví před oči své milosrdenství jako aktuální a platnou věc. Podle lásky Ježíše Krista, v následování jeho příkladu, poznáváme, co je to přinášet sám sebe Bohu jako každodenní oběť.

„Míra víry“

„Nesmýšlejte o sobě výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh.“

To je první konkrétní napomenutí. Nesmýšlejte výš, nepřeceňujte se – smýšlejte o sobě střízlivě. V tomto věku – a tím teď myslím i na naši dobu – je téma docenění sebe sama aktuální. Sebeocenění je těžká věc. Nacvičujeme si ji od mateřské školky. Jak se naučit znát svou cenu. Tím se apoštol dobře trefil. Namyšlenost a domýšlivost je nám vlastní a přitom nás to trápí. Má pravdu, ten apoštol, když vyzývá ke střízlivosti. On o tom může mluvit a napomínat nás proto, že sám okusil milost. Kdysi býval velmi sebevědomým a namyšleným člověkem. Ale Pán jej zastavil a dal mu poznat, že jedině milost Boží mu dodává váhu, čest, hodnotu. Apoštol Pavel nám rozumí. Nenapomíná nás proto, aby nás ponížil a srazil do pocitů méněcennosti. Nejde tedy o podceňování se. To po nás nežádá. Každý člověk má svou cenu a křesťan navíc vzácně přijatou milost Boží, jak už to Pavel řekl. Ale jak to souvisí s mírou víry?

Máme různou míru víry? Vypadá to tak. Apoštol to ve sborech dobře viděl. Nelišíme se jen ve schopnostech, majetku, kráse…., ale i ve víře, kterou nám Bůh sám vyměřil. Jak se s tím žije? Má i v církvi člověk trpět touto nevyvážeností, kterou někdy pociťujme jako nespravedlnost? – „Já nejsem tak chytrá jako ty a proto nemohu dostat tak dobrou práci a ohodnocení atd. Ty ses narodil do horších poměrů a se mnou se nemůžeš srovnávat, nikdy mé úrovně nedosáhneš,“ atd. A i když se tomu bráníme, nebo to popíráme a někteří proti tomu bojovali i v revoluci, aby si byli všichni rovni; přece s tím nic nesvedeme. Jsme různí a jsme na tom odlišně. A tu je víra pomocí. Ale víra pro každého v míře, jak mu byla dána. Tak je dostatečnou pomocí. Pomocí, aby se s tím člověk smířil, jaký je. Přijal to a neužíral se tím, že není jako ten nebo ta. A nebo zase obráceně, aby se nepovyšoval nad toho nebo nad tamtu. Víra je tou normou, která člověka vede ke střízlivosti, takže není nemístně namyšlený, ale pohlíží na sebe pravdivě.

„Jedno tělo v Kristu“

Víra nás totiž vede od sebe sama jinam. Víra nedovoluje, abychom se zamotali jen v příběhu vlastního života a vlastního „těla“. Obrací naši pozornost k někomu jinému. K jinému tělu. Totiž k tělu jedinému, jak říká apoštol: „Jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy.“ Každý křesťan je toho těla součástí. Tam je obracena naše pozornost. Tam je smysl toho, co děláme. Tím se opravdu velmi lišíme od tohoto věku. Protože člověk má přece sklon vidět sebe ve středu všeho dění. Někdy se říká, že se chová, jako by se celý vesmír točil jen kolem jeho jediného. Není to pravda. Ale když to pokorně přijmeme, pak se nám uleví. Vždyť kolika zklamání se člověk dočká, když zavěsí svou existenci jen na sebe! Vím, že mladí lidé mají takové představy: „jaký si to uděláš, takový to máš“. Ale nikdy si to nemůžeš udělat všechno, jak chceš. To je docela primitivní zkušenost, ke které záhy dojdou. I když se však někomu nadprůměrně daří podle vlastní vůle, tak tvoří zase jen svůj vlastní titěrný příběh, který po čase zapadne, bude zapomenut. Na těle Kristově jsme však účastníky velkých věčných věcí. Ani po nás, až my tu nebudeme, nezapadnou. A nebudou znehodnoceny ani, když my třeba něco pokazíme, nebo když druzí nám život zkomplikují. Vyplatí se pro tu denní bohoslužbu hledat a poznávat to, co je Bohu milé a dokonalé a tohle dělat. Na tom mít podíl. K tomu přiložit ruku a celé tělo.

„Jednotlivé údy“

A jak je to s druhými a s tím srovnáváním se s nimi? Ten má to a ta zas tohle…? – Ve víře na sebe navzájem hleďme jako na ty jednotlivé údy jednoho těla. To je úplně jiné vidění. Tady není různost na obtíž, nýbrž je potřebná! Je zřejmé: Důležitost jednotlivých částí není v jejich velikosti či malosti, ale jejich začleněnosti do těla. Ani ty největší a nejmohutnější by bez společného těla nebyly k ničemu a i ty nejmenší a nejdrobnější vůbec nejsou zbytní, nýbrž také velice potřebné.

My neumíme vytvořit živý organismus. Tělo – ve vší jeho vyvážené funkčnosti umí stvořit jen Bůh sám! Tak i církev v jednotlivých členech, kteří jsou často protichůdně založení, tvoří Bůh v jedno funkční tělo. Nejsme jen bezduché součástky, jsme propojeni jedním duchem, který oživuje. Touto životodárnou mocí, tím pojidlem navzájem, je Ježíš Kristus. Amen.

Modlitba:

Pane církve, Ježíši Kriste, toužíme být zapojeni do tvého těla a být jeho platnými údy; mít radost ze společného díla, které je určeno k věčné radosti a smyslu. Toužíme obětovat ti sebe sama a vytrvat v tom. O tvou pomoc při tom prosíme, pro Boží milosrdenství. Amen.