Zj 5:1-10  A v pravici toho, který sedí na trůnu, spatřil jsem knihu úplně popsanou, zapečetěnou sedmi pečetěmi.  Tu jsem uviděl mocného anděla, který vyhlásil velikým hlasem: Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit její pečetě?   Ale nikdo na nebi ani na zemi ani pod zemí nemohl tu knihu otevřít a podívat se do ní.  Velmi jsem plakal, že se nenašel nikdo, kdo by byl hoden tu knihu otevřít a podívat se do ní.  Ale jeden ze starců mi řekl:Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou  Vtom jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci stojí Beránek, ten obětovaný; měl sedm rohů a sedm očí, což je sedmero duchů Božích vyslaných do celého světa.  Přistoupil k tomu, který sedí na trůnu, a přijal knihu z jeho pravice.  A když tu knihu uchopil, čtyři bytosti a čtyřiadvacet starců padlo na kolena před Beránkem; každý měl loutnu a zlatou nádobu naplněnou vůní kadidla, což jsou modlitby Božího lidu.  A zpívali novou píseň: Jsi hoden přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě, protože jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras   a učinil je královským kněžstvem našeho Boha; a ujmou se vlády nad zemí.

Písně: Ž 98; 267; 645; VP-462; 373

První čtení: Gn 49,8-12

Introit: Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a spásu nesoucí, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. (Za 9,9)

Milí bratři a sestry,

na stole Páně hoří první svíčka. Stojíme na začátku adventu a nového církevního roku. A přece v tomto období jsme konfrontováni s koncem. Četli jsme z poslední biblické knihy, která je naplněna vizemi o konci světa. To však neznamená, že nás zvěstování o adventních nedělích má děsit a dusit. Vždyť jsme zároveň vybízeni, abychom zvedli hlavu vzhůru, protože nyní je nám spása blíže. S postupem času přibývá světla do našich životů. Advent je čas nejen blížícího se soudu, ale zároveň i zaslíbení Božích. Čas přicházejícího Krále slávy.

Vyhlížíme jej. Víme, že jej potřebujeme. Každý osobně i tento náš svět. Důvod je jasný. Zase po nějaké době se zdá, že ve velkém množství zemí nejsou lidé se svými vládci spokojeni. I když na mnoha místech si je zvolili sami, svobodně. O to více je přepadá pocit marnosti, protože se jimi necítí být zastoupeni, chráněni, vedeni dobře a do lepších poměrů. I u nás stále více lidem připadá, že se stali rukojmím své vlády, nedůležitými loutkami, které tu jsou jen proto, aby ti mocní měli s kým hrát svou často neprůhlednou hru. V přáních a představách však má být vláda spravedlivá, moudrá a milosrdná. Ale kde takovou vzít? Kde najít Krále, který to ustojí? Nelekne se toho, co lidé na zemi a mezi sebou páchají a neuteče od toho? A který by si s tím poradil a pomohl by. Který by uměl spravedlivě posoudit a rozsoudit. Ano, potřebujeme i soud, aby vyšlo najevo to, co je skutečně dobré a pravdivé. A aby bylo označeno a přemoženo to, co je zlé a lživé. V celých lidských dějinách. Lidem se nežije dobře v neustále se měnících a libovolných názorech na dějiny i současnost. Když se říká, že nyní se nacházíme v době postfaktuální, tak to není nic, z čeho bychom se mohli radovat. Každý může říct svůj dojem, vyjádřit své mínění a to prohlásit za pravdu, bez ohledu na zjistitelná fakta. A když má k tomu náležité postavení a příležitosti, může prosazovat naprosté nesmysly a lži. Kdo se v tom pak má vyznat? Jak v tom pak vyučovat a vychovávat příští generaci, když chybí pevné a čestné autority, kterými bychom se mohli zaštítit a o ně se opřít? Není to k pláči?

V poslední biblické knize jsme četli, že Jan viděl něco podobného a rozplakal se. On ovšem nepohlížel na pozemský svět, na pozemské vladaře, nýbrž na svět nebeský! A teď i nás skrze své vidění přivádí k nebeskému dvoru, kde v centru stojí Boží trůn a kolem něho čtyři neobyčejné bytosti a 24 starců slavících bohoslužbu chval před tím, který sedí na trůnu a ve své pravici drží knihu. Ta se nyní dostává do středu pozornosti. My jsme na knihu související s naší vírou zvyklí. Ale toto není Bible. Je to jakýsi zvláštní svitek, knížka, která je popsána po obou stranách a zapečetěna sedmi pečetěmi. Všechno se soustředí na její otevření. Ne snad, že by to nešlo. Pečeti lze zlámat a knihu začít číst. Problém je v obsahu té knihy. Je v ní totiž sepsáno vše, co se týká života na zemi, celé dějiny světa i život každého člověka. Spolu s otevřením a předčítáním z té knihy začne soud. A proto je tak důležité, aby ji otevřel jen ten, kdo je k tomu vyvolen a kdo bude schopen správně její obsah vyložit a s jejím obsahem si poradit. Přečíst to správně. Dát všemu správný smysl. Naložit s tím, co bude potřeba napravit, odstranit. K čemu se přiznat a prosadit to. Je dobré vzít vážně, že v nebi se nic neztratí, nic nebude předčasně skartováno, ani nejskrytější bezpráví, krutovlády nebudou zapomenuty před nezávislými pozorovateli nahoře. Ale tady jde o víc. Celé dějiny mají svůj cíl, který však jim dává jen Bůh. Poznáme ten cíl? Dozvíme se jednou, jaký tu všechno mělo smysl?

Mocný anděl vyhlásil velikým hlasem: „Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit její pečetě?“ To jistě nemůže být kdokoli. Jeho příchod a uchopení vlády je očekáváno celým stvořením. Ale je někdo hoden toho, aby knihu světa otevřel? A vyrovnal se s dějinami? Kdyby se opravdu nikdo nenašel – i když se mnozí nabízeli dát dějinám svůj smysl, ale nebyli vybráni – opravdu by nám zbyly jen oči pro pláč. Nepoznali bychom Boží pohled na dějiny ani jejich řešení. Nad tím se Jan rozplakal, když na otázku „Kdo je hoden?“, mu odpovídá jen velké mlčení na nebi, na zemi i pod zemí. K čemu by byl celý ten nebeský Boží dvůr, když by ani tam nebyla připravena pomoc? K čemu pak očekávat pomoc z nebe, když si tam s námi nevědí rady?

Jan však svým pláčem vzbudil pozornost. Jeden ze starců jej povzbuzuje a dává odpověď: „Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou.“ Knihu musí otevřít vítěz. Ten který zvítězil doslova proto, aby ji otevřel: Lev z pokolení Judova, potomek Davidův. Kdo čte Bibli, vzpomene si, že jde o kombinaci tradičních titulů Mesiáše a zaslíbení o něm. Tato obrazná představa, zdálo by se, je zcela na místě a vyvolává vysoká očekávání. Má se objevit někdo mocný a statečný jako lev. Vítěz. A k tomu z rodu, který má zaslíbení. O to víc však překvapí to, co přijde, rozhlíží-li se pozorovatel po vítězném lvu. Jak jej mohl až dosud přehlédnout? Ale najednou jej uvidí: V samém středu scény, hned vedle trůnu stojí – nikoli lev, ale beránek! Beránek, ten obětovaný. Beránek, který na sobě nese krvavé stopy po lidském násilí a popravě. Vedle ran je však vybavený i odznaky božské moci a vševědoucnosti. „Přistoupil k tomu, který sedí na trůnu a přijal knihu z jeho pravice.“ – Tu obávanou, tajemnou knihu, svědčící o všem, co se na zemi kdy dělo; klíč k otevření smyslu dějin, přijal Beránek. A když přijal, znamená to, že ji drží již navždy. Nikomu jinému nebude potřeba ji předat. A nikdo o ni také Beránka nemůže připravit, uloupit mu ji, nebo ji zničit, aby se stala nečitelnou a nepoužitelnou.

A tu Jan již nepláče, protože je mu dovoleno hledět na samotné předání vlády a moci nad lidmi a jejich dějinami. Vidí a slyší od Božího trůnu slova o Beránkovi, o tom, který je hoden. Je svědkem pocty, které se Beránkovi dostává. Celý nebeský trůn v oslavách zazpívá novou píseň. Slaví nové bohoslužby na počest Beránkovi. Již ne o něm, ale přímo k němu se nesou jejich chvály a svědectví o díle, na kterém svou hodnost založil: „Hoden jsi přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě, protože jsi byl obětován a svou krví jsi Bohu vykoupil lid.“

Zvláštní Vítěz – ten poražený. Na světě neslýchané – že moc uchopí někdo, kdo dobrovolně prolil svou krev, aby zachránil jiné, jemu podřízené. Jak by toto mohlo v knize chybět?! Vždyť i jeho kříž a vzkříšení patří k dějinám světa. Ke stejným dějinám, do jakých jsou zapojeny, zamotány naše životy, které chceme jednou pochopit.

Doba adventní je dobou očekávání. Nejen vánoc. Nejen Nového roku. Ta zmíněná svíce, kterou jsme dnes rozsvítili a příště k ní přibude druhá a pak další, nám připomíná, že čekáme na toho, který přichází jako světlo v temnotách a jehož příběh má v knize dějin jistě velký, ano, věříme, že nad našimi příběhy převažující význam. Je tu někdo, kdo by neznal jeho jméno? Jméno toho, který přijde soudit živé i mrtvé? Který osvítí i ty nejskrytější kouty našich životů a lidských dějin, a poradí si s dobrým i zlým, které vyjde na světlo? Svědek Jan stále mluví o Beránkovi, ale nyní je to již Beránek, který převzal moc a slávu. Tím Jan povzbuzuje své spolubratry – kteří stejně jako on trpí pro víru – aby nepochybovali, že ten, který jediný byl hoden knihu otevřít, byl obětován proto, aby nás Bohu vykoupil, hříchy odpustil a svobodné zapojil do kralování a účasti na nebeské bohoslužbě. Jim ani nám již nemusí ten obraz, symbol Beránka vysvětlovat. Ve víře rozpoznáváme, že On se stal Králem slávy a Pánem nad dějinami.

Vyznání vin: Pane Ježíši Kriste, ty který sedíš na pravici Boží a jednou přijdeš soudit živé i mrtvé, očekávajíce tvůj příchod, prosíme tě přijmi naše vyznání:

Chtěli jsme ti být věrní, ale mnohokrát jsme byli nevěrní. Chtěli jsme žít v lásce, ale mnohokrát jsme nemilovali své bližní. Chtěli jsme tě bděle očekávat, ale mnohokrát jsme usnuli v pohodlí svého blahobytu a pýchy. Neseme svůj díl na utrpení mnohých v tomto světě. – Prosíme tě, odpusť nám a daruj nám svou milost.

Bratře, sestro, kdo takto spolu se mnou vyznáváš a prosíš, pověz to těmito slovy: Pane, odpusť mi a daruj mi svou milost.

Slovo milosti: Kdokoli takto vyznáváte, nepochybujte, že máte skrze utrpení a smrt Kristovu odpuštění hříchů, bez ohledu na to, že je při vás ještě mnoho slabosti. Vše je zakryto smrtí Kristovou.