Sd 7:15-16  Když Gedeón slyšel vyprávění tohoto snu i jeho výklad, poklonil se. Vrátil se do izraelského tábora a zvolal: Vstaňte! Hospodin vám vydal do rukou tábor Midjánců! Těch tři sta mužů rozdělil do tří oddílů, všem jim dal do rukou polnice a prázdné džbány a do džbánů pochodně.

Písně: 136,1-3.20-23; 194; 554; 672

První čtení: Sd 7,9-22

Introit: Když volají k Hospodinu v soužení svém, z úzkosti je vysvobozuje. (Ž 107,13)

Milí bratři a sestry,

vzpomínáte, jak a kde jsme mládence Gedeona, toho vyvoleného soudce, opustili? S houfečkem 300 izraelských bojovníků proti přesile 9000 krutých Midjánců. A jako by na tom už nebylo dost: připojili se i Amálekovci a „všichni synové východu“. Všechny okolní národy se spikli proti Izraeli. „Tady je to naše! Tady nemáte co dělat!“ Jaké asi mají šance? Ale nečteme nic o tom, že by to vzdali, že by utíkali. Jsme stále v situaci před bitvou. Nepřátel je skutečně jako kobylek, jak písku na břehu moře.

Nepřipomíná vám to něco? To přece kdysi Hospodin zaslíbil o potomcích Abrahamových – že jich bude jako písku na mořském břehu! A kobylkami zase pokořil mocný Egypt, který nechtěl propusti děti Izraelské na svobodu! Teď je to jakoby obráceně – tam to Izrael přivedl! Místo splnění Božího zaslíbení, zažívají Boží trest. Bůh dovolil nepřátelům, aby se rozmohli, škodili a dobývali zemi zaslíbenou zpět.

Na pahorku nad nimi zbylo 300 Izraelských. A rozhodně se nedá říct, že jich sice bylo málo, ale zato byli vynikající bojovníci. Vždyť o samotném Gedeonovi jsme slyšeli, jak se schovával, jak se bál, jak ho Hospodin musel přesvědčovat, povzbuzovat – dokonce kvůli němu dělal zázraky.

Teď ho posílá na výzvědy – aby zjistil, jak na tom nepřátelé jsou. Ale rovnou mu říká: „Jestliže se bojíš sestoupit do tábora sám, vezmi si s sebou mládence Púru.“

Pán Bůh nepřestává o svého služebníka Gedeona pečovat – skoro bychom řekli – jako o své dítě. Stále ho povzbuzuje, protože Gedeon se stále bojí. Do nepřátelského tábora by sám nešel. Takový to byl vůdce.

Vzpomínáte ještě na kázání o Deboře a Bárakovi? Ten jí tenkrát vzkázal: „Potáhnu do boje, jen když budeš ty se mnou. Jestli se mnou nepotáhneš, bojovat nebudu.“ Takové to má vojevůdce lid Boží! Takové hrdiny!

V jejich slabosti však je něco, čeho se Hospodin ujímá a co zdůrazňuje k poučení pro příští generace. Co je to? Důvěra a spolehnutí na něho. Svými hrdinskými předky se pochlubit nemohli. Báli se jít sami do boje. Přece však nakonec šli. Pročpak? Protože uvěřili, spolehli se na Hospodina, že půjde před nimi. Že to je jeho boj, který on vybojuje vítězně, protože to slíbil a svá zaslíbení – na rozdíl od lidí – nikdy neporušil.

Tak si Pán Bůh Gedeona vychovává – a stejně vychovává i nás – proto si to vyprávíme – protože se také bojíme a musíme se učit stále znovu spoléhat na svého Boha. A v něm mít naději pro události budoucí.

My si poslední dobou např. stěžujeme, že nám chybějí osobnosti. Není koho volit – nejen ve státě, v obcích do zastupitelstev; ale ani v církvi. Pracně hledáme seniory, faráře schopné obstát ve službě, ochotné presbytery, kurátory … A tady nám Slovo Boží ukazuje Gedeona v jeho chatrnosti – kterou my na sobě také známe – aby nám povzbudivě ukázalo, s jakými lidmi Bůh počítá a jaké si vyvoluje – abychom se i my učili vyznávat svou chatrnost a doufali jen v pomoc a vedení Pána samého. A také abychom byli vděční, když nám v našem díle Hospodin přidá nějakého toho mládence Púru. Jako dal Mojžíšovi Árona, když se vymlouval, že není řečník… A v novozákonní církvi také vysílal služebníky po dvou – Pavel měl Silase a Ondřej Šimona… A každý farář má kurátora a kurátor faráře. Žádný z nich není hrdina, ale žádný není sám.

Gedeonovi se ovšem opět navíc dostane zvláštního znamení. Tentokrát je to sen, který s Púrou vyslechnou z úst nepřátelských vojáků. Co ve snu viděli? Pecen chleba, který se přikutálel na tábor a rozvalil stan. A jak si to vyložili? „To nemůže znamenat nic jiného, než meč Izraelce Gedeona.“ Jak na to přišli? To všechno bylo Boží dílo. Pán Bůh to tak nastrojil, aby Gedeona posílil: Když už nepřátelům se zdají sny o vlastní prohře, mělo by to Gedeona přesvědčit. On je skutečně výjimečná postava v tom, kolika a jakými způsoby ho Pán Bůh přesvědčoval, aby se nebál – že zvítězí. Skoro bychom řekli, že na něj plýtvá znameními a zázraky.

A Gedeon je pokorně, vděčně přijímá. Pokloní se Hospodinu, už nic nenamítá, vrátí se ke svým a bitva může začít. Ale i teď platí to, co jsme si řekli o množství vojáků a osobě velitele – tady to platí o prostředcích k boji. Jak podivnými prostředky dává Hospodin vyzbrojit hrstku vyvolených!

Děti tuto scénu Gedeonova bojování rády hrají. Je u toho dost rámusu a legrace. Vždyť, co si měli izraelští bojovníci vzít do bitvy? Pochodně a trouby a prázdné džbány. Džbány mají všichni najednou rozbít a volat: „Za Hospodina, za Gedeona!“ Tedy: žádné meče, žádné železné vozy Síserovy, žádné válečné koně ani velbloudy. Spíš jakoby šli plašit špačky do sadu. Anebo to připomíná, jak dobývali Jericho. Tam přece jen chodili dokola, troubili a hradby padaly… Jako by se tu hrála dětská noční hra. – Ale hlavní je vědět, za koho bojují! Čí jméno mají na své korouhvi, napsáno na čele, chováno v srdci. Komu věří. Kvůli komu tu jsou. Do budoucna je to pro Izrael, pro církev i pro naše děti významnější, když tohle vědí, než kdyby se v dějepisu naučily letopočty a uměly vyjmenovat typy použitých zbraní a jména důstojníků.

To církvi dobře připomněli naši otcové v Jednotě bratrské a zvláště Petr Chelčický: žádné násilí, zbraně, mocenské prostředky se k prosazení Božího království nehodí. Ani ten jeden jediný meč, co vytáhli na Ježíšovu obranu v zahradě Getsemanské. I ten Ježíš odmítl. A přece zvítězil. A ti Gedeonovi bojovníci také. Je však nutné připustit, že to tak jde. Je potřeba přijmout tento zvláštní Boží způsob boje – který lidem nutně musí připadat nemožný, nemužný a někdy i komický.

Někdy se však i v naší době v tomto velkém měřítku cosi podobného stane. Totiž to, že na prvním místě o existenci a neexistenci národa a o jeho svobodě nerozhoduje síla armády.

Letos si připomeneme vznik samostatného Československého státu spolu s jeho zakladateli před sto lety. Naši prarodiče s vděčností a obdivně mluvili především o diplomatických jednáních, opravdovém zanícení mnoha a mnoha lidí a pak o veliké radosti, která nastala. Ano, jistě, obdivovali také naše legie v zahraničí. Ale to rozhodně nebyl jediný a hlavní prostředek k vítězství. Mezi národy my bychom měli mít zvláštní cit pro boj za svobodu beze zbraní.

Je to ono? Jsou naše moderní dějiny také takovým bojem, v němž Hospodin sám za nás bojoval? Víme, že s tím musíme být opatrní. Masaryk jistě nebyl zcela jako Gedeon. Ale o Gedeonovi věděl. Bibli znal. Mnohokrát se na ni odvolával a příklad Pána Ježíše mu byl nejcennější. Proto, když o tom uvažujeme, mohli bychom pociťovat jistou hrdost, že tady, v našich národech – českém a slovenském – šlo o boj, v němž Hospodin nebyl opomenut. Naopak, měla mu být přiznána čest a vděčnost. – Avšak, jednoznačné to nebylo. Brzy po roce 1918 se vítězové začali mezi sebou hašteřit a jednotlivé strany chtěli všechnu slávu strhnout na sebe. Však také není dobré přirovnávat naši zemi k zemi zaslíbené. A český národ k lidu vyvolenému. Cítíme, že církev je ještě něco jiného. Boží lid je dnes rozptýlen ve všech národech. Jeho zajištěnost rozhodně není založena v jasných hranicích na mapě. Gedeónův boj nás odkazuje dál. K jinému vítězi. Náš domov přece není jen v zemi, ve které máme žít dnes, i po rozdělení Československa a po smrti Masarykově a Havlově; a po odchodu všech solidních a úctyhodných státníků.

Jen se nebojme a neopouštějme ty způsoby, které se světu zdají být naivní a dětinské. Překvapivě mají delší trvání. Jen o tom přemýšlejme, co vlastně udržuje na zemi, na celé zemi, nejen u nás, naději, že Bůh nás neopustil. Že jsme se nepropadli do nesmyslného kolotoče dějin.

Použijeme-li ještě jednou příměr z Gedeonova příběhu, pak to smíme potvrdit: Opravdu, pochodně a provolávání jména Hospodinova stačily. Pochodeň – světlo evangelia a vzývání jména Božího vždycky stačí. Když přestaneme světlo Slova Božího skrývat ve džbánu, ale vyzvedneme je vysoko na svícen, jak kázal Pán Ježíš; když povzbuzeni znameními Boží blízkosti směle a odvážně vyznáme „Ježíš Kristus jest Pán!“ Je to nejlepší prostředek k bojování. A kupodivu stačí také, když alespoň malý zástup, malý sbor, někdy i hlouček věrných pochodeň Slova Božího udrží a včas vždy pozvedne z temnot. I když přitom musí nejednou rozbít staré džbány – opustit staré způsoby, zbavit se anonymity, ušlápnutosti … Ale jde-li do boje, tak jako kdysi Gedeon a jeho 300 věrných, stačí to. Však víme, že Kristův boj je veden docela jinými prostředky, než jaké radí svět: Od nenávisti vede k lásce. Působí pokoj, ne války. Učí smíření, ne nesmiřitelnému odporu. Raději sebe obětuje, než by obětoval nás. A přece není méně mocný. A my bychom se měli přestat bát hlásit se k Němu před lidmi. Aby nás nakonec jiná náboženství a jejich vyznavači svou věrností a oddaností ve víře nezahanbovali! Když se veřejně přiznáme ke svému Bohu a jen na Něho budeme spoléhat – pak se nemusíme bát, že On by za nás nebojoval, nepřátele nepřemáhal a nade vším nezvítězil. Amen.

Modlitba: Hospodine, tobě patří poslední vítězství nad zlem a smrtí. V Kristu tvá láska k nám přemohla všechny nepřátele. Z toho se tvůj lid raduje a za to tě chválí. Amen.