Jr 23:16-24 Toto praví Hospodin zástupů: Neposlouchejte slova proroků, kteří vám prorokují, obluzují vás přeludy, ohlašují vám vidění svých srdcí, a ne to, co vyšlo z úst Hospodinových. Stále říkají těm, kteří mě znevažují: Hospodin promluvil: Budete mít pokoj, a každému, kdo chodí se zarputilým srdcem, slibují: Nedolehne na vás nic zlého.  Kdo však byl v důvěrném obecenství s Hospodinem? Kdo viděl a slyšel jeho slovo? Kdo věnoval pozornost jeho slovu a naslouchal?  Hle, vichr Hospodinův! Vzplálo rozhořčení. Vichr víří, stáčí se na hlavu svévolníků.  Hospodinův hněv se neodvrátí, dokud nevykoná a nesplní záměry jeho srdce. V posledních dnech to určitě pochopíte.  Já jsem ty proroky neposlal, a přesto běží, nemluvil jsem k nim, a přesto prorokují.  Kdyby byli v důvěrném obecenství se mnou a hlásali má slova mému lidu, odvrátili by je od jejich zlé cesty a od jejich zlých skutků.  Jsem Bůh, jenom když jsem blízko? je výrok Hospodinův; jsem-li daleko, Bůh už nejsem?  Může se někdo skrýt ve skrýších a já ho neuvidím? je výrok Hospodinův. Nenaplňuji snad nebe i zemi? je výrok Hospodinův.

Introit: Pane, v tvém milosrdenství doufám, moje srdce jásá nad tvou spásou. Budu zpívat Hospodinu, neboť se mne zastal. (Ž 13,6)

Písně: 138; 201; 422; 550; Požehnání (Pejla/Moravetz)

První čtení: 1 J 4,1-6

Kázání: Jer 23,16-24

Milí bratři a sestry,

Čemu máme vlastně věřit? Jak máme poslouchat a rozlišovat, co slyšíme z kazatelny? V životě už jsme většinou slyšeli tolik kázání, tolik svědectví víry: bylo to všechno Slovem Božím? Troufneme si tvrdit, že jsme to vždycky správně rozpoznali? A nebo si tuto otázku ani neklademe, protože to, co se řekne v kostele, je vždycky pravda jen proto, že je to v kostele? Náš dnešní text z proroka Jeremjáše nás zviklává, že by to bylo tak samozřejmé; když mluví o prorocích, které církev nemá poslouchat. Ten titul mají, proroci – my můžeme říct kazatelé, ať už faráři, senioři, ale i presbyteři, zkrátka ti, kterým je svěřen úkol zvěstovatelský. Tedy tito zvěstovatelé Božího slova vykonávají své poslání, ale nedělají to dobře. Nemyslím, že by svou práci odbývali. Zde jsme varováni před takovými proroky, kteří pilně a upřímně pracují. A mají odezvu: lid je poslouchá a zařizuje se podle jejich kázání. Tak co je v této církvi v nepořádku?

Je to v tom, co kážou. Poslechněme si znovu. „Hospodin promluvil: Budete mít pokoj… nedolehne na vás nic zlého.“ Milí přátelé, co je na tom špatného a nevěrného? Boží pokoj je přece to, po čem toužíme nejvíc, protože z něj plyne jak pokoj v srdci, tak i pokoj mezi lidmi. V modlitbách o něj prosíme, navzájem si jej přejeme: před přistupováním k večeři Páně, na začátku bohoslužeb, k narozeninám i vánocům. A je to tak správné, biblicky oprávněné. A tak rádi slyšíme taková kázání, která nás ujišťují, že Pán Bůh to s námi myslí dobře, že nás ochrání a nestane se nám nic zlého: „Klidně pod svým vinným kmenem bude každý bydliti a v té skrýši žádný škůdce nebude nás děsiti…“ Zpívalo se v jedné staré písni. To je vyhlídka Božímu lidu slibovaná už ve Starém zákoně: vyhlídka na bezpečné bydlení ve vlastní zemi, na Boží věrnost každý den nově potvrzovanou, ať už v krásném chrámu, s kněžími, v početné rodině, v hojnosti na poli i na stole. Pro tohle stojí za to do kostela chodit a ty, kdo nám toto kážou, mít v oblibě. V čem je tedy problém?

Problém je v tom, že takto kázat se nedá vždycky a každému. Ne proto, že by to kazatele začalo nudit a chtěl ukázat, že z Bible ví také o něčem jiném, ale proto, že my posluchači slova Božího ten vyhlašovaný a nabízený Boží pokoj neumíme a nejsme hodni přijímat. Naše situace, naše životy, domácnosti, kostely pro něj nejsou připraveny. A to je ten důvod varování. Tito proroci kážou pořád pokoj a bezpečí, ačkoliv se to pro jejich posluchače nehodí. Vůbec jim pokoj nepřísluší. V takové situaci se prorocké kázání stává přeludem, který ohlupuje lidi. A slovo není slovem Božím, ale přáním a výplodem prorokova srdce. Proroci – kazatelé by si to jistě přáli, aby mohli stále jen zvěstovat pokoj a pozitivně povzbuzovat své bratry a sestry ve víře. Proč to tedy teď nejde?

Protože lid znevažuje Hospodina a mnoho jich chodí se zarputilým srdcem a jedná nespravedlivě s bližními. A do takového srdce nejde jednoduše nalít pokoj Boží. Proroci to však neberou na vědomí a svým uklidňujícím kázáním to jen zhoršují. Pochopitelně, protože jak reaguje člověk žijící špatným životem, když jej farář či jiná autorita opakovaně srdečně zdraví, poplácává po zádech a ubezpečuje jej, že nic zlého se mu nemůže stát? Pochybnosti a matné vzpomínky na Boží soud ať jen beze všeho hodí za hlavu. Takový člověk a taková církev se nechá obloudit a ukolébat ve svém počínání. Pomalu zapomíná na Boží zákon, na to, že Hospodin nestrpí žádnou dvojakost ve víře. Zapomíná, že cesta ke spasení může být i těžká, plná utrpení. Ale výjimečné a nadějné pro Boží lid je, že na té cestě jej Hospodin vždycky provází a nikdy se nestalo, že by jej opustil. Věrně jej vždy vedl a dovedl k cíli. Ale pode svého vedení a ne lidského, které skutečnost přikrášluje. To dělali ti proroci, když své sny vydávali za Boží slovo a říkali: „Bůh mi dnes v noci ukázal, co má církev Boží dělat a co se stane! Ty jeremiášovské hrozby nemusíte brát vážně, měl jsem vidění, jak babylónský král Nabúkadnézar chrámové poklady zase vrací do Jeruzaléma. Nedejte se zneklidnit. Jen pokoj, pokoj!“ Kdekdo se stává vizionářem. Kdekdo je pasován na proroka, když už v církvi neexistuje kontrola, měřítko pro kázané slovo. Před tím jsme varováni, bratři a sestry, abychom se nenechali svést a nezhloupli příjemnými a upřímnými slovy.

Po varování se však znovu musíme ptát, jak to tedy poznáme, co je pravé slovo Boží. Není to vždycky tak jasné, jako se nám teď zpětně zdá situace judské církve krátce před odvedením do babylonského zajetí. Kdy navíc měli názorný příklad, jak to se svévolnou a modlářskou církví dopadlo, protože severní Izrael před pár lety rozprášili Asyřani. Jaké je kriterium pro Slovo? Vždyť Slovo tu stojí proti slovu. Jak je rozeznat? A tak jako jsme si před chvílí řekli, že ne každé utěšování a povzbuzování je evangeliem, tak z toho nelze vyvodit ani opačné pravidlo, že slovem Božím je vždy napomínání, výzvy k obrácení, strašení soudem. Neznamená to, že máme být podezíraví ke všem zvěstovatelům, kteří přijdou na naši kazatelnu jenom proto, že nás chtějí potěšit a ujisti, že Pán Bůh je na straně člověka.

Prorok mluví o tom, že Boží slovo se rodí „v důvěrném obecenství s Hospodinem“. (V radě s Ním.) To je rozhodující. Neděje se to na očích všech. Božímu slovu se dá naučit jen bedlivým a pokorným posloucháním a pozorováním toho, co Bůh pro lidi udělal a dělá. Izraelští tehdy mohli vidět zemi a chrám, které dostali darem, ač jejich původní existence začala na poušti a prvním příbytkem Božím byl pouhým přenosný stan. V jiné době a na jiném místě církev mohla vidět na slovu Božím vybudované sociální a zdravotnické pořádky v kontrastu k pohanské krutosti. Jindy zase školství přístupné všem, či přetrpění válek a vyhnanství a posílení víry a chuti do života. Při pozorném pohledu může bohabojný člověk číst slovo Boží v dějinách národů i jednotlivců a rozumět mu jako Božímu naplňování zaslíbení. Boží prorok musí být i posluchačem, tak že nejprve vyslechne, co má dál hlásat. Když se zaposlouchá, slyší slova přísná i laskavá, ale vidí i události, do kterých ta slova mluví a bere je vážně. Nemůže potom chválit, když si církev Boha přizpůsobuje svým potřebám. Ale ani nemůže ohlašovat trest, když církev lituje, co napáchala a touží po návratu k Hospodinu. Jisté je, bratři a sestry, že Pán Bůh lidi zve do svého důvěrného obecenství a že si to přeje, aby se církvi dostalo jeho pravé poselství, aby se dala změnit a zachránit. To je také jisté, že když se k nám dostane jeho živé slovo, pak to s námi hne, rozhýbe nás to směrem k němu. Na tom se dá poznat, jestli nám zvěstovatelé kázali Boží slovo –„Odvrátili by se od svých zlých cest a zlých skutků“, četli jsme. A to platí dodnes. Jen Boží slovo proměňuje naše životy.

Zmínění proroci však v důvěrném obecenství s Hospodinem nebyli. Mysleli si to obráceně, že Bůh je v důvěrném obecenství s nimi. Že už ho mají k dispozici a vždycky po ruce ve svém srdci. A tak docela zapomněli, že Pán Bůh je nejen blízký, ale i daleký. Bůh nás může překvapit, může zasáhnou, kdy to nečekáme. A kdyby byli v jeho radě a pozorně se dívali, viděli by, že to tak svému lidu často dělal. V nejzazších končinách, na poušti, v Egyptě, v moři, na útěku, v boji, i v zármutku a ve smrti se zjevoval a promlouval slova útěchy, napomenutí i řešení. Ale na tohle oni zapomněli, protože mysleli, že je vše v pořádku a jim to vychází podle vlastních snů a zjevení. Boží jméno si k tomu přibrali jen jako ozdobu či rekvizitu. On sám je neposlal a oni přece běží. On sám k nim nemluvil a oni přesto prorokují. Mají své vlastní pověření, ne Boží. I to se může v církvi stát. Někdy se objeví prorok – kazatel, který chce do církve za každou cenu přinést Boží pokoj, i když pro něj vůbec není připravená půda; když místo věřících a poslušných jsou v ní svévolníci. Ale on stále znovu přeje pokoj každému na potkání a konzervuje tak stav setrvávání v hříchu, ve falešném poklidu a neschopnosti vyjít z něj a něco změnit.

Co kdyby se toto stalo nám? Před ukolébáním v sebespokojenosti si nemůže být církev nikdy jistá. Nejsme přece ve víře dokonalejší než Izrael a Juda. Je dobře, jestli se bojíme, co kdyby se to stalo i nám. Ale nezoufejme. Judská církev neměla jen falešné proroky, ale i Jeremjáše, který byl v důvěrném obecenství s Hospodinem. Pozorně se díval a naslouchal a Boží slovo věrně vyřizoval. I když mu to často přinášelo bolest a odpor od vlastního lidu. Ale nakonec Boží slovo pronesl do zajetí a ono si ze zajetí pak zase našlo cestu skrze jiné důvěrníky do nové svobody a pokoje. A pro nás je to ještě nadějnější, pro nás se totiž Boží slovo stalo tělem v jeho Synu Ježíši Kristu. V služebníku nejdůvěrnějším a nejposlušnějším. A tak můžeme na našich kazatelnách a při každém zvěstování rozlišovat podle toho, jestli slyšíme o Ježíši Kristu v těle přišlém. To znamená o Ježíši, který na své nevinné tělo vzal všechen náš hřích a špínu, protože se mu nás zželelo. Jestli to však po nás sklouzne a nedotkne se nás to bolestně, pak se mezi námi Boží pokoj neusídlí. Pak budeme i dál hledat pro církev slávu, pohodlí a nebo alespoň nenápadnost, která však nikoho nezaujme. Jestli však takové slovo přijmeme, tak to námi otřese a povede nás to k vyznání hříchů a k pokání, k vděčnosti a nakonec k tomu vytouženému pokoji, který si všichni tolik přejeme. Bude to pokoj v obecenství s Kristem. Ten je ovšem většinou jiný než poklid a pohodlí, jak si je představuje většina lidí. Bude však platit i na věčnosti. Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, měj s námi důvěrné obecenství, abychom viděli a slyšeli Boží slovo. Abychom je dovedli odlišit od snů a přeludů lidského srdce. Amen.